Krize, rozchod, rozvod, vyživné

Než pustí korunu, stokrát ji obrátí v dlani. Je lakomý až běda. Jediné hodnoty, které uznává, jsou ty materiální. Ano, takové příběhy jsou a právě takoví lidé chodí mezi námi. Máte doma spořivého partnera, manžela, otce? Kam až dokáže se svou povahou zajít? Zde jsou vaše odpovědi.

Manžel vydělává slušný peníze a já jsem na mateřský. Po zaplacení všech poplatků mi zbyde na měsíc 6000 na jídlo a domácnost. Šetřím jak se dá, ale někdy prostě ulítnu a koupím si něco na sebe nebo děti trochu dražšího. V tom momentě je oheň na střeše, jak neumím šetřit a že ho dřu z kůže.
Jenže manžel má ještě druhý příjem, který do roka dělá několik set tisíc a do těchto peněz mi nic není. Tyto peníze jdou pouze na jeho koníčky a sem tam když něco vybouchne v domácnosti. To mi je ale potom vyčteno, že jsem měla našetřit a on to doplácí ze svého. Už mne to štve, je to život bez radosti, bez dopřání hezkých maličkostí. A každý den hádka kvůli penězům, že nešetřím.

Můj přítel byl skrblík. Když jsme byli v restauraci, kavárně, cukrárně, vždy chtěl, abychom platili každý za sebe. Když byl u mě, snažil se kupovat co nejméně potravin (v podstatě jsem ho živila já). Občas z bytu zmizel a když se vrátil, měl v ruce pomeranč. Když jsem šla okolo auta, našla jsem v něm igelitku s ovocem. Ovoce měl schválně v autě, aby mi nemusel nic dávat.
Jednou se stalo, že přinesl domů plátek vepřového masa a důležitě řekl, abych z toho udělala oběd.
Asi tušíte jak to dopadlo ... dnes jsem s jiným mužem a už jen s úsměvem na tváři vzpomínám.

Soused (manažer firmy) nám házel pleny do popelnice, aby nemusel platit další popelnici

Ráda bych se s vámi podělila o vtipný příběh mého souseda skrblíka, který by si skutečně nechal pro korunu koleno vrtat. Už od prvního pohledu se mi zdálo, že má v hlavě místo mozku kalkulačku.

Tak například, když se mu narodilo první dítě, zapnul tu svoji kalkulačku a zjistil, že bude nejekonomičtější zůstat u rodičů, nechat se živit, na nic nepřispívat, vždyť přece každý začátek je těžký a staří důchodci už peníze na nic nepotřebují...

Při druhém dítěti již bydlel s manželkou ve svém, ale veškeré špinavé prádlo (protože si „zatím" nestihli koupit pračku) si vozili prát k rodičům. To trvalo dva roky.

S třetím dítětem se osamostatnili natolik, že již měli vlastní pračku a museli prát za své, začali tedy kupovat jednorázové papírové pleny, jenže se naskytla téměř hamletovská otázka, kam s tím? Náš milý soused ovšem nelenil a zřejmě si bystře spočítal, že by měl brzy plnou popelnici, a tak začal nenápadně v noci potmě přidávat tajemné tašky do popelnic svých sousedů, pěkně na střídačku, což se ovšem po nějaké době samozřejmě provalilo a nezůstalo bez odezvy.

Nicméně, děti odrostly, a tak pleny již nebyly potřeba. Jednoho krásného horkého letního dne se vydali na dovolenou do Chorvatska s firemním autem přecpaným jídlem odshora až dolů, snad ještě z výfuku trčela štangle vysočiny. Na tom by vzhledem k typické české povaze nebylo nic zvláštního, kdyby potom později nevyprávěly jejich děti našim dětem, že jim tatínek po cestě nedal napít, najíst, protože se přece nikde nebude stavět na záchod. Za celou cestu tedy udělali jen jednu přestávku, která stejně byla víceméně pro tatínka, a když pak všichni spatřili moře, šly na ně mrákoty, že už si nepřáli nic víc než být doma.

Historku s přejetým zajícem nám s velkým nadšením vyprávěl on sám. Ráno při cestě ráno do práce srazil autem zajíce, tak zastavil a hodil ho vzadu do kufru. Jenže začínalo být horko, tak si milého zajíce z kufru odložil „do stínku“ pod auto. Jenže když večer odjížděl z práce, tak na něj zapomněl a nechal ho tam ležet. Doma vyprávěl ženě, co pro ně nemá za překvapení, když si to uvědomil a nelenil tedy a vydal se pro něj, ačkoliv mu muselo být jasné, jak asi zajíc bude po celodenní šichtě v letním dni vypadat. Přijel, viděl a ujel... Auto pronásledovalo pouze hejno much a velký puch.

Pojal to jako vtipnou historku, ale my jen nechápavě kroutíme hlavou, kam až je ochotný zajít. Nutno dodat, že náš soused nepatří k sociálně slabší skupině, nýbrž jsou oba s manželkou vysokoškolsky vzděláni a on pracuje na manažerském postu...

Můj tatínek už je dnes stařičký pán, ale jako muž v aktivním věku byl velice šikovný řemeslník. Dokázal opravit vše, od pračky až po velké elektromotory, a u našich dveří neustále zvonili lidé s prosbou o opravu různých přístrojů. Práci si nechal samozřejmě dobře zaplatit. K tomu chodil do práce, takže jsme si jako rodina s třemi dětmi mohli žít velice dobře. Ale!

Dnes je otci 85 let, je těžce nemocný a jeho stav se neustále zhoršuje. S velikým štěstím jsme pro něho sehnali umístění v ústavu, protože jsme už nezvládali se o něho starat. Pravidelně ho navštěvujeme, i když už nás někdy nepoznává. Jediné, co říká, je: „Nemáte nějaké peníze, nedali byste mi peníze, nemám žádné peníze...“

Nakupujeme pouze ve slevách. Aviváž prý nepotřebujeme vůbec.

Nechal by si pro korunu vrtat koleno. Jak je nějaká akce v hypermarketu, hned se tam žene. Vlastně ani jinak nenakupujeme. Chodíme po obchoďácích a kde je nějaká sleva, už stojíme u pultu.

Pokud jdeme spolu, vypadá náš rozhovor asi takhle:

Potřebuju koupit ještě aviváž, zubní pastu a osvěžovač vzduchu.
Vyčítavě si mě změří a pak pronese něco jako: Aviváž? To je naprosto zbytečná věc, tu nepotřebujeme. Zubní pasta tam ještě je, a kdybyste se s mladým naučili s ní šetřit, vydržela by nám mnohem dýl.
Jo a ten osvěžovač? Když budeš pořádně větrat, je to stokrát lepší než nějaká komerční blbina!

Co si nekoupím sama a za své, tak jako by ani neměla. A beztak musím doma milosrdně lhát, že si zboží nese ze slevy, aby jí to nebylo vyčítáno.

Manžel mě ztrapňuje!

Cokoliv přinesu domů, se setká s otázkou, kolik to stálo?
Někdy mi je ale opravdu trapně. Třeba minulý týden jsme grilovali s přáteli a bavili jsme se o turistických trasách a výletech, na které lze vzít i děti.
Vtom se manžel odmlčel a přede všemi ze sebe vysoukal, že na taková místa by ho dostala jen jedna jediná věc: kotlík peněz na konci cesty. Jako za odměnu, že to ušel. Styděla jsem se jako malá holka! Přátelé si už tak nějak zvykli, ale stejně je to pro mě nepříjemné. Pokaždé se později pohádáme, ale to by nebyl on, aby neměl argument, že myslí na nás, rodinu. Na druhou stranu zase nechodí do hospody, je dobrý táta a já ho mám ráda.

Chodí se sprchovat do posilovny a bere si z restaurace sušenku ke kávě pro psa, kterého nikdy neměl!

Na prvním rande jsme si všechno zaplatili rovným dílem. Divné mi to nepřišlo, protože doba je přece jen jiná a já jsem nezávislá žena. Po pár týdnech známosti jsem si ale začala dávat všechno dohromady.
Nikdy mi nepřinesl ani jeden květ, čokoládu, z restaurací si odnášel cukry i sušenky přidávané ke kávě (údajně pro psa, kterého neměl), a dokonce mi objasnil výsledky svého propočtu o tom, kolik doma ušetří za vodu, když se sprchuje ve fitcentru v závislosti na ceně permanentky! To už na mě bylo moc. Rozešla jsem se s ním, protože šetřit je jedna věc, ale být nemocný skrblictvím druhá. Naše děti by snad pily z kaluže?

Na snídani má 2 lžičky ovesných vloček s bílým jogurtem. Chodí přes celé město do práce - MHD je prý moc drahé

Se svým přítelem žiji již pět let, přesto máme oba oddělené účty. Vše se řídí heslem: Co je tvoje, to je i moje, a co je moje, do toho ti nic není. Pokusím se demonstrovat náš odlišný pohled na svět a finance pomocí jednoho jediného dne.

Můj přítel šetří v podstatě už ráno, když se probudí. Když zazvoní budík,  vklouzne do pantoflí, odebere se do koupelny, kde si během čistění zubů levnou zubní pastou stihne poslechnout v rádiu zprávy, čímž ušetří moře času. Vodu, kterou potřebuje k tomuto hygienickému úkonu, si napustí do kelímku o obsahu 0,2 l. Asi není nutné zdůrazňovat, že se jedná o vodu studenou. Po 10 minutách se vrátí zpět do ložnice, kde je schopen se během dvou minut obléknout do obleku včetně kravaty.

Odejde do kuchyně a na plynovém sporáku si uvaří trochu vody na čaj (rychlovarná konvice totiž bere moc elektřiny). Během toho, co se mu voda vaří, si namíchá zdravou snídani – dvě lžičky ovesných vloček a dvě lžičky bílého obyčejného jogurtu. Čaj pouze černý, z krabičky po 100 ks za 15 korun, bez cukru. Po této snídani můj drahý odejde do práce. Samozřejmě pěšky, auta ničí životní prostředí a jízdenka na MHD je příliš drahá. Asi uhodnete, že kávu si v práci zásadně vaří z erárního a místo oběda si dá housku se salámem, kterou si den předtím doma zabalil do ubrousku.

Když se vrátí z práce, udělá svůj obvyklý rituál – připraví si věci na další den do práce. Převlékne se do kalhot, o kterých tvrdí už  tři roky, že jsou na vyhození (ve skříni má nové, které ode mě dostal jako dárek k svátku, ale těch je pochopitelně škoda).
Televizi zapíná pouze na 20 minut, a to jen na zprávy, pak ji hned vypne (televize přece bere tolik energie). Poté si sedne do křesla, zapne si lampičku s úspornou žárovkou a čte si knížku, kterou si půjčil v knihovně (knihy jsou drahé).
Po večeři, která je většinou studená, poněvadž plyn taky není nejlevnější, odejde do koupelny na tři minuty. Voda je drahá, takže se pouze sprchuje. Opláchne se, vodu vypne, aby nepřišla ani kapka nazmar, rychle se namydlí sprchovým gelem z velké lahve (protože nakupovat výrobky ve větších obalech se cenově vyplatí).
Pak vleze do postele s blaženým úsměvem a úžasným pocitem, kolik peněz, energie, času a bůhví čeho všeho ještě právě dnes ušetřil.

A já? :-D Ráno si dám pořádnou sprchu, pak následuje vydatná snídaně složená z několika chodů. Poté půl hodiny řeším, co si na sebe obléknu… Ale což, na krásu se nesmí spěchat. A co dělám po práci? To, co se mi zrovna zlíbí. Jít s kamarádkou na kafe nebo na oběd? No proč ne. Koupit si na náměstí kytičku jen tak pro radost? Nebo něco pěkného na sebe? Nic z toho mi není cizí. Neříkám, že mám takový plat, abych si mohla žít jako královna, ale… Proč na sobě nebo na mých nejdražších šetřit? Život je krásný a krátký na to, abychom ho promarnili tím, že budeme pořád počítat, kalkulovat nebo mít dokonce výčitky svědomí, že jsem utratila za den o pár korun víc, než bylo potřeba… Za peníze si stejně to nejcennější nekoupíme...

Já a dcera si můžeme umývat vlasy jen 1x týdně, abychom nespotřebovaly vodu!

Můj příběh je hrozný, ale bohužel skutečný. Můj manžel je skrblík a tyran v jedné osobě. Nesmíme si s dcerou natočit ani 10 cm vody do vany, mýt hlavu si smíme pouze 1x týdně, a pokud to jde, tak tento interval musíme co nejvíce prodloužit.
Vyhrožuje nám, že pokud se budeme sprchovat déle než 5 minut, tak nám vypne vodu v celém domě.

Vypíná každý den kotel na ohřev vody, vypíná mi i elektřinu, abych náhodou neprala v pračce, když přijde čtvrtletní vyúčtování za vodu 1400 Kč pro 3člennou rodinu, tak vyhrožuje, že se nebudeme mýt. Na nákupy se mnou zásadně nejezdí, kupuje mi pouze mouku, olej a mléko, které z velké části spotřebuje sám, jinak většinu jídla hradím ze svého.
Jeho plat činí 17 000 Kč a z něho platí pouze 5300 Kč inkaso. Já beru 9000 měsíčně a hradím z toho veškerá pojištění a půjčky, na živobytí mi moc nezbývá.

Léky, na které jsou doplatky, neuznává a raději objednaný lék nevyzvedne v lékárně a nechá ho propadnout.

Je to hrůza, ale jsem si jistá, že v tom nejsem sama.

---

Takže – milí lidičkové, až si přečtete tuto stránku, dopřejte si nějakou malou radost… A je úplně jedno, jestli to bude květina, kousek čokolády, návštěva kadeřníka nebo nové lodičky. Důležité je, že večer, až ulehnete do postele, budete mít dobrý pocit z toho, že jste sobě nebo někomu druhému udělali radost.