Co je to láska? Po čem vlastně dva lidé touží? Proč existuje láska a proč toužíme nebýt sami, proč nás druhý přitahuje? Kdy vzniká asymetrie vztahu? O tom krátce pojednává tento článek. ___
___
Láska je strašně ošemetné slovo. Nejčastěji se za ni považují jisté krátkodobé záchvaty, které se odehrávají tak dvakrát do týdne, kdy si člověk uvědomí, že s tím druhým chce být.
Třeba určitý projev pýchy, kdy si příkladně chlap řekne: „Mám ženskou, kterou nikdo jiný nemá!“ Ve skutečnosti jde o přitažlivou sílu, jakýsi pocit subjektivní jistoty. To je pocit, který nám říká, že chceme toho a toho člověka a žádného jiného. A to je pocit, jejž instinktivně hledáme.
My bychom totiž rádi měli jistotu, že tenhle partner je ten pravý. V každém vztahu však fungují přitažlivé a odpudivé síly, které udržují vzdálenost mezi partnery. Příkladně my dva tady sedíme metr od sebe, což oba pociťujeme jako optimální vzdálenost. Ovšem v okamžiku, kdy by jeden z nás tuto vzdálenost zvětšil, či naopak zmenšil, tak ten druhý by okamžitě vykázal obrannou reakci. Tu vyvolá snaha uvést naši vzájemnou vzdálenost opět do optima. U malých dětí je známá tzv. separační reakce. Když v nemocnici odnášejí dítě od matky, tak se dítě rozeřve jako tur. To není nic jiného než reakce organismu, který touží zmenšit tuhle nečekaně velikou vzdálenost.
Se vzdáleností jsou však potíže, pokud jeden touží po výrazně těsnějším kontaktu, druhý po volnějším. To ve vztahu zavládne asymetrie. Každý je pak schopen si uvědomovat jen tu svou jednu potřebu - buď potřebu se přibližovat, nebo ustupovat. Když pak toto přetahování a oscilování trvají příliš dlouho, jednomu dojde trpělivost, protože se cítí zhrzený, a najednou je pryč. U druhého se objeví to co u dítěte v nemocnici - taková dospělácká varianta separační reakce. A může tu mít rozchod jako z praku.