Přes výše uvedené konstatování je dobře, že si lékaři ujasňují svůj postoj k tzv. milosrdné smrti. Své protichůdné názory na eutanázii vyjádřili MUDr. Bohdan Babinec, CSc., a MUDr. Petr Pudil v TM 6/2018 a 9/2018. Víceméně pravidelně se tématu věnují veřejnoprávní média. Domnívám se, že v nich jde zčásti o tzv. módní téma. Od 70. let minulého století do roku 2000 jsem pracovala jako praktická lékařka.
__
V tom období praktici poskytovali takřka veškerou paliativní péči. Po celou dobu své praxe jsem mívala v péči pacienty – často i několik souběžně – v terminálním stadiu onemocnění včetně nemocí onkologických. Po část tohoto období nebyla ještě k dispozici retardovaná opiátová analgetika ani jejich náplasťová aplikační forma. Přesto jsem ani jednou nezaznamenala byť i jen náznak žádosti o eutanázii. Naopak. Když se po převratu začala média otázce eutanázie věnovat, odmítlo několik mých starších nemocných – jistěže nedostatečně poučených – indikovanou hospitalizaci s přiznaným strachem z usmrcení.
Odpovědné zamyšlení nad eutanázií musí podle mého názoru vycházet přinejmenším z těchto předpokladů:
1. Kvalitu vlastního života v daném období může posoudit výhradně každý sám za sebe a výsledek takového posouzení nelze předjímat pro období nebo okamžiky příští. Hodnocení se mění období od období, a to nikoliv pouze v závislosti na tělesném a duševním stavu, ale především s ohledem na dosažitelnost cílů, které si ještě klademe.
2. Trpící člověk je vysoce sugestibilní. Často má pocit, že své blízké příliš zatěžuje. Vnuknout mu myšlenku na milosrdnou smrt je snadné, a to i bez vědomé manipulace. Nezanedbatelnou manipulací při tom je již prezentování eutanázie jako volby odpovědné, moudré a jako projevu vskutku svobodného ducha.
3. Užší nebo širší publicita skutečnosti, že nemocný požádal o eutanázii, je těžkým nátlakem na jeho psychiku. Strach z tzv. „ztráty tváře“ významně redukuje možnost pozdějšího odvolání takového rozhodnutí.
4. Nemanipulativní, tj. hluboké a opravdové,odhodlání ukončit vlastní život, dokáže uskutečnit každý dospělý člověk sám tedy bez pomoci druhého člověka. Mnozí z nás lékařů nesou v sobě traumatizující zkušenost, jakého důmyslu a jakých kombinací metod je schopen k dosažení cíle použít například nemocný pod diktátem deprese.
5. Je možné, že požadování přítomnosti jiného člověka při umírání je voláním po pomoci k životu, a nikoli ke smrti. Povzdechy „to jsou bolesti, že bych raději nebyl/a/“ jsou snahou co nejvěrněji a nejpřesvědčivěji vyjádřit intenzitu utrpení, nikoliv přáním zemřít.
6. Provádění eutanázie staví lékaře na kvalitativně jinou úroveň, než je role spolehlivého průvodce životem.
7. Samotná skutečnost, že eutanázii legalizovaly některé vyspělé demokratické státy, ještě neznamená, že se jedná o rozhodnutí dobré a správné.
Novináři a právníci jako argument pro legalizaci eutanázie uvádějí právo člověka mít vládu nad vlastním životem a nad rozhodováním o žití a nežití. Mám za to, že právě proto, že člověk to právo má, nesmí být tato vláda a podíl na tomto rozhodování svěřeny institucím.
Zdroj: MUDr. Jozefa Kuntscherová, praktická lékařka, Tempus medicorum 10/2018