Epilepsie je snad stará jako lidstvo samo. Trpěli jí i mnohé známé osobnosti jako například římský Cézar nebo ruský spisovatel Dostojevskij. Epilepsie je onemocnění, které znamená, že jistí lidé mají tendenci trpět opakovanými záchvaty, jejichž původ je v mozku.
___
___
Typy a příčiny epilepsie
Lidé si většinou myslí, že epileptický záchvat znamená záchvat bezvědomí s křečemi. Není to tak docela pravda, protože to je jen jeden typ.
Epilepsie může být primární – vrozená – za její příčinu se pak považují nejrůznější inzulty během nitroděložního vývoje. Existují i dědičné syndromy, kde součástí klinického obrazu jsou epileptické záchvaty. Příčinami sekundární – získané epilepsie jsou nejčastěji úrazy, dále nádory, cévní malformace a také infekce.
Dělení
Nemoc se dá dělit z několika hledisek. Nejčastěji se uvádí dělení dle klinického obrazu záchvatů, v lékařské veřejnosti se uvádí klasifikace dle oblastí mozku, kde záchvaty vznikají, jak se šíří a jak velkou část mozku zabírají.
Epileptický záchvat může dostat každý z nás a to kdykoliv v průběhu života. Epileptických záchvatů je mnoho druhů. Mohou se projevit například jen poruchou chování nebo záškuby na polovině těla, mohou se objevit jen jedenkrát v životě, ale mohou se vyskytovat i častěji a nepravidelně.
Jak a u koho se tedy různé záchvaty projeví?
Epilepsie se nejčastěji poprvé objeví u mladých lidí do 20 let. Jedná se obvykle o případy „idiopatických epilepsií“. Mohou se však objevit u dětí, kde se často mluví o tzv. „epileptických syndromech“, které bývají spojeny i s celkovým zpomalením psychického a hybného vývoje u dětí.
Ve středním věku se objevují poprvé epileptické záchvaty zřídka. Pokud ano, je nutné pátrat po jejich příčině, protože naprostá většina epileptických záchvatů ve středním věku je „sekundární“ čili „něčím podmíněná“. Nejčastěji se jedná o alkoholiky, lidi s nepoznaným nádorem mozku, po úrazu, infekci apod.
Ve stáří jsou epileptické záchvaty častější, bývají obvykle podmíněny cévními změnami mozku. Je ale nutné vyloučit nádorové onemocnění mozku, například nezhoubný nádor mozkových plen - meningeom.
Záchvaty
Grand mal
A teď už k vlastním záchvatům. První skupinou jsou tzv. celkové čili odborně řečeno „generalizované záchvaty“ , kam patří grand mal čili velký. Postižený člověk může a nemusí mít tzv. auru, což je krátký několikavteřinový „zvláštní“ pocit před záchvatem. Jedná o brnění, čichové či jiné vjemy. Souvisí s tím, ze které části mozku je záchvat spouštěn. Poté se obvykle ozve výkřik, člověk padá k zemi, upadá do bezvědomí jeho svaly se napínají v křeči. To trvá několik desítek sekund, než jsou křeče vystřídány záškuby končetin. Objevuje se lapavé dýchání, pěna u úst, člověk se často pokouše, pomočí nebo pokálí. Po odeznění křečí (mozek se vyčerpá) dojde k několikaminutovému hlubokému bezvědomí, ze kterého se pacient postupně probírá k vědomí, chvíli bývá zmatený, než se probere k plnému vědomí. Na záchvat si však nepamatuje.
Co je to status epilepticus, epileptický status?
Petit mal, absence ad.
Dalšími typy generalisovaných záchvatů mohou být záchvaty obvykle u starších dětí (3-7 let) nebo dospívajících, nazývané dříve „petit mal“ („malý záchvat“). Ty se projeví zahleděním, chvilkovým nevnímáním, postižené dítě nereaguje ani neodpovídá. Tyto chvilkové záchvaty mohou vést k obtížím ve škole, protože dítě chvilkově nevnímá. To může být považováno mylně za nepozornost. Existují i atonické záchvaty (náhlá ztráta svalového napětí) vedoucí k pádu eventuálně „myoklonické“ záchvaty projevující se záškubem celého těla.
Parciální záchvaty
Druhou skupinou jsou záchvaty parciální (částečné, fokální, omezené na určitou oblast mozku), ty jednoduché se projeví vždy podle toho, která oblast mozku je postižena. Mohou se objevit záškuby poloviny těla, pocit brnění, pocity divných vůní či zvláštní chuti v ústech. Tyto záchvaty nebývají provázeny poruchou vědomí. Existují i psychogenní záchvaty, což jsou stavy dokonale napodobující epileptické záchvaty. Nejedná se však o epilepsii, příčina je psychická. Pacient si jich nemusí být vědom, samozřejmě se občas vyskytnou i případy simulace záchvatů z čistě účelového hlediska.
Diagnostika v kostce
Lékař pro stanovení epilepsie potřebuje od pacienta a jeho doprovodu přesně znát, jak záchvaty vypadají, kdy se objevily poprvé, co jim bezprostředně předchází, jak jsou časté, zda se z rodině nemoc vyskytuje. V diagnóze se užívá EEG, zobrazovací metody a nejmoderněji metody invazivní.
Léčba v kostce
K léčbě epilepsie se užívají metody nefarmakologické – režimová opatření, a dále farmakologické – podávání antiepileptik, jak preventivně, tak i přímo při záchvatu. U těžkých a sekundárních epilepsií nastupuje léčba chirurgická.
Prognóza
Životní prognóza záleží na typu a závažnosti epilepsie, ale obecně nemocný s epilepsií bez dalších rizik a přidružených onemocnění může vést téměř normálně aktivní život.