Co je to za lidi, kteří neprožívají žádné emoce? Proč se každý člověk jinak raduje a jinak pláče? Je správné své pocity odhalovat každému na potkání, nebo si je naopak pěkně skrývat ve svém nitru?V diskusi na serveru doktorka.cz píše muž s přezdívkou „Nobody“: „Jsem jako bez vlastní osobnosti, jako když nevím, kdo jsem a jaký jsem. Všechno mi připadá beze smyslu, ale ne zoufalé a depresivní, jen beze smyslu. Kdo budu, když půjdu na oběd? Má to nějaký význam? Nemám žádné výrazné osobnostní rysy. Nic mi nepřipadá ani lepší, ani horší. Trochu jako čekání a pozorování, jací jsou nejprve všichni okolo, ale bez ohrožení. Téměř lhostejnost – jako bych byl v zemi bez nikoho. Bez formy, bez znalosti sebe samého, opravdový nezájem. Neprojevují se u mě žádné emoce. Jsem skoro úplně prázdný…“
Muži nejsou zvyklí dávat najevo své pocity ... natož plakat!
Lidí s podobnými pocity není tak málo, jak by se mohlo zdát. Ve většině případů, alespoň na zmíněném serveru, převažují muži. Podle psychologů to není náhoda, dost často jsou to právě muži, kteří jsou v citových projevech rezervovanější, a to jak směrem dovnitř, tak ven. Někteří z odborníků v této souvislosti dokonce hovoří u mužů o tzv. „normální mužské alexithymii“. Je to v podstatě rozpojení emočních a poznávacích procesů neboli snížené prožívání emocí u mužů. Do jisté míry souvisí s výchovou, ve které se i v současnosti setkáváme s přístupem ‚kluci přece nebrečí‘, takže už v dětském věku jsou chlapci vedeni k tomu, aby své emoce neprojevovali. V naší kultuře jsou totiž emoce považovány za slabost a řada lidí je vnímá jako špatné. V pozdějším věku se k tomuto typu výchovy přidává ještě tlak vrstevníků a vliv kultury, která nastavuje ideál dnešní společnosti tak, že u mužů (ale stále více už i u žen) se stále ještě cení odolnost, soutěživost, houževnatost a schopnost ‚vydržet‘. Muž, který se rozhodne tomuto ideálu dostát, musí udělat všechno pro to, aby své emoce ‚odklidil‘.
Práce s emocemi je celý život ovlivněna třemi faktory: výchovou, kulturou a našimi vlastními postoji. Samozřejmě nás velice ovlivní, jak s emocemi zacházejí naši rodiče. Děti z rodin, kde se emoce nevyjadřují a jsou považovány za něco nežádoucího, mají pak větší problém se v nich vyznat. Ale rozhodně to není to jediné. Rodina nás sice může ‚nenaučit‘, jak se ve svých pocitech vyznat, ale nemůže nám je sebrat. To, zda různé situace prožíváme či nikoli, si nemůžeme odpárat, ale můžeme to různě potlačovat, popírat, schovávat – před okolím nebo i sami před sebou.
Co to je emoce neboli pocit?
Rozdíly v prožívání emocí jsou dány temperamentem – vrozenou složkou osobnosti a biologickým základem, který se v průběhu života většinou moc nemění. Co se mění, jsou podněty. V pěti letech se můžeme radovat stejným způsobem jako v padesáti, ale z jiných věcí. Někdo se například raduje z filmu, který jiného nechává naprosto chladným, nebo ho naopak rozpláče.
Podle amerického vědce Roberta Plutchika člověk denně prožívá následujících osm emocí: smutek, strach, vztek, radost, důvěru, znechucení, očekávání (těšení se) a překvapení. Porozumět emocím znamená uvědomit si, že se projevují v určité intenzitě.
Podle toho je také psychologové rozdělují na pocity, nálady a emoční ladění.
Pocit znamená krátkou emoci. Například sáhnete do tašky a leknete se, že jste ztratili mobil. Tam, kde vždycky býval, totiž právě teď není! Začnete bleskově šátrat v celé tašce, dost možná ji i vysypete, dokud mobil nevrátíte tam, kde ho obvykle bez problémů najdete.
Delší emoce psychologové nazývají náladami. Bývají signálem začínající nemoci nebo dlouhodobé nespokojenosti. Znáte přece ty dny, kdy ráno otevřete oči a víte, že dnešek nebude stát za nic?
Nejdelší emoce z časového hlediska nazývají odborníci emočním laděním. Rozhodují o naší životní spokojenosti nebo nespokojenosti.
Trable s emocemi vedou k nedorozumění.
Jsou na světě lidé, kteří emoce prožívají málo, moc a také takoví, kteří je neumějí prožívat vůbec. Najdou se i takoví, kteří považují emoce za hloupost, protože je nedokážou logicky vysvětlit. Někdy to souvisí s výchovou, jindy s negativními životními zážitky, každopádně tito lidé se nesoustředí na schopnost emoce projevovat ani vnímat a už vůbec ne umět na ně reagovat. Tím se mohou dostat do izolace, častěji tápou ve vztazích k jiným lidem a v komunikaci jim hrozí zvýšený výskyt nedorozumění. Neuvědomovat si své emoce je handicap. Např. negativní emoce jsou totiž stavy, které nás upozorňují, že jsme v nějaké situaci nespokojeni, že se nám v ní nelíbí, že chceme v životě něco jiného a taky že bychom mohli něco jiného dělat. Pokud jim nevěnujeme pozornost, pak stále setrváváme v situaci, která je pro nás neuspokojivá.
Kdo neumí pracovat s emocemi, nevyhne se problémům ani v profesním, ani v osobním životě. Lidé neuvědomující si emoce si možná snadno najdou práci i partnera, budou mít ale velký problém najít si tu pravou práci a pravého partnera. Jak jinak totiž mohou vyhodnotit to, jestli budou spokojeni v zaměstnání než tak, že si řeknou: takhle práce mě baví a chci ji dělat? A jak jinak mohou nalézt ideálního partnera než podle toho, jak se s dotyčným člověkem cítí a jestli ho mají rádi? Sluší se dodat, že naproti nedostatečnému prožívání emocí stojí prožívání „přehnané“. I to může být problém. Stačí si představit, že vás rozpláče třeba reklama v televizi… I když to sice navenek jako přehnané vypadat může, ale třeba i ona reklama vás může upozornit na nějaký moment v životě, se kterým máte problém. Přestože souvislost nemusí být na první pohled zřejmá a může dokonce působit absurdně.
Lze se emoce naučit?
Člověk, kterého se emoce příliš netýkají a ani je neumí dávat najevo, by si měl položit následující otázky:
- Co si slibuji od života, ve kterém emoce nemají místo?
- V čem je pro mě vlastně výhodnější své pocity nevnímat než vnímat?
Pokud se podaří člověku na tyto otázky upřímně zodpovědět a důvody najít, je možné, že jeho prožívání emocí bude intenzivnější. Zřejmě by nebylo špatnou volbou zvolit někoho ze svého blízkého okolí, kdo by mohl dělat v této oblasti jakéhosi průvodce. Učit se vnímat a citlivě reagovat na své pocity je podle odbornice pro mnohé z nás práce na celý život. Stále je možné se v citlivosti k sobě samému a ke svým pocitům zlepšovat. A hlavně nikdy není pozdě na to začít.
Kontaktovat psychologa je vhodné i v opačném případě, kdy s člověkem cloumají navenek nepřiměřeně silné emoce. Psycholog by se měl pokusit tuto přehnanou citlivost rozklíčovat, pomoci dotyčnému jeho pocitům porozumět a zjistit, proč se ho zdánlivě nevinné situace tolik dotýkají. Potíže s emocemi většinou není těžké rozpoznat. Často je signalizují třeba běžné denní situace: bojíte se jednat s autoritami, máte strach z telefonování, nechce se vám mezi lidi. Někomu v takovém případě stačí kurz asertivity, jinému „jen“ přemoci jakýsi stud a dát svoje pocity najevo, další potřebuje pomoc odborníka.
Nemám pocity. Jsem nemocný? Citová apatie je spíš obrana "přetížení" psychiky.
Už víme, že co člověk, to úplně jiné prožívání emocí. Ukažme si to třeba na rozchodu s partnerem. Pro někoho dlouhé měsíce vzteku, hořkosti a beznaděje. Pro druhého smutek, který odezní za týden. Vždycky záleží na temperamentu, ale i na mnoha okolnostech a životních podmínkách, ve kterých se člověk právě nachází. Nahromadění pozitivních i negativních emocí střídá po rozchodu období, kdy všechny pocity zmizí. Necítíte vůbec nic. K bývalému partnerovi ani k žádnému jinému člověku, který by mohl předchozí lásku čistě teoreticky nahradit. Co to? Citová apatie, jedna z fází porozchodového období, kterou musíte překonat, abyste mohli začít nový plnohodnotný vztah.
Lidská psychika dokáže vyprodukovat mnoho obranných mechanismů, které nám pomáhají přečkat složité období samoty. Citová apatie je jedním z nich. Pomáhá smířit se s vypjatým životním obdobím a zachovat si přitom duševní zdraví.
Jak se dostat z citové krize a apatie? Důležitá je podpora přátel a rodiny.
Délku citově apatického období výrazně ovlivňuje životní styl: zájmy, přátelé, vztahy s rodinou či kolegy v práci. Pokud kolem sebe máte dost lidí, na které se můžete obrátit a žijete aktivním způsobem života, je pro vás toto období jednodušší. Introvertní a vůči okolí uzavření jedinci to pochopitelně mají složitější. U těch může dočasná citová apatie snadno přerůst v trvalý stav, což jim znemožní navázat další vztahy. Mohou se ještě více uzavřít do sebe, což může vést k vážným psychickým poruchám nebo duševním chorobám.
Průměrná doba, po které by měly citovou apatii vystřídat normální emoce, je podle psychologů zhruba jeden rok. Individualita v prožívání emocí je vždy přirozená jen do určité míry – normy. Stavy vymykající se této normě už nazýváme poruchami emocí.
Mohou být získané, ale i vrozené, záleží na typu onemocnění. V krajní míře hovoříme o takzvané emoční oploštělosti, kdy je člověk celkově apatický s velmi nevýraznými psychickými reakcemi obecně. Tuto poruchu emocí často doprovází i jiná psychická onemocnění. Ztráta schopnosti projevovat emoce může signalizovat duševní poruchu, například schizofrenii nebo depresi. Zvlášť pokud je člověk extrémně dlouho zasmušilý, aniž k tomu má viditelný důvod, a dříve takový nebýval, je nejvyšší čas vyhledat psychiatra.
Proč mě nikdo nemá rád?
S neschopností prožívat emoce uvnitř sama sebe souvisí úzce také neschopnost dávat je najevo pocity druhým lidem, nejčastěji partnerovi nebo partnerce.
Jistý muž na serveru doktorka.cz píše: „Tak jsem se dozvěděl, že už ji nemiluju. Není to tak. Miluju ji, jak nejvíc umím, přesto mě události posledních dnů donutily zamyslet se nad určitou věcí.
Předně: Neumím cukrovat. Neumím házet miláčky, berušky, drahoušky a pusinky jen tak do éteru. Vyplodím maximálně SMS a i to je otázka značného tréninku. Nevím proč, snad nemám rád patos. S tím souvisí i ono „miluji tě“ a „mám tě rád“. Neplýtvám s ním, zastávám názor, že by mělo být víc cítit než slyšet...“
Ale... co když není dost cítit? Neschopnost vyznávat city, ať už činy nebo slovy, bývá problém hlavně ve vztazích založených na odlišných projevech emocí. Z takových partnerství může po čase vyprchat jakékoli souznění, a to logicky znamená jejich konec. Potkají-li se partneři, z nichž jeden je zvyklý dávat city najevo a totéž vyžaduje od druhého, který to nedokáže, je to problém. Zejména pak pro toho, kdo potřebuje vidět a slyšet, že ho druhý miluje. Řešením může být kompromis: manželka si zvykne, že jí manžel nebude tak často říkat, jak ji miluje, ale pozná to z jiných projevů jeho chování, a manžel se zase naučí své city občas dát na odiv. Pokud ovšem ona bude i nadále vyžadovat, aby jí on říkal, jak moc ji miluje, a muž to nikdy neudělá, budou z toho asi nakonec oba unavení tak, že se může vztah časem rozpadnout.
Ruku v ruce s láskou jde samozřejmě sex. Bez emočních projevů se smrskává na uspokojení biologické potřeby, a jak trefně poznamenává psycholog Petr Šmolka: „Nic pak nezachrání ani obdivuhodná výkonnost, ani stejně obdivuhodná vynalézavost. Je pravda, když se říká, že sex začíná a končí v hlavě.“ Jak ale dosáhnout toho, aby v jeho hlavě, potažmo v ústech, konečně roztály ledy? Vyjadřování emocí patří (až na výjimky) jak mezi naučené, tak mezi naučitelné projevy chování. V tomto případě jde jen o to, jaký typ výuky udělá radost zrovna vám dvěma. Lidé neuvědomující si své emoce si možná snadno najdou práci i partnera, budou mít ale velký problém najít tu správnou práci a pravého partnera.