Silná slova děti fascinují. Nadávkami a vulgarismy si testují hranice, zkoušejí platnost norem a hodnot. V silných slovech se ale také zrcadlí to, co je v dětských fantaziích nemorální a anarchické. Děti se vyjadřuji slovními hříčkami, hrou se slovy, zvukem slov. Význam nadávek, urážek a vulgarit se dětem ozřejmuje tím, že je zkoušejí používat v nejrůznějších situacích a souvislostech a sledují reakce okolí.
Jak dítě chápe ... nebo nechápe vulgarismy?
Vtipy, slovní hříčky a vulgarismy slyší malé děti úplně všude – a samozřejmě jim neunikne ani verbální agrese. Pobyt ve školce patří k běžnému životu mnoha dětí, a tak není divu, že taková slova slyší i tam. Právě ve školce zachytí množství různých výrazů a sledují, jaký je jejich účinek. Jejich pravý význam však většinou nepoznají, neboť je obvykle znají od starších dětí. Chápat je víc než znát. Tato zásada platí i v případě jazyka; významy slov je třeba testovat, dítě potřebuje konkrétně zakusit jejich obsah. Malé děti přejímají – neimitují – zachycená slova, používají je v důvěrném prostředí, tedy většinou v rodině a mezi sourozenci, a pozorují jejich dopad. Čím prudší jsou reakce dospělých, tím spíš děti tuší, že se jim podařila řádná trefa. A každé dítě bude chtít takový úspěch opakovat. Jakmile testem projdou rodiče (nebo spíš neprojdou), objeví se na prahu například babička, která je uvítána slovy „Čau hovado!“ a spadne jí čelist stejně jako rodičům. Dítě to zkouší dál, dokud se mu nedostane srozumitelné reakce, která mu určí hranice.
Jak na vulgárnosti reagovat?
Když dospělý poprvé nebo podruhé zaslechne nějaký silný výraz, nejlepší je ho přeslechnout. Zcela ve smyslu modelového učení to u dítěte povede k úvahám: Jinde to působilo, doma (nebo u rodičů) to nic nedělá. Rodiče by se také neměli ptát: „Odkud to máš?“ Tím okamžitě zahánějí dítě do obranného postavení a do obviňování druhých. Nemá-li úmyslné přeslechnutí úspěch, je třeba jednat. Kdo i nadále ignoruje, že dítě svůj silný výraz nejen používá dál, ale i stupňuje jeho sílu, ten ničeho nedosáhne. Dítě má potřebu pokračovat ve svém porušování pravidel, dokud tomu ten zdánlivě lhostejný dospělý neučiní přítrž a nenastaví určité hranice.
Jak se pokusit potomka odnaučit sprostým slovům?
Velký význam má způsob, jakým jsou tyto hranice artikulovány. Jestliže rodič argumentuje slovy „to se neříká“, chce po svém dítěti příliš. Takovému obecnému prohlášení ještě nemůže mladší dítě rozumět a také zatím není schopno vcítit se do pocitů druhých. Proto nemůže mít naději na úspěch ani věta „Já ti to přece taky neříkám“.
Přiměřenější a srozumitelnější by byla třeba věta typu „Já tohle nechci slyšet!“ nebo „Já nejsem posranec“, protože si pod ní již dítě dokáže něco představit. Může se znovu zeptat „proč“, ale k zodpovězení takové otázky není třeba dlouhého vysvětlování. Dítě si přeje jednoznačné a krátké odpovědi, které autenticky vyjadřují postoj dospělého. Jestliže si maminka připadá ublížená, musí dat své pocity najevo a neracionalizovat. Odpověď „To mi ubližuje“ nebo „Posranec mi vadí, nemám to slovo ráda“ úplně postačí, jestliže při tom dítě cítí pravdivost sdělení.
Jak pokárat?
A co když se bude dítě i přesto pořád doptávat? Pak mu dvakrát třikrát odpovězte. Jasně, pevně, ale přátelsky. Víckrát ale ne. Složité vysvětlování děti přetěžuje. Navíc se obvykle odvíjí od nejistoty dospělých a od jejich potřeb než od dětí, a představy a zkušenosti samotných děti při takových přednáškách tak přicházejí zkrátka. Je důležité, aby bylo dítě kritizováno pro svou volbu slov, ne jako osobnost – například „Jsi zlý, když tohle říkáš!“, „Jsi drzý kluk!“. Děti musí zakusit vědomí, že si smí testovat všechny součásti své osobnosti – tedy i ty, jimiž překračují hranice. Pak je pro ně přirozené, když zakoušejí důsledky.