Někdy říkáme, že nechceme být jako naše matka nebo náš otec a nakonec vypadáme a taky se chováme stejně jako oni? Dá se vůbec dělat něco, abychom tomu předešli? Do jaké míry nás ovlivňuje "vzor" naší rodiny, našich rodičů? A jak neopakovat chyby, za něž kritizujeme své rodiče?___
___
Ať chceme nebo ne, podobáme se rodičům a to jak vizáží, tak i svým chováním. Když si uvědomíme některá svá rozhodnutí, tatáž gesta či průpovídky, jsme v podstatě genetickým otiskem našich rodičů.
„Než se oženíš, podívej se nejdříve s na nastávající tchyni, protože tvoje žena bude jednou vypadat a chovat se úplně stejně,“ říkají budoucím manželům jejich rodiče. Platí to i u mužů? Jaký otec, takový syn?
Rodiče: Jak nás ovlivňují?
Do jaké míry se bude dcera podobat mámě a synek se potatí, se rozhoduje zejména v dětství. Ovlivňují nás oba rodiče. Vybavují nás nejen geneticky, ale učíme se od nich, jak se chovat k lidem a jak řešit různé životní situace. Učíme se nápodobou, co dělají, jak tráví volný čas, zda chodí mezi lidi či se uzavírají v soukromí. To, co vidíme, se nám zažírá pod kůži a stává se naší přirozeností, kterou bereme za samozřejmost a nezpochybňujeme ji.
Vezměte si například období, kdy se učíme mluvit. Všechna slova se zároveň učíme s významem. Pokud jde o předměty, je to jasné. Stačí říct tohle je stůl a ukázat konkrétní stůl. Ovšem složitější je to s abstraktními pojmy - pravda, láska, hádka, komunikace. Učíme se je s významem neboli postojem, který zastávají naši rodiče a my ho přejímáme. Nemluvě o tom, že od nich odkoukáváme, jak se třeba zachází s problémy - zda se řeší, nebo zametají pod koberec či jak se udržuje přátelství. Tohle všechno od rodičů přebíráme a pak to sami, mnohdy nevědomky, používáme. Jako děti nejsme schopni zhodnotit, co je v naší rodině dobré a co naopak špatné, protože nám chybí srovnání s okolním světem.
Genetika není vše
Co všechno máme dané geneticky a co se učíme socializací, na to jednotný názor neexistuje. Funguje ale tzv. biologický přístup, který říká, že naši povahu určují geny, nebo přístup psychologizující, v němž geny představují pouze výchozí materiál a tolik naši osobnost neformují. Ovlivňuje nás paměťová stopa, jakýsi vzorec, který se v rodině předává z generace na generaci. Existence matky a otce a jejich nápodoba není to jediné, co z dcery utváří ženu a ze syna muže. Důležitý je také rodinný model, ve kterém dítě vyrůstá. To, jak se rodiče chovají k sobě navzájem.
Naše chování LZE ovlivnit, nemusíme být stejní jako rodiče
Když rodiče mají fungující vztah a dítě vyrůstá v pohodové atmosféře a pocitu bezpečí, tuto zkušenost si přináší i do svého partnerského vztahu. Přestože vliv rodičů je velký, není podle psychologů fatální. Co to znamená? Jak jsme z dětství naučeni se chovat, můžeme později vědomě změnit.
Tedy: Neplatí vždy, že musíte být stejní jako vaši rodiče. Můžete se změnit. Jde to!
Matka a dcera, syn a otec – vztahy mezi nimi jsou jiné
Je logické, že se chlapci identifikují více s otcovskou postavou a dívky s mateřskou. Každopádně vztah mezi synem a otcem je jiný než mezi matkou a dcerou. Muži, až na výjimky, nemají takovou potřebu hluboce analyzovat problémy a svěřovat se s nimi jeden druhému.
Mezi otcem a synem je naopak běžné, že mezi sebou soupeří. Otcové snaží připravit dítě do konkurenčního prostředí: Kluci mají odmalička touhu vítězit. Když skupinka kluků dostane auta, budou prvně zkoumat a soupeřit mezi sebou, komu auto jede nejrychleji. To holčičky si v dětství rády hrají dohromady. Málokdy mezi sebou soutěží, čí panenka je lépe oblečená nebo která má krásnější vlasy. Naopak. Panenky jdou společně k holičce, na nákupy a hotovo…
Je pochopitelné, že jak dítě dospívá, pozice matky a otce v jeho životě přestává být tak silná. „Děje se to už v období kolem tří let, kdy děti začínají navazovat další vztahy. Hrají si s jinými dětmi, chodí do školky a později do školy, názor rodičů tak mohou dřív či později konfrontovat s tím, co říká paní učitelka, kamarádi.
Rodiče jsou ve vývoji zásadními prvky
Čím víc si dítě buduje svůj vlastní svět a staví se na vlastní nohy, tím menší význam má pozice rodičů. Každopádně i tak zůstávají rodiče značnou dobu pro dítě zásadní, takže se v mnoha ohledech dřív či později teoreticky stáváte kopií své matky nebo svého otce. Od nich převzaté formy chování je možné změnit, řekli jsme.
Jak jít svou cestou a nebýt jako rodiče?
Jako ve všem co se má změnit, musí být k tomu vůle. Zjednodušeně řečeno, musíte především chtít na sobě něco měnit a musíte nejdřív vědět, co to má být. V prvé řadě si musíte uvědomit a přiznat, že například máte tendenci okolí vydírat, když něco chcete, stejně jako to dělávala třeba vaše matka. Jestliže někdo přijde a řekne, s čím je v životě nespokojený, je nutné najít na základě jakého chování se do této situace či problému dostal. Mnohdy zjistíme, že v určitých situacích jedná na základě podvědomého vzorce chování, kterého si není vědom, ale používá ho - a právě ten mu způsobuje různé potíže. Když ho nalezne a pojmenuje, dostane ho do vědomí a má ho pak pod svou kontrolou. Může si vybrat, kdy ho použije a kdy raději ne.
Není to jednoduché ...
Vyvarovat se konkrétního chování, které vám vadí na rodičích ve vlastním životě, bývá obtížné. Mockrát to můžete zvládnout, abyste se pak zase ocitli v obtížné situaci, kdy snadno sklouznete k tomu, co znáte. Co pak s tím? Zkuste zajít za psychologem. Měl by vás přesvědčit, že i v těch nejobtížnějších situacích můžete věci, které kritizujete, dělat úplně jinak a měl by vám pomoci k takovému chování najít cestu.
Vybíráme si partnery podle svých rodičů? Podvědomí nás k tomu vede.
Existuje spousta teorií, podle kterých hrají rodiče zásadní roli ve výběru partnera. Jedna z nich říká, že si partnera vybíráme podle rodiče opačného pohlaví. Když je například jeho role v rodině pozitivní a vyberete si partnera s podobnými vlastnostmi, máte šanci, že váš vztah bude úspěšný. Naopak když žena nepřijme roli svého otce, může mít tendenci vybrat si partnera z opačného pólu, a to může přinést potíže.
Psychologové upozorňují, že teorie zapomínají na vrozené vlastnosti a další vlivy, které výběr partnera také ovlivňují a které nelze zobecňovat, tudíž na ně nelze spoléhat. Ať jste muž či žena, asi už vám někdo řekl, že než se oženíte, vdáte, máte se podívat nejdříve na nastávajícího tchána nebo tchyni, protože váš protějšek jednou bude vypadat úplně stejně.
Bude můj muž jako tchán, má žena jako tchýně?
Nepředpokládám, že byste se tím řídili a že byste kvůli rodičům opustili svého vyvoleného, ovšem je zajímavé zamyslet se nad tím, jak to vzniklo a jestli je to pravda. Bude můj muž stejný jako tchán? Bude moje žena kopií tchyně? A můžu soustavným pozorováním partnerovy rodiny zjistit, jaký bude v budoucnu on?
Jsou lidé, kteří se svým rodičům podobají velmi. Čím jsou však lidé starší, tím lépe si uvědomují vzorce chování svých rodičů a díky tomu jsou schopni s tím něco udělat – tj. neopakovat je.
Důvěřuj ale prověřuj? Poznat rodinu před svatbou je velmi rozumné.
Každopádně jisté pozorování rodiny vašeho přítele či přítelkyně nebývá od věci. Na první pohled je těžké ji hodnotit, ovšem dlouhodobě můžete vnímat, jak se k sobě všichni v rodině chovají, jak spolu mluví, což vám pomůže pochopit partnerovo chování. Ale neznamená to, že se tak bude chovat i on/ ona. Může, ale nemusí!
Vztahy nezačínají od rodičů, nicméně bývá dobré alespoň přemýšlet o tom, co dobrého či špatného si váš protějšek nese z původní rodiny a co to může přinést vám. Pokud vám některé způsoby komunikace, hodnoty či vlastnosti vadí, bývá dobré si je ujasnit.
Neodsuzujte, ale snažte se i pochopit
Každopádně nezapomínejte, že věci, které vy odsuzujete (vzhledem ke své výchově), mohou být pro jiného naprosto přirozené (vzhledem k jeho výchově), tudíž než začnete kritizovat, zodpovězte si otázku, co od vztahu očekáváte. V čem jste ochotni se přizpůsobit? V čem už nikoli? Co vám ve vztahu chybí? Jak si představujete jeho fungování v budoucnu? Je možné, že ani domluvou se nevyhnete tomu, že se u vašeho muže či u vaší ženy objeví přesně ty vzorce chování a vlastnosti, které odsuzujete. Pak záleží na tom, co cítíte a jestli vám stojí za to s ním či s ní zůstat.
Ressume:
Každý má možnost změnit formy chování, které převzal jako dítě. Jen o to musí stát a začít pro to něco dělat. „Jaký otec, takový syn“ a „Jaká matka, taká Katka“ platí jen u lidí, kteří se rozhodli zůstat stejní jako jejich rodiče.