Jak jsem už ve svých článcích psal, nejčastější životní emocí podle psycholotických výzkumů je strach. Ano, strach. Není to radost, spokojenost, potěšení ze života, ale tento negativní vnitřní pocit. A jednou z hlavních situací, které nás omezují, je mínění ostatních lidí.Náš život je plný obav a strachu
Nabourám? Vyhořím? Stihnu to? Budu zdravý? Nevykradou mě? Nepřepadnou mě na ulici? Neokradou mě? Nesrazí mě auto? Nebudu na stáří chudý? Nepoškodí se mi počítač výbojem při blesku? Neztratím všechna cenná data?
S lecčíms se dá něco dělat a nějak to ovlivnit
Na mnoho z těchto věcí se dá reagovat. Pravděpodobně nenabourám, když budu jezdit opatrně (těžké je to ale říct těm ostatním, aby oni nebourali do mě). Pokud nechci vyhořet, musím hlídat domácnost a koupit si požární hlásič a hasicí přístroj. Abych něco stihl, vyjdu nebo vyjedu o něco dříve a je to, pak už jen doufat, aby můj včasný příchod nebo příjezd neovlivnily ostatní okolnosti (dopravní zácpa, havárie na dálnici). Aby mě nevykradli, pořídím si bytelné vstupní dveře, před odchodem zajistím okna nebo na některá riziková dám i mříž, případně si rovnou koupím alarm. Aby mě neokradli nebo nepřepadli, musím si pořídit ochranný spray nebo zbraň (aha – a další strach – vcelku oprávněný – jaký bude postih, když budu chránit sebe a svůj majetek a někoho postřelím?). Auto mě srazí jen pokud budu neopatrný a budu spěchat tam kde ušetřím jen pár sekund – při přecházení ulice. Abych nebyl na stáří chudý, budu si schovávat někam bokem (mimo dosah nenechavců – tedy mimo domov) třeba 10% výplaty nebo si zařídím důchodové připojištění. Co se týče posledního bodu – ochrany počítače, koupíme za pár korun přepěťovou ochranu a data budeme zálohovat buď na druhý harddisk, který však budeme po zazálohování odpojovat (aby se nedejbůh i tato data nezlikvidovala při poruše PC). Jak vidíte s těmito „fyzickými“ záležitostmi se dá něco dělat.
Ale co když nás svazuje strach z mímění ostatních?
Přiznávám, že oprostit se od mínění ostatních je těžké a člověk s tím musí bojovat. Ať jsou to lidé v práci, rodinní příslušníci, lidé na ulici, lidé v dopravních prostředcích, tito všichni mají vliv na naše chování. A kdo říká, že ne, nemá pravdu nebo si něco předstírá.
Víte, má učitelka psychiatrie, MUDr. Pavla Němečková mi kdysi dávno řekla větu, kterou bohužel už nedokážu přesně zopakovat. Bylo to něco o tom, že nemáme dát zase až tak moc na to, co si lidé o nás myslí a nenechat se tím svazovat. Pokud jde o konstruktivní smysluplnou kritiku, člověk ji má vyslechnout a podle ní se rozhodnout, zda udělá nějaká opatření a své chování změní a nebo se k tomuto svobodně a sám jednoduše nerozhodne.
Co se týče vašeho života, nemusíte se nikomu omlouvat, za to co děláte (pokud zásadním způsobem neporušujete morální nebo zákonná pravidla). Nemusíte se ani nikomu zodpovídat za to, co jste udělali. Pokud to bylo po vašem důkladném rozmyšlení, je to čistě vaše věc a život jde dále.
Tím, že dáte ostatním najevo, že dokážete jejich názor vyslechnout, ale že se jím nebudete slepě řídit (tedy že sebou nenecháte zkrátka a dobře ostatními manipulovat), ukážete jakousi velkou sílu. Sílu, která v konečném důsledku může být vaší velkou svobodou.
Takže až budete chtít něco udělat a budete vnitřně spjati s tím, že následky zvládnete, prostě to udělejte a nedbejte na to „co si o vás řeknou ostatní.“ Za to si nic nekoupíte. A co víc ... jak jsem už psal a říkal mnoha lidem, pokud své rozhodnutí nezrealizujete, můžete jednou litovat, že jste to neudělali. Svět nepatří těm, co sedí ustrašeně v koutku, ale těm co se dokáží sami rozhodovat a podle toho jednat.