Kolega Babinec popisuje v Tempus medicorum 06/2018, str. 43, jak v televizním pořadu 104letý australský profesor botaniky psychicky naprosto v pořádku, bohužel imobilní, ležel ve zdravotnickém zařízení, cítil se jako ve vězení a rozhodl se ukončit svůj život. Zorganizoval sbírku a našel zřejmě dostatek sponzorů, kteří vnímali jeho přání a opatřili mu prostředky na cestu do Švýcarska, kde požádal o eutanázii a zemřel.
__
Kolega Babinec se ve svém článku ptá: Kam jsme se to dostali, že se najdou lékaři, kteří, jak píše, složili Hippokratovu přísahu a jsou schopni zabít člověka? Jejich počínání srovnává s počínáním lékařů SS.
Nejen zdravotníci, ale celá česká populace se dělí na odpůrce a zástánce eutanázie, podobně rozdělený je její pohled na interrupce. Ostatně většina Čechů s ní a také s právem na interrupci souhlasí (průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd 2017). Chce-li kolega Babinec zaujímat vyhraněný postoj, a ne, jak píše v reakci na jeho článek MUDr. Pudil, „pomotat nějaký příběh nějakého konkrétního pacienta se svými představami“, měl by své názory podložit argumenty, zejména má-li vědecký titul (CSc.)!
Jak je to tedy s Hippokratovou přísahou a jak s lékaři SS?
Hippokratovu přísahu nikdo z nás a nepochybně ani kolega Babinec neskládal. Jde o zajímavý starověký historický text, z něhož se z času na čas snaží někdo vytrhnout část, která se mu hodí. Podívejme se na text a jeho vývoj za uplynulých asi 2400 let. Přísaha začíná tím, že přísahající v úvodu volá Apollona, lékaře Asklepiona, Hygieiu, Pontaklína
a všechny bohy za svědky, že přísahu bude dodržovat. Jistě zajímavé, ale kdo dnes (27.11.2018) z přísahajících něco ví o uvedených lékařích a nikdo by řecké bohy ani nevyjmenoval. Přísaha pak pokračuje: „Toho, kdo mě naučil lékařskému umění, si budu vážit jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat, když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům.“ Také v dnešní době nereálné. Jak by si asi žili akademičtí učitelé lékařských fakult v důchodu? Asi dobře.
Dále se slibuje: „Potomky svého učitele (samozřejmě jen syny, ženy nestudovaly) naučím veškerému umění lékařskému bez odměny a zápisu.“ Opět dnes (27.11.2018) úsměvné. „Nikomu nedám léku smrtícího… ženě nepodám škodlivého čípku“ (myslí se snaha o přerušení těhotenství). První část této věty u nás, na rozdíl od jiných zemí, zákon nepřipouští, druhá je již obecně akceptovatelná.
„Nebudu nikdy vyjímat kamene (myslí se řez na kámen v močovém měchýři) ponechávaje tento výkon mužům tohoto zaměstnání. Nebudu řezat (lidské tělo).“ Pokud by Hippokratova přísaha platila, diskvalifikovala by všechny operační obory. „Cokoliv uvidím nebo uslyším v léčení, vše smlčím, považuje tyto věci za tajemství.“
Dnes (27.11.2018) vše, co provedeme, hlásíme pojišťovnám…
Za 2400 let došlo k mnoha změnám této přísahy. Zachované sponzi pražských mediků pochází z roku 1622, kdy jezuiti obnovili činnost lékařské fakulty. Přísahalo se na neposkvrněné početí. To bylo zrušeno až za Josefa II., přísahalo se na královský majestát, poslušnost univerzitě, v závěrečné formulaci se přísahající dovolával Boží pomoci.
Ke sjednocení všech lékařských titulů do titulu MUDr. a k novému rigoróznímu řádu došlo 15. 4. 1872. Nová sponze obsahovala z prvků Hippokratovy přísahy jen pramálo (Svobodný P.: Dějiny Univerzity Karlovy I, Praha 1995). Jak to bylo s přísahou po druhé světové válce v období socialismu, si pamatujeme. O současnosti se můžeme poučit, nahlédneme-li do přísahy, jak je při promoci čtena medikům, například na naší největší lékařské škole (1. LF UK v Praze).
Zjistíme, že tam nejen již nenajdeme Hippokratovo jméno, ale není tam žádná z výše uvedených úsměvných statí. Není tam, podle mého názoru správně, nic o eutanázii ani interrupcích.
Nyní několik slov o vlastní eutanázii.
Nevím, zda se kolega Babinec zamýšlel nad dobrovolným odchodem člověka z tohoto světa. Dva tisíce let katolická církev považovala sebevraždu za hřích a sebevrah dříve nesměl být pohřben s ostatními na hřbitově – dnes (27.11.2018) již pohřben může být. Komunisté, kteří rozhodovali o všem, se tímto problémem nezaobírali. V roce 1989 jsme se stali svobodnými a kolektiv byl nahrazen svobodou jednotlivce. Kdo chce, může dnes (27.11.2018) cestovat, kam chce, a třeba i do toho Švýcarska jako pan profesor z Austrálie. Může jet do Nizozemska, Kanady. Svět se prostě mění a nakonec i u nás je již legalizovaná ze „západu“ došlá living will. Což je věcně vzato pasivní eutanázie. Pacient si nepřeje některé léčebné postupy, které by ho udržely naživu. Tedy jde o „odkloněnou stříkačku“.
Popisovaný případ australského profesora byl případ vyžádané eutanázie. Myslím, že si kolega plete aktivní vyžádanou eutanázii s postupy lékařů SS. Například na rampě koncentračního tábora v Osvětimi. Nebo se snad tito lékaři ptali vězňů, jak si přejí, aby s nimi bylo naloženo? Zákon o eutanázii vyšel v Německu 1. září 1939, ale již před touto dobou tisíce německých občanů přišly o život v pojízdných plynových komorách; to byly vraždy, nikoliv eutanázie, těch lidí se také nikdo neptal.
Tedy ujasněme si pojmy, chceme-li o něčem diskutovat, a mějme argumenty. Jinak není takové psaní důstojné našeho stavu.
Zdroj: MUDr. Pavel Pafko, Praha, 4. října 2018, Tempus medicorum 10/2018