Česká lékařská komora uspořádala 6. června 2017 pod záštitou prezidenta České republiky Miloše Zemana konferenci Důstojné umírání – důstojný závěr života s nevyléčitelnou nemocí. Jednalo se o první velkou interdisciplinární konferenci, kterou chce ČLK upozornit na celospolečensky mimořádně závažný problém, kterým je péče poskytovaná osobám s nevyléčitelnou nemocí v závěru jejich života.
___
___
Pro mnohé je možná překvapivé, že i při současné úrovni medicíny a sociálních služeb se jedná o neřešenou a velmi zanedbanou
oblast, která stojí na okraji společenského zájmu, přestože se může týkat v podstatě každého z nás.
Důstojný závěr života s nevyléčitelnou nemocí a slušné umírání jsou velké výzvy současné doby. Moderní paliativní medicína prokázala, že je možné efektivně zmírnit bolest a další tělesné i psychické symptomy. A nabídnout pacientům i jejich blízkým komplexní podporu tak, aby mohl být závěr života všemi zúčastněnými vnímán jako důstojný. Taková péče u nás ale není řadě pacientů bohužel postupná.
Jedním z cílů konference bylo identifikovat, kteří pacienti potřebují v závěru života paliativní péči, jaké potřeby a která dilemata jsou v této fázi potřeba řešit. Diskutovány byly také možnosti a limity paliativní péče v různých segmentech zdravotního a sociálního systému včetně péče hospicové. Řešeny byly též otázky právních a ekonomických aspektů paliativní péče. Kromě příspěvků předních odborníků z oblasti paliativní péče, lékařské etiky a zdravotnického práva byl na konferenci věnován významný prostor též mezioborové diskusi.
Konference ČLK otevřela mimořádně závažné téma umírání pacientů s nevyléčitelnou nemocí, které je v ČR zcela zanedbané a stojí na okraji zájmu. Konference poukázala nejen na akutní palčivost tohoto problému, ale též na nutnost mnoha změn v řadě oblastí – nejen ve zdravotnictví, ale též v systému zdravotního pojištění, sociálních službách, ale také, a to možná především, v oblasti celospolečenského uvažování, úcty k životu a osobám, které jsou na konci svého života. Česká lékařská komora bude ve své snaze řešit tuto otázku v nejširších souvislostech ve spolupráci s předními odborníky pokračovat.
Právní aspekty eutanázie - kardiopulmonální resuscitace KPR u terminálně nemocných
Kdy je a kdy není indikována resuscitace včetně KPR, je otázkou medicínskou, nikoli právní. Lékař či jiný zdravotník postupuje podle pravidel vědy a uznávaných postupů, s ohledem na individualitu pacienta. K resuscitaci je povinen přistoupit, je-li medicínsky indikována. Výjimkou je platné dříve vyslovené přání pacienta – neresuscitovat (DNR).
Podle Etického kodexu ČLK vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Podle Doporučení ČLK č. 1/2010 je léčba, kde rizika komplikací, strádání, útrapy a bolesti převažují nad reálným klinickým přínosem zvoleného postupu, v rozporu s Chartou práv umírajících. Neexistuje povinnost zahajovat marnou a neúčelnou léčbu nebo v ní pokračovat. Boj proti strádání a utrpení s respektováním lidské důstojnosti je prioritou. Ochrana pacienta před krutými bolestmi i vysokými dávkami tišících prostředků, byť s rizikem úmrtí (nikoli však s cílem usmrtit), má vždy přednost.
JUDr. Jan Mach, ředitel právní kanceláře ČLK
Související články:
Závěr života a umírání z pohledu zdravotních registrů
Kde pacienti umírají, na co umírají, jak „putují“ zdravotním systémem a jak čerpají zdravotní péči v posledních měsících života? ÚZIS ČR nyní postupuje v procesu rekonstrukce Národního zdravotnického informačního systému (NZIS) a konkrétně oblasti paliativní péče v něm věnuje velkou pozornost. Ročně v ČR umírá asi 105–110 tis. lidí, přičemž zhruba 64–66 % tvoří pacienti chroničtí, u nichž lze předpokládat potřebu paliativní péče. Jde tedy o velký segment medicíny, který by neměl být opomíjen. Jeho význam dále ještě poroste s rostoucími úspěchy současné medicíny, která postupně prodlužuje přežití i vážně nemocných pacientů, např. s onkologickým onemocněním.
Narůstá tak prevalence dlouhodobě léčených pacientů. Dostupná data ukazují na značnou heterogenitu v organizaci i dostupné kapacitě paliativní péče v regionech ČR. Dlouhodobě asi 66 % pacientů umírá v nemocnicích a z velké části na lůžkách akutní péče. Řešením samozřejmě nemůže být skoková výstavba nových zařízení (např. hospiců) a masivní přesun umírajících. Avšak již nyní dostupná data umožňují plánovitě přizpůsobovat péči v nemocnicích a dalších zdravotnických zařízeních a inkorporovat tak paliativní péči efektivně do stávající infrastruktury. ÚZIS ČR může pro tuto optimalizaci nabídnout zejména data z databáze zemřelých a z Národního registru hospitalizací a jejich analýzu již začal zpřístupňovat on-line na zcela novém portálu www.paliativnídata.cz. Na tomto postupně budovaném webu může uživatel kromě jiného i přímo interaktivně analyzovat agregovaná data a vytvářet tak pro sebe tisíce různě filtrovaných a tříděných grafů a tabulek (příčiny úmrtí, hospitalizace na konci života, epidemiologická data – vše podle regionů, času, charakteristik pacienta). Tento portál je otevřen i komentářům ze strany odborné veřejnosti a na základě těchto podnětů bude dále vyvíjen k větší informační hodnotě.
Doc. RNDr. Ladislav Dušek, Ph.D., Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, Praha
„Milosrdná lež“ – komu pomáhá a komu škodí?
Je-li smrt pacienta nevyhnutelná, není už naším cílem uzdravení, ale paliativní léčba a péče a důstojné a klidné umírání. Vyrovnání se s neodvratitelnou a blížící se smrtí je proces vyžadující svůj čas. Podmínkou klidného a důstojného umírání je akceptace pacientem i jeho rodinou. Vážná nemoc není jen zlem, je také příležitostí k osobnímu a osobnostnímu růstu a zrání. Takzvaná „milosrdná lež“ je ve skutečnosti tvrdě nemilosrdná, protože nemocnému bere čas, a najednou je pozdě. Rozlišujeme pravdu diagnostickou a pravdu prognostickou. Ne vždy je nutné závažnou nemoc pojmenovat, ale vždy je nutný individuální citlivý přístup. Nikdy neslibovat nemožné a důsledně rozlišovat pojmy: léčitelný a vyléčitelný!
Proč lže nemocnému ošetřující lékař? Není vyrovnán se svou vlastní smrtelností. Je neobratný v komunikaci. Podlehne tlaku pacientovy rodiny. Preferuje obložnost. Proč lže nemocnému jeho vlastní rodina? Pod záminkou chránit nemocného chrání sama sebe. Věří, že je to tak lepší. Nikdo ji včas nepoučil. Nezvládá komunikaci. Nejčastější záludnosti tzv. „milosrdné lži“: Pokračování v zatěžující, ale marné léčbě. Zatěžování pacienta nesmyslným i invazivním vyšetřením krátce před smrtí. Promarnění vzácného času – pak je pozdě na podstatné: odpuštění, poděkování, rozloučení, závěť, zabezpečení rodiny. Falešná naděje a její důsledky: pacientovo zklamání, nedůvěra, rezignace, deprese, izolace, někdy i agrese a oprávněné stížnosti. Bolestný pocit zrady od nejbližších, kterým celý život důvěřoval.
Hrubé narušení vztahů uvnitř rodiny a často dlouholeté výčitky svědomí pozůstalých. Ochuzení všech zúčastněných, promarněná příležitost osobnostního růstu a zrání.
MUDr. Marie Svatošová
Paliativní léčba – proč, pro koho a kde – etické konotace
Nejprve byly uvedeny důvody vysoké poptávky po paliativních strategiích a stručný historický přehled hospicového hnutí v Anglii a v ČR. Pak bylo prezentováno pět základních zásad pro rozvoj paliativní medicíny, formulovaných již v roce 1970. To proto, že jsme zatím v ČR uvedli do praxe jen část z nich. Zbývá především realizovat implementaci paliativních strategií do současného zdravotnického systému (nemocnic) a rozšířit kvalitní vzdělání v paliativní a hospicové péči. Etické souvislosti byly zdůrazněny citáty z knihy Atula Gawandeho: Nežijeme věčně aneb Medicína a poslední věci člověka.
Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., Fakulta humanitních studií UK, Praha
Dětská paliativní péče v ČR
Dětská paliativní péče je určena dětem s diagnózou život ohrožujícího nebo život limitujícího onemocnění, tedy zdaleka nejen umírajícím. V České republice je specializovaná paliativní péče dostupná pouze v některých regionech, a to prakticky pouze formou domácích hospiců. V ČR neexistují paliativní týmy v nemocnicích, naše země nedisponuje dostatkem zařízení pro respitní pobyty, není
vytvořena síť terénních pracovníků, kteří by zajišťovali dětskou paliativní péči napříč republikou. V současné době není systematicky řešeno pregraduální ani postgraduální vzdělávání lékařů v paliativní medicíně zaměřené na dětské pacienty a jejich rodiny. Nejpalčivějším problémem je v ČR nedostatek validních informačních zdrojů a relevantních dat o této problematice, které by nám pomohly zmapovat reálnou potřebu dětské paliativní péče v ČR. Třetí ročník programu NF Avast určeného pro rozvoj nemocniční paliativní péče podpořil i rozvoj dětské paliativní péče, a to ve Fakultní nemocnici v Motole a v Nemocnici Hořovice. V roce 2015 byla založena Pracovní skupina dětské paliativní péče, která byla oficiálně přijata pod Českou společnost paliativní medicíny ČLS JEP a vede ji prim. MUDr. Mahulena Mojžíšová.
MUDr. Lucie Hrdličková, Klinika dětské hematologie a onkologie FN Motol, Praha
Důstojné umírání a důstojná smrt.
Je Česká republika připravena na věcnou debatu o eutanazii? Problematika eutanazie, tedy „usmrcení člověka ze soucitu jinou osobou než pacientem samým, a to na jeho vlastní žádost“, se týká jiných pacientů, než charakterizuje Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010 k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli. Například u těžce postižených s nezvratně progredujícími a nedůstojně invalidizujícími neléčitelnými neurologickými nemocemi, ale i nemocných s některými pokročilými nádorovými chorobami. Týká se pacientů, kteří trpí dlouhodobě, prošli postupně a lopotně všemi stadii zpracování tragické zprávy, u nichž se totálně převrátil hodnotový žebříček a jejichž mysl posléze v tomto novém stavu zakotvila. Kriticky nemocným pacientům v intenzivní péči zpravidla selhávají vitální funkce a v těch případech, kde usoudíme, že léčba je marná, je pouze přestaneme podporovat či nahrazovat – necháme volný průchod přirozeným závěrečným procesům. Problematika eutanazie se týká převážně těch nemocných, u nichž vitální funkce nadále neochvějně fungují a dlouhou dobu fungovat budou, ale ostatní projevy života jsou k nežití. Přes veškerou podporu paliativní medicíny někteří pacienti trpí způsobem, který je, eufemisticky řečeno, nezáviděníhodný. A vědí, že jsou, i při sebelepší péči, v naprosto bezvýchodné situaci. Zásadním způsobem se změnila věková struktura a způsob stonání. Před 100 lety se stonalo krátce a umíralo rychle, nyní se stoná dlouze a umírá pomalu. Kontext pohledu na umírání se tedy mění též, mění se i role utrpe ní v naší výrazně hédonisticky nasměrované společnosti. Eutanazie je chtě nechtě častěji diskutovaným problémem ve velké části tzv. západního světa. A část západního světa, byť zatím zdaleka ne většinová, již dospěla v debatách k určitému bodu a v některých státech překročila pomyslnou čáru. Otázkou je, zda jsme u nás myšlenkově dozráli natolik, že by bylo možné reálněji uvažovat o zákonu o důstojné smrti, jehož návrh vypracoval tým pod vedením poslance Parlamentu ČR prof. Jiřího Zlatušky (viz https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?t=820&o=7 ) a který byl cestou Ministerstva zdravotnictví odeslán v červnu roku 2016 na prezidium ČLS JEP k posouzení. Trochu se obávám, že tak daleko ještě nejsme. Můžeme a měli bychom však vést seriózní debatu nad potřebou takového zákona a nad současným zněním jeho návrhu.
Prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc., KARIM FN Ostrava a LF Ostravské univerzity
Mobilní specializovaná paliativní péče a domácí péče – podobnosti a rozdíly
Paliativní péče, péče o nevyléčitelně nemocné a umírající je v posledních letech i v České republice rychle se rozvíjejícím oborem. Nejedná se pouze o hospicovou péči, tedy péči o bezprostředně umírající pacienty s prognózou v řádu týdnů, nejvýše měsíců, a nejedná se pouze o pacienty staršího věku či pouze s nádorovými chorobami. Paliativní
péče je rutinní součástí péče o nemocné s nevyléčitelnými chorobami, ať jde o starší pacienty s nádory, nebo dětské pacienty s vrozenými vadami.
Většina těchto nemocných profituje z dobře vedené takzvané obecné paliativní péče, tedy péče poskytované ošetřujícími lékaři podle základního onemocnění. Část pacientů má potřeby natolik komplexní nebo symptomy natolik obtížně řešitelné, že k jejich zvládání potřebuje péči specialistů v oboru paliativní péče, paliativní medicínu. Můžeme použít paralelu mezi nemocným s kardiologickým onemocněním na standardním interním oddělení a pacientem, který vyžaduje péči kardiologa, nebo dokonce arytmologa k tomu, aby jeho nemoc či symptomy bylo možné adekvátně kontrolovat. Zvláštní problematiku pak tvoří péče o nevyléčitelně nemocné a umírající pacienty v jejich vlastním sociálním prostředí, nejčastěji doma. O tyto pacienty se obvykle v závěru jejich života stará praktický lékař, někdy ve spolupráci s agenturou domácí péče (ADP), jež zajišťuje ošetřovatelskou činnost. Opět ale část takových pacientů bude profitovat ze specializované péče mobilních hospiců, pokud jejich cílem bude zůstat v domácím prostředí, dožít doma a vyhnout se terminální hospitalizaci.
Jaké tedy jsou rozdíly mezi agenturou domácí péče a mobilním hospicem (specializovanou mobilní paliativní péčí – MSPP)? Rozdíly jsou v cílové skupině pacientů a cílech péče, odbornosti, dostupnosti a komplexnosti péče. Cílem péče ADP je ošetřovatelská činnost směrovaná k dlouhodobé péči o nemocné bez ohledu na to, zda je jejich nemoc bezprostředně ohrožuje na životě, léčba chronických ran, pravidelná kontrola zdravotního stavu, prevence rozvoje komplikací u chronicky nemocných a polymorbidních atd. – to vše na základě indikace nejčastěji praktického lékaře. Část z těchto nemocných bude profitovat z péče ADP i v období umírání, a bude-li dobře fungovat spolupráce s praktickým lékařem či jiným oborovým specialistou, bude nepochybně jejich umírání bez zbytečného utrpení a v důstojných podmínkách. Menší část umírajících v domácím prostředí bude ale vyžadovat 24hodinový servis nejen zdravotní sestry, ale také lékaře, kteří pružně reagují na rychle se měnící zdravotní stav a akutní symptomy umírajících. Jedině tak bude možné zabránit terminální hospitalizaci. Odbornost v rovině obecné paliativní péče zajišťuje z pohledu lékaře oborový specialista (onkolog, kardiolog, neurolog, neonatolog atd.).
V případě potřeby specializované paliativní péče pak lékař specialista v oboru paliativní medicína, případně paliativní medicína a léčba bolesti. Stejně tedy jako internista musí zvládat léčbu nekomplikované arteriální hypertenze, budou někteří z pacientů se špatně kontrolovatelnou arteriální hypertenzí nebo závažnými komplikacemi a následky potřebovat péči kardiologa. V terénu pak ADP
bude narážet na kompetence zdravotních sester v čase, kdy praktický lékař či jiný ošetřující specialista neordinuje.
Dostupnost paliativní péče v domácím prostředí bývá velmi různá. Praktický lékař může nabídnout návštěvní službu ve své pracovní době, pokud tím neohrozí chod ambulance, ADP dochází k nemocnému na základě přesného rozpisu daného indikujícím lékařem. V případě akutních komplikací – náhlá dušnost, epileptický záchvat, delirium atd. – nezbývá než volat zdravotnickou záchrannou
službu. Mobilní hospic zajišťuje dostupnost zdravotníků – sestra a lékař 24 hodin denně, 7 dní v týdnů po celý rok. Komplexnost péče znamená v případě mobilních hospiců skutečně multidisciplinární,
multioborovou péči o umírajícího pacienta a péči o jeho blízké. O nemocného a jeho rodinu se tak stará spolupracující tým lékařů, zdravotních sester, sociálních pracovníků, psychologů či psychoterapeutů, pastoračních pracovníků a dalších. Kontinuální předávání informací, úzká koordinace péče a vzájemná spolupráce zajišťují, že umírající pacient bude ošetřen ve všech dimenzích člověka, fyzické, duševní, sociální i spirituální. MUDr. Irena Závadová,Domácí hospic Cesta domů, z. ú.
Lze péči o umírající pacienty standardizovat aneb co je u pacientů v závěru života péče „lege artis“?
Dr. Sláma vyšel z faktu, že v ČR každoročně nastává kolem 105 000 úmrtí. K více než 60 % (> 60 000 pacientů) těchto úmrtí dochází v důsledku progrese nebo komplikace některého chronického onemocnění. Úmrtí je tak u těchto pacientů rámcově očekávatelné vyústění chronického onemocnění. Zdravotníci svými rozhodnutími zásadním způsobem ovlivňují konkrétní průběh závěru života: délku a kvalitu závěru života a také místo úmrtí. „Důstojné umírání“ je důležitou součástí „důstojného života s chronickou nemocí“. Zda budou umírání a smrt důstojné, se ale nerozhoduje až v posledních hodinách a minutách, ale v posledních měsících, týdnech a dnech života. Základním paliativním „nástrojem“ k podpoře důstojného závěru života je individuální plán paliativní péče. Ten kromě biologických charakteristik nemoci zohledňuje pacientovy hodnoty, přání a preference. Plán paliativní péče v závěru života by neměl být vymezen negativně (limitace léčby, „co nebudeme dělat“), ale převážně pozitivně („co budeme dělat“, tedy vše, co přispívá k udržení přijatelné kvality života a dosažení pro pacienta významných cílů).
Standardem léčby a péče o pacienta v závěru života by měly být následující oblasti: pravidelné hodnocení a mírnění diskomfortu, psychosociální a spirituální podpora pacienta („doprovázení“), proaktivní komunikace s rodinou, její podpora a přizvání ke spolupráci na péči, péče o pozůstalé a péče o mrtvé tělo. Systematická práce s individuálním plánem paliativní péče a zavedení standardu péče o pacienta v terminálním stavu jsou velkou aktuální výzvou pro český zdravotní systém.
MUDr. Ondřej Sláma, Ph.D., předseda České společnosti paliativní medicíny
Výzvy péče o geriatrické pacienty v závěru života
Žijeme, abychom byli dětmi, poté rodiči, poté znovu dětmi a nakonec zase rodiči. Většina z nás téměř pro polovinu z této cesty potřebuje podporu „animace v rámci křehké geriatrie“ a paliativní medicíny a péče. Prodloužení střední délky života při narození o téměř osm let v posledních dvaceti letech, přičemž pro geriatrické pacienty jsou to často léta v nemoci, tabuizace života v nemoci i umírání, chybění multidisciplinarity, která pomáhá řešit polymorbiditu, chybění kontinuity péče, nedostatečná vzdělanost v oblasti syndromu frailty – geriatrické křehkosti. Péče, při které dobře nefunguje komunikace a která má patriarchální přístup k roli nemocného a jeho blízkých.
To jsou důvody diskriminace křehkých a nevyléčitelně nemocných v rámci českého zdravotnictví, sociálního systému i ve společnosti. Polymorbidita vede k závislosti života v nemoci již od středního geriatrického věku na zdravotní péči, která nepropojena s péčí sociální, i z výše uvedených důvodů, nedokáže tomuto trendu čelit. Základní výzvy geriatrické paliativní péče jsou:
EFEKTIVITA ZDRAVOTNÍCH SLUŽEB
– schopnost časné intervence frailty, souběhu animace a paliace a v případě potřeby včasné indikace paliativní péče a kontinuální zajištění paliativního plánu péče v systému.
KOMUNIKACE A VZDĚLANOST
– vedení řízeného rozhovoru, práce a podpora v emocích a s emocemi, precizní dokumentace, časná diagnostika frailty a symptomů.
PROPOJOVÁNÍ ZDRAVOTNÍ A SOCIÁLNÍ PÉČE
– dostatečné personální a finanční zajištění multidisciplinarity, „péče za potřebami“, a ne za místem či typem poskytované péče.
MUDr. Ladislav Kabelka, Ph.D., Hospic Rajhrad u Brna
Hospice, nebo „hospice“?
Lůžkový hospic v českém prostředí:
1. je registrovaný poskytovatel zdravotníchslužeb dle zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách,
2. nad rámec zdravotní péče poskytuje nedílně sociální služby dle zák. č. 108/2006 Sb.,
3. je nestátní zařízení (1 výjimka),
4. je neziskové zařízení,
5. je rodinného typu (obvykle 15–30 lůžek),
6. převažují jednolůžkové pokoje s přistýlkou pro blízkou osobu,
7. návštěvy jsou možné 24 hodin denně, 365 dní v roce,
8. přijímá pouze klienty v terminální fázi onemocnění,
9. velkou většinu pacientů tvoří onkologicky nemocní,
10. pečuje jak o pacienta samého, tak i o jeho blízké – v období doprovázení i v období po úmrtí (ve fázi truchlení).
Hospic není LDN, sanatorium, DD, nemocnice, home care, pečovatelská služba. Skutečná hospicová péče nejsou pouhé sociální služby. Hospic je specifickým druhem péče využívajícím některé nástroje paliativní medicíny. Je zdravotně-sociálním zařízením, jež pacientovi při přijetí garantuje, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí (= zdravotní péče), za každých okolností zůstane zachována
jeho lidská důstojnost (= sociální péče) a v posledních chvílích nezůstane osamocen (= sociální péče). Subjekty, které se prohlašují za „hospic“ či označují své služby za hospicovou péči a neposkytují přitom zdravotnickou registrovanou paliativní léčbu, považuje APHPP za matoucí, nevěrohodné, v některých případech dokonce za podvodné. Některé subjekty mají ušlechtilé myšlenky a snahy, ale opravdovou hospicovou péči neposkytují, byť se za hospic prohlašují.
Požadavek WHO i praktické zkušenosti v ČR ukazují potřebnost 5 hospicových lůžek na každých 100 000 obyvatel (tj. potřeba 525 lůžek pro ČR). Stávající kapacita provozovaných lůžek na území ČR je 474, tzn. aktuálně je v ČR provozováno přes 90 % potřebných hospicových lůžek. Lůžka scházejí jen v kraji Karlovarském a na Vysočině.
Vize a cíle APHPP:
A. Lůžkový hospic (LH)
• dosažení stavu alespoň „1 kraj = 1 hospic“
• dostupnost (hustota pokrytí) – 5 lůžek/ /100 tis. obyv.
• dojezdová vzdálenost obvykle nečiní více než 70 km
• každé lůžkové zařízení dodržuje standardy APHPP
B. Domácí hospic (DH)
• domácí hospicovou péči poskytují samostatné týmy
• každé zařízení DH dodržuje standardy APHPP
• klientela = výhradně terminálně nemocní (souběžné působení v režimu běžné domácí péče není přípustné)
• dostupnost – dojezdová vzdálenost DH do domácnosti pacienta obvykle nečiní více než 30 km
• počet poskytovatelů: maximálně 1 DH/100 000 obyvatel (maximálně asi 1 DH = 1 okres)
• dostupnost pro každého potřebného pacienta (časová, finanční, odborná)
• dostupnost lékaře, sester i PSS 24/365
• nejméně 2/3 úmrtí nastanou do 3 měsíců
• maximálně 1/3 klientely tvoří překlad do lůžkového zařízení či péče DH (maximálně 6 měsíců)
• vlastní půjčovna pomůcek, včetně přístrojů
PhDr. et Mgr. Robert Huneš, ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích, prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče
Paliativní péče v prostředí akutní nemocnice: domácí a zahraniční inspirace
V České republice, podobně jako v ostatních rozvinutých zemích, umírá většina pacientů v prostředí institucionální péče, zejména nemocničního typu, ročně je to kolem 60–70 procent všech zemřelých. Je proto nezbytné zajistit v nemocnicích dostupnost paliativní péče, a to jak obecné, tak specializované formy. V Německu je přes 250 nemocnic, které mají vlastní paliativní program (buď specializované lůžkové oddělení, nebo paliativní konziliární tým), v Rakousku je to přes 40 nemocnic, v USA má paliativní program 70 procent nemocnic, které mají alespoň 50 lůžek, a všechny nemocnice fakultní. Jako příklad je uvedena univerzitní nemocnice v Mnichově, kde mají desetilůžkovou stanici paliativní péče, která se za rok postará o asi 220 pacientů, z nichž zhruba 40 procent propouští domů nebo do lůžkového hospice. Pod mnichovskou klinikou mají dále konziliární tým, který provede po ostatních pracovištích nemocnice zhruba 1200 konzilií za rok, a také mobilní specializovaný paliativní tým, který po vzoru našich domácích hospiců nabízí nepřetržitě dostupnou péči multidisciplinárního týmu pro pacienty v domácím ošetřování. České republice je nemocniční paliativní péče kromě několika výjimek nedostupná a v současnosti se hlavní proud inovace v tom to směru děje v souvislosti s programem Spolu až do konce nadačního fondu Avast ( http://nadacnifond.avast.cz/nemocnice ), který spolupracuje s 18 nemocnicemi po celé ČR, jež pracují na vytvoření vlastních paliativních programů.
PhDr. Martin Loučka, Ph.D., Centrum paliativní péče, z. ú., 3. lékařská fakulta, Univerzita Karlova
Paliativní péče u nemocných s ukončenou onkologickou terapií
Paliativní péče je aktivní přístup v léčbě a zvládání symptomů u pacientů s onemocněním vedoucím nezadržitelně ke smrti. Často se paliativní péče zaměňuje za péči o onkologické pacienty, ale nejedná se pouze o onkologické diagnózy, ale i nemalou skupinu zejména neurologických a interních onemocnění – roztroušená skleróza, amyotrofická laterální skleróza, myastenie, m. Parkinson, pokročilé fáze obstrukčních plicních syndromů, chronické srdeční selhání, m. Alzheimer apod.
Příjemcem této péče je nemocný, jehož nemoc nereaguje na kurativní léčbu, cílem péče je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin. Paliativní péče podporuje život a považuje
umírání za normální proces, proto neurychluje ani neoddaluje smrt, neznamená ukončení celkového léčebného procesu, ale zvládání nepříjemných projevů nevyléčitelného onemocnění se zaměřením se na zmírnění bolesti, psychického strádání a zlepšení celkového životního komfortu nemocného i jeho pečujícím.
Paliativní péče může probíhat ambulantně v rámci jednotlivých odborných pracovišť, ve specializovaných ambulancích pro paliativní medicínu a léčbu bolesti, v rámci domácí hospicové péče, v kamenných hospicích či v jiných lůžkových zařízeních s péčí o nemocné v terminální fázi života.
Správně probíhající paliativní péče „brání“ nemocného před zbytečným prováděním vyšetření, zejména zbytečných „kontrolních“ invazivních vyšetření, nárůstem neúčelné farmakoterapie a snaží se své postupy sladit s přáním a představami nemocného. Dobré načasování zahájení paliativní péče významně zkvalitňuje komfort dožití nemocného.
Tato péče zahrnuje všechny potřeby umírajících: zejména efektivní terapii fyzické a psychické bolesti, emotivní podporu, sociální zázemí i pomoc rodině.
MUDr. Irena Pechanová, Ambulance bolesti Nemocnice na Bulovce