Před více než čtvrt stoletím zapálila Marika Fárová ústav sociální péče, kde vzápětí uhořelo šestadvacet povětšinou dementních dívek, jak víme z filmu Requiem pro panenku. Ve skutečnosti se žhářka jmenuje Eva Kováčová, která se později (v roce 1999) nechala přeoperovat na chlapce - Reného. Teď je jí (resp. jemu) čtyřicetčtyři let (informace z roku 2013). Mluví rozumně, i po čtvrt století si pamatuje detaily. Jak to bylo ve filmu Requiem pro panenku a jak ve skutečnosti?
___
___
Film Requiem pro panenku - co je vymyšlené a co je pravda?
- Filip Renč má jasno: "Případ z roku 1984 jsem využil jen jako motiv, Requiem pro panenku je umělecký film." V úvodních titulcích se však objeví věta: Film byl natočen podle skutečné události.
- Requiem pro panenku mělo úspěch – jen roku 1991 na něj do kin přišlo na půl milionu diváků. Ti získali pocit, že se v Měděnci odehrálo přibližně totéž, co viděli na plátně. Omyl.
Renč například vykreslil ústav v Měděnci jako zámek hrůzy. Byla to pěkná vila se zahradou plnou růží.- Aňa Geislerová alias Marika Fárová nemá s tehdejší žhářkou společného vůbec nic. Eva Kováčová nebyla krásná ani hodná dívka, nýbrž těžko zvladatelná, temperamentní Romka, mimo jiné s lesbickými sklony.
- Ve filmu jsou scény, které se v Měděnci nemohly odehrát – žádná chovanka by si například nehrála na pokoji s kladivem, žhářka při svém činu nevyužila hořlavinu v kanystru, stačily jí zápalky, papíry a hadry.
- Požárníci k požáru nepřistupovali laxně, jak se zdá z filmu, pouze neměli čím hasit. Nenašli kupříkladu hydrant.
- Na místě ústavu dnes není po domě ani po tragédii žádná stopa (dům byl zbourán). O kus dál je od roku 2008 památník šestadvaceti mrtvým chovankám.
Při požáru ústavu v Měděnci zemřelo 26 žen. O tragédii se příliš nepsalo, Rudému právu vystačilo dvanáct řádků. Současný pohled na událost je ovlivněn filmem Requiem pro panenku. Požár založila Eva Kováčová – od narození nešťastná bytost. Ubližovali jí krutí rodiče, ale i stát, který ji nesmyslně umístil mezi mentálně postižené dívky. Navíc se nikdy necítila být ženou. Za požár dostala pětiletý trest, ale bila se s dozorci, a tak se dostala ven až roku 1993. Nechala si změnit pohlaví a dnes je z ní René. Mnohokrát se pokusil o sebevraždu, zapálil další byt.
Marika Fárová alias René - Eva Kováčová - životopis
René byl v léčebně zavřený tři roky (2006-2009), ale sám říká, že se zbláznil už roce 1984. Nedlouho předtím, než osudově škrtl sirkami. "V Měděnci byla márnice, kam dávali mrtvé," vzpomíná na ústav v Krušných horách. "Bylo mi šestnáct, když mě do ní za trest zavřeli." Každou chvíli zvedne své ďábelsky černé panenky, panáček, a přišpendlí mě očima. "A tam jsem poznal, že mám narušenou psychiku. Přestože je v márnici tma, tak jsem najednou viděl, že stůl levituje ve vzduchu, a došlo mi, že už nejsem normální. Srdce bušilo, chvěl se mi hlas, byl jsem špatnej."
Nepatřím do svého těla
René se nikdy neměl rád. A neměl ho rád ani nikdo jiný. Když se před čtyřiceti lety narodil do romské rodiny s mnoha dětmi, jmenoval se Eva Kováčová. Matka dcerku okamžitě po porodu strčila do sklepa, kde ji našli sousedé, a tak se dostala do kojeneckého ústavu.
Kruté dětství
Máma s tátou mě hodně kopali do hlavy, žhavou kukuřici mi dávali do podpaždí. Když přijela návštěva, tak mi zavázali oči, já musel každému políbit zadek a poznat, jak se kdo jmenuje. Všichni se smáli. V šesti letech se bohužel vrátila do rodiny, bydleli tenkrát na Chomutovsku. Eva si navíc začala uvědomovat, že nemá ráda svoje dívčí tělo. Že se sama sobě hnusí. Vždycky byla divoká, často nesnesitelná, ale nejspíš právě proto, jak špatně se narodila. Potvrzuje to sexuoložka Helena Fifková, která ji ve druhé polovině 90. let pomohla proměnit v muže: "Lidé s transsexualitou často zažívají veliké utrpení, které kompenzují například agresivitou, nebo trpí depresemi a úzkostmi."
Jinak byla Eva Kováčová vcelku inteligentní dívka, která pendlovala mezi rodinou a dětskými domovy, ale ve dvanácti se jí změnil život. Film Requiem pro panenku má sice s realitou málo společného, nicméně správně začíná scénou, při níž je děvče znásilňováno otcem. To přibližně sedí.
"Znásilnění se mu nepovedlo úplně, protože byl napolo ožralý a neměl moc sílu. Nakonec jsem se mu nějak vytrhl a proklouzl. Byl jsem na gynekologickém vyšetření a tátu hned udal." Matka neměla pro malou udavačku pochopení, znovu ji zavírala do sklepa. "Už jsem to nemohl přenést přes srdce, tak jsem čekal na vhodnou chvíli, až máma půjde pryč. Oblékl jsem se a odjel za sociální pracovnicí do Chomutova, okresního města."
Už v tuhle chvíli začíná doutnat nejtragičtější požár v české historii, který však málokoho dojímá, protože kdo tehdy v Měděnci uhořel? Šestadvacet mentálně postižených holek, o které vesměs nikdo nestál.
V Chomutově tenkrát tragédie začala – sociálka poslala zdravou a bystrou, byť velmi neposlušnou dívku mezi "ležáky"; chovanky, které často neuměly mluvit a nedokázaly se najíst. Eva Kováčová vydržela v sudetských kopcích čtyři roky, její příští zastávkou měl být pardubický kriminál.
Z dnešního pohledu je zřejmé, že vychovatelky v Měděnci výchovu drzé rváčky, která jim pravidelně utíkala, nezvládaly. Na její hysterii reagovaly ještě hysteričtěji. Kdo viděl Renčův film, vzpomene si – v Měděnci se prý dokonce mučilo jako v koncentráku. Ale bylo to tak?
Kdo je vlastně viník?
O požáru se roku 1984 prakticky nepsalo. Rudému právu vystačil půltucet stručných vět do rubriky Černá kronika: Příčiny se dále vyšetřují.
Po čase se však do Měděnce vypravil novinář Josef Klíma a napsal o případu reportáž. Té si roku 1988 všiml student FAMU Filip Renč a začal připravovat film. Nikdo z nich se Evou Kováčovou nesetkal, neměli možnost, žhářka Eva Kováčová seděla ve vězení. Mimochodem, Renč ani Klíma osobně neznají svou hlavní "hrdinku" dodnes.
"Requiem pro panenku jsem viděl několikrát," přikyvuje René na lavičce a zapaluje si další cigaretu, "a byl jsem překvapený, že mě hrála Geislerová. Kdyby tam dali nějakou Cikánku, dobře. Ale tohle mi připadá jako diskriminace." Což je maličkost v porovnání s pochybnostmi, jestli Klímův, potažmo Renčův příběh až příliš neublížil vychovatelkám, které vylíčil jako bestie. René si to nemyslí. Bestie to prý byly.
Renč si to taky nemyslí: Vychovatelky byly odsouzené, takže o tom nemá smysl pochybovat. Ale nejkritičtěji o celém případu přemýšlel Josef Klíma. Pojďme, uděláme si kolečko. Klíma říká: "Nahlédl jsem do soudních spisů a rýsovalo se to jasně. V Měděnci panovaly kruté poměry a mezi zaostalé holky se dostala zdravá, se kterou si nevěděli rady. Nebyla nevinná, ale k činu ji dohnalo zoufalství."
Jenomže reportér Klíma udělal chybu, za kterou se dodnes trochu stydí – měl jednostranné zdroje. Nezjistil, co si myslí ony bestie, vychovatelky. K případu se proto před deseti lety vrátil a nakonec se vychovatelkám omluvil před televizní kamerou.
"Dnes si myslím, že byly vychovatelky v Měděnci opravdu tvrdé, ale to se tenkrát dělalo běžně, je těžké soudit s odstupem. Horší bylo, že jedna z vychovatelek, kterou jsem naopak považoval za hodnou, měla s Evou pravděpodobně lesbický vztah a mučila ji sliby. Řekla třeba, že si ji vezme domů na Vánoce, ale nakonec to nesplnila. A mučení slibem bývá nejhorší... Při vyšetřování se všechna špína svedla na vychovatelky, ale tím se hlavně překryly průšvihy jejich nadřízených. Vezměte si už jen to, že v době požáru nebyl v ústavu nouzový východ, hasicí přístroje, celou dobu se tam evidentně rozkrádalo..." Nutno dodat, že Klíma stále netuší, kde je pravda. A dodnes ho to trápí.
Nyní je čas na návštěvu u Filipa Renče. Ten je od začátku jakoby nastartovaný: "Pochopte, že já kašlu na realitu, nenatáčel jsem reportáž do zpráv. Skutečné události jsou jenom volnou inspirací pro scenáristy a režiséry, aby si z nich vybrali, co chtějí. Ale pečlivě jsem tehdy studoval soudní spisy v Ústí nad Labem a žádné faktické chyby jsem se nedopustil. Vychovatelky byly odsouzené, příkoří se tam dělo... A zároveň jsem to celé vnímal jako metaforu k životu v socialistickém Československu – odstrašující případ, jak se dá zneužít moc a jak lidi nemají šanci proti nespravedlnosti."
Na závěr Renč vysvětlí, proč obsadil neznámou Aňu Geislerovou, která neměla s Evou Kováčovou alias Reném společného nic. "Taky jsem si říkal, že bych chtěl tmavší, ohnivou holku, ale pak jsem zahlédl mezi dveřmi Aňu, která přišla na konkurz jako doprovod kamarádky, a ta mi tu roli postavila na hlavu. Napadlo mě – a proč by to nemohla hrát romantická, zrzavá holka? Aňa byla navíc jediná, která se mnou o té roli diskutovala a přemýšlela, co od ní chci."
Mám na svědomí hodně lidí, vím to
Tak. Před sebou mám vynervovaného Reného, který však prokazuje vynikající paměť a jména vychovatelek sype z rukávu. Na sobě má nažehlenou modrou košili, světlé kalhoty. Je úzkostlivě čistotný. Už když coby dítě utíkal z domova, záleželo mu na tom, jak vypadá. "Spával jsem s aktovkou na hřbitově a ráno jsem se díval do vodní hladiny, jestli mám vlasy takové, abych mohl do školy..."
Vzpomínkami se přenáší do Měděnce. "Nemůžu se nikomu podívat pořádně do očí, mám na svědomí hodně lidí," otevírá náročné téma. V ústavu bylo nejprve třeba vyřešit problémy jeho otce, a tak přijela na návštěvu rodina. "Začali mi vyhrožovat, že chce máma skočit ze skály, protože děcka sama neuživí, ať to obvinění stáhnu. A tak jsem nakonec řekl, že jsem si všechno vymyslel."
Potom René líčí, jak ho měly vychovatelky v Měděnci trestat. "Klepetama mě připoutaly k rozpálenému topení na tři hodiny. Zavřely mě do sklepa mezi brambory, a když jsem chtěl jít na záchod, tak řekly, ať se vyseru na ty brambory. Stříkaly na mě studenou a horkou vodu, všude jsem měl skvrny..." A tak dále a podobně.
Potvrzuje také Klímovu hypotézu o lesbickém vztahu s "hodnou" paní vychovatelkou. "Začalo to, když bylo jí šestatřicet a mně třináct let, byl to hodně sexuální vztah. Spala s dítětem, byla trošku úchylná..." Ptám se, jestli ji miloval. Prý ne. "Spíš jsem jakoby utíkal k matce. Pořád jsem jí říkal, dej mě do dětskýho domova nebo do internátu, ale ona mi nepomohla, protože měla strach, že bych tam zpíval, že bych řekl o našem vztahu. Byla sobecká. Využila mě."
Dostáváme se do roku 1984. "Nejhorší bylo, že ze mě vychovatelky chtěly udělat doslova ležáka, který ztratí chuť k jídlu a bude jíst použité vložky z koše jako ty ostatní holky."
Panenka dostávala prášky na uklidnění, ale bála se, že po nich bude slintat. Proto je nenápadně nechávala v čaji, který se pak vylil na dvoře prasatům. "Nedošlo mi, že začne prase chrnět a nebude schopné pohybu, to jsem nedomyslel..." (Jedinkrát za celou dobu se alespoň pousmějeme!) Nakonec začal dostávat injekce. "Padal jsem na hubu a těžko se zvedal, slintal jsem, brečel, všechno dohromady, plegomazin, neuleptil, clotepin, no šílený!"
Pomoc, tady hoří!
A pak už se René nedá zastavit. Je 1.11.1984. "Od rána jsem cítil, že na mě něco leze. Tlak. Nervozita. Bál jsem se, ano ano, už se otvírám, přesně takhle to bylo. Jedné Cikánce, která trpěla epileptickými záchvaty, říkám: Mončo, nespi, cítím, že něco udělám, nelíbí se mi, jak tady trpíme. A ona na to: Mám strach, co chceš udělat? Tak říkám, já nevím, prostě jdi dolů a řekni to noční směně. Ale noční směna mi chtěla dát injekci, prosil jsem, injekci ne, jenom s váma potřebuju mluvit, jenom nechci být sama, protože to jsem byl ještě Eva, takže sama. Stejně mi ten plegomazin píchly, dokonce pětidávku... Vzbudil jsem Moniku, rychle, než začne působit injekce, já to tady podpálím, musíme se zachránit, s takovouhle se nikam nedostaneme a dál budeme trpět, potřebujeme se dostat do jiného ústavu, kde se o nás budou starat. Ale Monika zase usnula, brala silné léky... Než začala injekce působit, tak jsem zapálil sirkama skříně, kde byly noviny..."
Jenom pro přesnost, v soudních spisech se hovoří o tom, že byly skříně plné hadrů, nicméně žádné hořlaviny nebylo v dřevěné budově potřeba.
"Skříně začaly rychle hořet, říkám si, kruci, tady blízko leží postižení, to smrdí průserem, takže jsem se na všechno vykašlal a běžel dolů k personálu. Volal jsem o pomoc, že hoří, ale ony mi nechtěly věřit, říkaly, ať jdu do postele, že mi píchnou druhou. Prosil jsem, ať se jde aspoň někdo podívat, jedna mě poslechla, a prej, cože?! Řekl jsem, že jsem to udělal já, že chci, aby se o nás vědělo... Pomalu začala působit injekce, ale chytl jsem ještě Johanku, to byl úplnej ležák, jenže jsem na schodech zakopl, spadl jsem na ni a ona zůstala mrtvá, asi si zlomila vaz, horor, chlape. Odtáhli mě ven a položili na deku, protože jsem už spal. Dlouho mě pak ani nemohli vyslýchat, až třetí den jsem se vzpamatoval, teprve potom na mě uvalili vazbu." V tuhle chvíli se Renému třese hlas víc než jindy. "Nevěděl jsem, že to zajde takhle daleko. Chtěl jsem zachránit ty, kteří ještě měli naději žít."
Páter na jevišti
Panenka zůstala odbojnou i v kriminále, kam ji soud původně poslal na pět roků, ale ona by tam byla až do konce milénia, kdyby její trest nezkrátila amnestie prezidenta Havla. Ve vězení se dvakrát pokusila přizabít bachaře... Na svobodu šla v listopadu 1993, a to bez jakékoli perspektivy. Nikdo o ni nestál. Tedy pár dobrodějů by se našlo, ale když viděli divokou Romku a slyšeli o tom, že kdykoli dostala záchvat zuřivosti, muselo se na ni vrhnout sedm policistů, protože šest by nestačilo, couvli.
A v tuto chvíli vstupuje na jeviště jezuitský páter František, který je nejspíš taky blázen, ale s plusovým znaménkem. Několikrát vězněný chartista, kterému se oprávněně říká "kněz vyděděných" – ať je někdo sebehorší grázl, František mu pomůže; a třeba se pak ještě nechá okrást.
Ujal se taky propuštěné Evy a mimo jiné dosáhl toho, že se z ní stal o pět let později muž. "Je to osoba od dětství zraněná," krčí rameny.
V pardubické věznici mu tehdy ve třiadevadesátém řekli, že pokud se propuštěné Evy neujme, budou ji tam mít nejpozději za tři dny zpátky. "Tak jsem se rozhodl a vzal ji k sobě, řekl jsem si, že jestli bude žít aspoň týden na svobodě, uspěli jsme."
Byli spolu půl roku a František, který vždy dával svému okolí jistotu a útěchu, se dostal na dno. Hůř mu nebylo nikdy. "René měl záchvaty těžké agrese, hlavně vůči sobě samotnému, neustále se podřezával, rozbíjel okna, největší radost z něj měl sklenář, za kterým jsme pořád chodili. Takový člověk se na vás přisaje a vy nemáte chvilinku času, pořád musíte řešit jeho problémy."
Po půl roce si František oddechl, i když jen částečně – Eva, která se pomalu začínala měnit v Reného, svedla páterovu švagrovou. Ti dva spolu pak žili přes deset let a René dnes říká: "Šťastný jsem byl jenom v jedné etapě svého života, když jsem žil s touhle Alenou." I během vztahu trpěl a trpělo i okolí; pokusy o sebevraždu pokračovaly. Vyčerpaná Alena mu před třemi lety odjela do Kanady, přerušila kontakt a René zapálil byt, který si společně vybudovali. Tvrdí, že se chtěl udusit, aby byl konečně klid, ale ve skutečnosti ohrozil všechny obyvatele domu. Měl se tedy logicky vrátit do vězení, ale psychologové konečně rozhodli, že je vážně nemocný a za svůj skutek nenese plnou zodpovědnost.
Od té doby bydlí na uzavřeném oddělení a nejspíš tam už zůstane. Je nesmírně osamocený, zbyl mu jenom nezdolný páter František, i když ten se netají tím, že se kolem něj vlastně obtočila liána, která mu občas znemožňuje dýchat. "Ale říkám si, že až přijdu na věčnost, bude to položka v můj prospěch." René sice vždycky potřeboval lásku, ale už v ni nevěří. To říká bezelstně: "Těžko najdu někoho, kdo by chtěl takovýho kluka, jako jsem já – předělanýho. Navíc nevyhledávám lesby ani lehké ženy, já mám rád slušný intimní život. Chtěl bych jedině heterosexuální ženu, která by byla něčím mezi družkou a matkou. Slušnější, chytřejší, než jsem já. A musela by mít v sobě méně utrpení."
Skončeme tak, jak uzavřely svoje povídání dvě nejdůležitější postavy. Bezútěšně. René mi těsně před návratem na své oddělení řekl: "Člověku je čtyřicet, ale kolik zla už se do jeho života vlezlo, viď? A kde najít dobro, když zlo všechno ovládá?"
A hluboce věřící páter František, ten mě svou závěrečnou myšlenkou rozhodil úplně. "Pro mě, jako pro kněze, je případ Reného velmi problematický. Říkám si: Jak je možné, že jsou někteří lidé takhle trápeni a Bůh se nad nimi neslituje?"
- Související článek: Ošetřovatelka z Měděnce: Requiem pro panenku jsem nedokoukala
Částečně čerpáno dle: idnes.cz
