Všichni trpíme deficitem lásky, které se nám nedostalo, a zvláště my muži trpíme následky nedomazlení – protože se to až donedávna pro kluky a muže neslušelo. Fyzický kontakt rodičů s dětmi je nenahraditelný
"Nejen děti v dětských domovech trpí deficitem lásky a nedomazlením," napsal populární římskokatolický farář Zbigniew Czendlik a uhodil hřebíček na hlavičku. Všichni jsme asi viděli fotografie vyděšeného opičátka, které se vší silou tisklo k nějakému kousku chlupaté náhražky na drátěné konstrukci. Právě tento „pokus“ prokázal životní důležitost možnosti být se svou matkou. Být hlazen. Moci se přitisknout. Zatímco většinu „primitivních“ kultur ani nenapadlo oddělovat děti od matek, ta naše to dělá systematicky: už při porodu, pak zvláštní postýlka, v „dětském“ pokoji, pak kočárek, jesle. „Po dostatku jídla a základní hygieně je třetím nejdůležitějším faktorem zdravého vývoje dítěte něžná milující péče,“ píše dr. Koukolík v eseji Neviditelné srdce, něžná a milující péče v knize Josefu Švejkovi je 30 milionů let.
Nedostatek mazlení a hlazení vede k depresi!
V opačném gardu pak pokračuje: „Teprve nedávno se zjistilo, že součástí řady procesů vedoucích k depresi není jen nedostatek lásky, ale tak prostá skutečnost, že tito dospělí lidé nemají nikoho, kdo by je hladil.“ Souvisí to samozřejmě ještě s další absurditou naší raně kapitalistické současnosti, tedy s nedoceněním žen coby matek a pečovatelek. Dr. Koukolík oprávněně tvrdí: „Růst trhu altruistickou péči trestá. Neplatí ji. Považuje ji za něco samozřejmého. Vychovat vysokoškolsky vzdělaného zdravého tvořivého člověka stojí rodiče nejlepší léta života, ale firmy, organizace a stát to berou jako naprostou samozřejmost.“ Aby byla představa téhle absurdity dokonalá, sáhl i dr. Koukolík k metafoře: „Představte si reakci obchodníka nebo výrobce, k němuž byste se dostavili se žádostí, aby vám zdarma předal kvalitní nový vůz. Nebo opačně, zkuste si představit reakci zaměstnavatele, kdyby se před něho postavila matka a řekla – předávám vám své dítě, stálo mne 18 let života, tolik a tolik peněz, je to spolehlivý, dobře vychovaný a kvalifikovaný řemeslník. Měl byste za mé úsilí zaplatit.“
Nedostatek fyzického kontaktu a nedomazlenost má své následky
Společnost nedokáže ocenit a docenit zdravého tvořivého účastníka pracovního procesu, respektive tu dlouhou osmnáctiletou cestu vedoucí k tomuto ideálu. „Jestliže se svět pokouší dnes převést cokoli na peníze, měl by být natolik fér, že rodičům za celoživotní dřinu alespoň něco vrátí,“ končí své úvahy dr. Koukolík, který hovoří o současníkovi jako o homo sapiens stupidus. Naznačuji, že v dětství nedomazlený člověk si je vnitřně nejistý, rád vybuchuje, argument jiného bere automaticky jako útok na sebe sama, potřebuje autoritativní vedení a ochranu (party, strany, státu), nedostatek pocitu štěstí si nahrazuje zvýšenou konzumací pořád nových výrobků, zážitků a zábavy a neschopnost se uvolnit stále se zvyšující spotřebou alkoholu, nikotinu, vepřového, adrenalinových zážitků atd.
Kde se berou a jak vznikají hyperaktivní děti, násilníci, neurotici a agresoři?
Společnost si tak systematicky „vyrábí“ své další a budoucí hyperaktivní děti, ale také násilníky, agresory a nespokojené neurotiky a je jí to asi stále víc jedno. Také proto, že i ti, kteří onu společnost na všech úrovních řídí, jsou jednoduše značně nedomazlení. Druhou stranou téhle mince (nedomazlenosti) jsou nedorozumění ohledně „něhy“. Kolik lidí, např. porozených císařským řezem, netuší, že jejich zvýšená potřeba mazlení (už od dětství, takže včetně mnoha sociálních a lidských potíží s tím spojených) pramení právě z faktu, že neprošli porodními cestami… Kolik kluků se dostane na cestu násilí k ženám jen díky tomu, že nepochopili (a špatně si vyložili) přítulnost dívek a žen: co byla a je pro (nedomazlené) dívky potřeba něhy, to si oni (nedomazlení a vnitřně nejistí) vykládají jako předehru k sexu.
Nepochopení potřeby pomazlení se
Protože pro takového odmítnutého a nepochopením poníženého muže je to, co je pro dívku přirozenou obranou, celoživotní prohrou. „Jako dospělá holka jsem nevěděla, že mi chybí dotek, objetí, pohlazení, nevěděla jsem, že mi vůbec něco chybí,“ potvrdila mi také jedna pravidelná čtenářka. „Jenomže chybělo. Pak stačilo půl skleničky alkoholu nebo jen hlasitá rytmická hudba a blikající světla a blízkost někoho, kohokoli, abych se k němu hned začala tulit. A ještě jsem se divila, proč jsou na mě kluci naštvaní, protože si vysvětlili mé chování jinak a nechápali, že já chci jenom to mazlení.“ Stejně jako zdánlivě bezvýznamná věta maminky nebo paní učitelky „Franto (Mařko), raději nezpívej, je to falešně…“ nasměrovává dotyčné na celý život do království ostychu, nejistoty, psychických komplexů nebo agresivity.
Mazlení ... významné? - nevýznamné?
Společensky bezvýznamná věc jako mazlení je (právě tak jako psychická pohoda při porodu) totiž rozhodujícím faktorem podmiňujícím celoživotní problémy, nebo naopak radosti. Výsledkem přehlížení těchto zdánlivých „maličkostí“ u nás dříve v době budování komunismu, nebo nyní v rámci u(spo)kojování potřeb a zábavy, je svět plný nedorozumění (nejen mezi hochy a dívkami, ale i politickými stranami, vyznavači různých náboženství atd.) a „sex“ je často spojený s agresí a násilím. Právě tohle totiž může být a bývá příčinou neschopnosti (nedomazlených) nejen mužů politiků vcítit se do potřeb jiných. Právě tato západní nedomazlenost (navíc ve spojení s medikalizovanými porody) může být a bývá příčinou neschopnosti lidí, včetně politiků, se domluvit. Něhy a mazlení je nám všem bez rozdílu třeba jako soli. A něha (manželek politiků) je nad zlato.
Zdroj:
mladazena.cz