Čas léčí bolesti a staré rány. Avšak nejenom to. Čas rovněž zevšedňuje. To se projevuje i (nebo především) na partnerských vztazích. Dá se s tím něco dělat? Samozřejmě, musíte se ale smířit s tím, že červená knihovna u vás doma asi nebude. Podle odborníků, kteří se zabývají mezilidskými vztahy, byste rozhodně neměli rezignovat. S partnerskými vztahy a se vztahy obecně se dá vždycky něco dělat.
Chceme všechno
"Chceme mít všechno, není to tak?" říká jedna z hlavních mužských postav knihy Hodiny Michaela Cunninghama Clarissa Vaughan, o níž a o jejímž životě vypráví část děje zasazená do současného New Yorku. Ve stejnojmenném filmu, který stejně jako kniha získal několik cen, ji ztvárnila Meryl Streep, jejího přítele básníka hrál Ed Harris. "Ano," odpovídá Clarissa. "Myslím, že ano." Richardovy úvahy se sice týkají života jako takového, ale dají se velmi dobře zúžit na partnerské vztahy. Chceme všechno. Podle amerického psychologa Davida Nivena toho chceme moc a v tom vězí příčiny naší nespokojenosti, potažmo našeho neúspěchu.
Chceme vztah bezpečný a zároveň plný vášně, chceme mít pocit, že se pořád něco děje, a zároveň toužíme po klidu, přejeme si takřka permanentní pozornost, a zároveň nám vadí, když ji někdo jiný neustále vyžaduje po nás, protože se cítíme omezeni, chceme se ve vztahu cítit dostatečně svobodně. Usilujeme o svůj prostor a mluvíme o škodlivosti stereotypů a zároveň často partnerovi nebo partnerce vyčítáme, že je s námi málo, málo si nás všímá, málo se nám věnuje a že zapomněl (či zapomněla) na spoustu věcí, které kdysi byly samozřejmostí a které nám přinášely radost. Kam se poděly? Proč už to není jako dřív? Proč už nedělá tamto, a naopak dělá tohle? Proč se tak změnil? Kde se stala chy?
Třiatřicetiletá Magdalena se po třinácti letech vztahu dostala do situace, kterou zakusí většina dlouhodobých partnerských vztahů. Přestože jsou si po těch letech s partnerem v mnohém bližší, než si byli na začátku vztahu, mnohé zevšednělo a ze vztahu se vytratila snaha toho druhého něčím zaujmout, překvapit a potěšit. "Mám ho ráda, netoužím vůbec po tom být s někým jiným a začínat zase od začátku, ale něco by se mělo změnit. Problém je v tom, že nevím, co přesně by se změnit mělo. Když se někdy po dlouhé debatě pokusíme o alespoň částečnou revoluci v ustálených zvycích a postupech, po nějaké době opět sklouzneme k všednosti. Pořád se ptám, co děláme špatně, že to tak dopadá, ale odpověď neznám."
Chyba v matrixu
"Chyba vedoucí k neuspokojivým partnerským vztahům je schovaná v přístupu," tvrdí David Niven. "Stereotyp našeho konání, který se do vztahů musí zákonitě promítnout, vůbec není ten hlavní problém, ale lidé si často myslí, že právě stereotyp konání největší problém je. Vztahu neškodí, že musíme každé ráno vstát, umýt se, vyčistit si zuby, obléknout se, obstarat děti, jít do práce, v poledne na oběd, pak z práce, převléknout se, obstarat děti… Vztahu škodí stereotypní představy. Ty jsou uložené v naší hlavě." Stereotypní představou je podle Nivena například to, že bychom se s partnerem měli stále milovat, jako když jsme spolu prožívali první měsíce svého vztahu. Nebo to, že by mezi námi nemělo opadat vzrušení, a pokud se to stane, je něco špatně. Mezi stereotypní představy patří rovněž ta, že bychom měli chtít být s partnerem stále spolu.
Další stereotypní představa je ta o hrdinném princi z pohledu ženy a ta o něžné a křehké květince potřebující ochranu z pohledu muže. Stereotypní představou je konečně i ta o "tom pravém" či "té pravé", co na nás někde čeká, a když budeme mít štěstí, potkáme se a pak už bude všechno jenom dobré a my už budeme jenom šťastní. "Lidé mají stereotypní představy velmi silně zafixované. Často si je ani sami přímo neuvědomují, ale ony přesto ovlivňují jejich vnímání vztahů a druhých lidí. Já vždycky říkám: Změňte představy o tom, jak by něco mělo vypadat podle ideální šablony, a pak už to půjde samo.' Člověk, který urputně nehledá vysněný ideál, ale pracuje na tom, co má, mívá vztah mnohem pevnější a je v něm spokojenější."
David Niven se dlouhodobě zabývá partnerskými vztahy a ve své knize 100 tajemství uspokojivých vztahů předkládá výsledky výzkumů z posledních deseti let, k nimž ho přivedly otázky: "Co je klíčem k uspokojivému partnerskému vztahu? Co dělají lidé se zdravými vztahy jinak než ti se vztahy neuspokojivými?" Jednu kapitolu věnuje právě stereotypním představám. Sám na základě výzkumu dodává: "Pohádkové postavy a motivy, například Popelka, bývají přítomny v představách 78 procent lidí o romantické lásce. Tito lidé pak mnohem častěji ve svých vztazích prožívají zklamání, rozvrat a úzkost, oproti lidem, pro něž pohádka zůstává pohádkou."
Vypněte občas televizi
"Máme zde jeden základní model," vysvětluje Sharon Tarver, "říkám mu model Samotář v Seattlu, ale dosadit si sem můžete jakýkoli film s Meg Ryan. V každém z nich vás očekává dokonalá osoba, jde jen o to ji najít. Snad nejhorší je to ve filmu Kate a Leopold, kde hlavní hrdinka musí, chce-li najít muže, který opravdu stojí za to, cestovat zpět v čase až na začátek 19. století. Film nám tedy chce sdělit, že spořádaní, solidní a bezúhonní občané kolem vás jsou pro manželství nevhodní. Existuje přece někdo naprosto perfektní - chce to jen umět se pořádně dívat kolem sebe. A podívejte se na průzkumy veřejného mínění: 94 procent lidí mezi dvacítkou a třicítkou uvádí, že za svého životního partnera chtějí někoho, s nímž je bude pojit souznění duší. Něco takového dá opravdovou fušku! Hrozné je, když některý tvůrce vezme tenhle model, a aby to bylo ,víc ze života', vrhne na scénu trochu syrové skutečnosti - diváci jsou tak vedeni k poznání, že mnozí z nás na cestě za ideální bytostí vstupují do vztahů s osobami neideálními.
Co uděláte s manželem, s nímž vám to v manželství docela klape, ale vy náhle poznáte někoho lepšího, ,opravdovou lásku'? No jasně, zbavíte se ho, ať už tady nezaclání, stejně za to nestál. Je to opravdu hrůza. Divákům se říká: ,Nežeňte se, nevdávejte se, nevažte se - někde za bukem na vás čeká ideál.' Je to válka proti normálním lidem, proti normálním životům, proti skutečnému životnímu naplnění, zkrátka proti všemu, co je rozumné a dobré.
Popelka, princ Bajaja, ani Meg Ryan ale nejsou skuteční lidé. Nenechte se obalamutit reklamou." Tarver není sama, kdo zdůrazňuje špatný vliv takzvaných romantických komedií a stereotypních příběhů o věčné lásce. Mnozí psychologové se shodnou, že hledání ideálu podle zažité představy, jak by měl ideál vypadat, je jako nošení dříví do lesa. Nemá to smysl a vede to jenom k větší frustraci z konkrétního vztahu, v němž žijeme. "Ideál je třeba hledat," říká David Niven. "Ale jinde, než ho hledáme. Ideál není oblíbená filmová postava. Ideální muž ani ideální žena neexistují, vždycky najdete nějaké chyby. Ideální stav je takový, kdy si je dokážete připustit a naučíte se navzájem si vycházet vstříc, tolerovat se a odpouštět. To je zcela zásadní krok, díky kterému vztah posílíte a upevníte. Náš partner by měl mít podle našich představ bezpočet kladných vlastností. Těch opravdu důležitých je ale ve skutečnosti jen několik málo."
Osamělost jako kritérium
Zdraví svého vztahu si lze podle Nivena "otestovat" velmi jednoduchým způsobem. Stačí prý, když si upřímně odpovíte na otázku: "Cítím se osamělý?" Pokud zcela jednoznačně neodpovíte: "Ne, necítím," lze s jistotou říci, že ve vztahu nejsou naplněny některé vaše základní potřeby. Výzkumy dlouhodobých vztahů ukázaly, že čtvrtina v nich žijících lidí se cítí dlouhodobě osamělá, ačkoli má vedle sebe partnera. Jednou z hlavních příčin takovéhoto pocitu osamělosti je nedostatek společných zájmů a společných aktivit. Přes týden nemají partneři moc času, aby se věnovali sobě, protože musí chodit do práce, a když přijde víkend, využívají volno k tomu, aby uklidili, udělali si pořádek v osobních věcech, vaří, pečou a večer jsou ještě unavenější, než bývají během pracovního týdne. To je další důkaz, že chceme moc a nikde nehodláme slevit.
Chceme dokonalou domácnost a zároveň dokonalý vztah. Špatný přístup. Někde slevit musíme. Buď se nám bude blýskat podlaha a děti budou jako z reklamy, nebo se nebude blýskat, naše domácnost nebude vypadat jako ta zářivá televizní, ale zato budeme utužovat vztahy společnými zážitky a společně stráveným časem. Mimochodem, reklamy na dokonalý život, kdy u stolu sedí rozesmátá a skvěle vypadající nažehlená a načesaná rodinka, způsobují podle výzkumů stejně škodlivé stereotypní představy jako romantické komedie. Když vidíme, jak to někde jinde jde, a srovnáme to s realitou, vloudí se nám neodbytný pocit, že něco děláme špatně. Psychologové zdůrazňují, že nebezpečí takovýchto pocitů vězí v tom, že bývají podvědomé. Realisticky přece skoro každý ví, že to, co vidí na obrazovce, je fikce, nadsázka, nesmysl. Přesto to vyvolává otázku: Ale co kdyby?
Pokud se vrátíme ke společně strávenému času, musíme zmínit ještě jednu důležitou věc. Společně strávený čas není ten, během kterého sedíme vedle sebe a koukáme na stejný program, ani ten, kdy jsme spolu doma, ale každý si dělá, co zrovna potřebuje. Společně strávený čas je ten, během něhož se sobě věnujeme. Něco podnikáme (například jedeme na výlet, vaříme a podobně), povídáme si a zajímáme se o to, co ten druhý říká a co prožívá.
Lidé mají velmi často tendenci nutit partnera, aby byl po večerech stále s nimi, ale ve skutečnosti se mu nevěnují. Dalo by se také říct, že víc, než být s ním, ho chtějí mít pod kontrolou. Na to si dejte pozor. Společně strávený čas je jistě velmi důležitý, ale neméně stejně důležité je, abyste vy i váš partner měli dostatek příležitostí k vlastním aktivitám a také dostatek času na vaše vlastní přátele a známé.
Konstruktivní spory
Vztah mohou - pro někoho možná paradoxně - upevňovat i spory, ovšem musí být splněna podmínka, že se zdárně vyřeší, nezůstanou otevřené a po hádce přijde usmíření. Výzkumy tvrdí, že když dvojice zažije konflikt, nahlížejí partneři na budoucnost svého vztahu o 45 procent méně pesimisticky, pokud se během konfliktu mohli přesvědčit o svých vzájemných pozitivních citech. Každodenní "miluji tě" zevšední a z vyznání se stanou jen prázdná slova. Přesto je velmi důležité, aby si partneři dokázali dávat najevo, co k sobě cítí, a byli schopni si své city uvědomit i během sporu. David Niven tvrdí: "V dokonalém světě by ve vztazích nedocházelo k žádným, nebo téměř žádným konfliktům, a nebylo by tedy nic těžkého dávat najevo svému partnerovi lásku prostě proto, že byste byli stále dokonale šťastní a toužili dělat právě tohle. Nicméně svět není dokonalý a jeho součástí bývají i mnohé neshody a konflikty v partnerských vztazích. A rozhodně není nic snadného ukázat, že svůj protějšek z celého srdce milujete ve chvíli, kdy jste se ocitli v samém středu probíhajícího sporu. Přesto je ale přímo životně důležité, abyste to učinili. Dá se dokonce říci, že se ve vztahu nevyskytuje pro projevení citů důležitější okamžik, než je tento. I když tedy spolu v něčem nesouhlasíte, vždy si v duchu připomeňte, co je pro vás nejdůležitější, a neopomeňte to dokázat i svému partnerovi." Existuje mnoho možností, jak vztah upevnit a zlepšit. Základem je ale pochopení. Když pochopíte sebe, svého partnera, naučíte se navzájem rozumět svým pohnutkám a potřebám a dokážete je dávat do souvislostí, budete na dobré cestě.
Za šťastnější vztah
Změna účesu nestačí. Výměna tenisek za jehly a kalhot sportovního střihu za úzkou sukni s rozparky také ne. Ani sexy spodní prádlo v ohnivě rudé barvě a s nezbytnými podvazky (ať už vaše nebo vaší partnerky) nezaručí šťastnější partnerský život. Nezaručí dokonce ani šťastnější život milostný, ačkoli právě spodní prádlo bývá na jedné z nejvyšších příček pomyslného žebříčku rad, kterak postavit skomírající vztah zase na nohy. Tyto vnější změny svoji roli také hrají, ledačemu napomůžou, ledacos osvěží, ale samy o sobě nemohou nic vybudovat.
Příčiny ne zcela uspokojivých vztahů jsou vždy hlubší a barva a střih spodního prádla je nevyřeší, pokud zůstanete jenom u toho. Nevracejte se stále do minulosti a nepřemýšlejte o tom, proč už to není jako dřív a proč vám váš protějšek nenosí snídani do postele každou sobotu a neděli. Je přirozené, že se vztahy mění a že zamilovanost nevydrží navždy. Nezapomeňte ale, že zamilovanost není láska. Ta přichází až poté, co se hormonální bouře uklidní a růžové brýle spadnou. Vztah neposílíte ani tím, že budete vytahovat staré křivdy. Špatný přístup je: "Kdybys tehdy udělal to a to, mohlo být teď všechno jinak." Správný je: "Stalo se, chyby děláme oba, všechno jsme si k tomu už řekli, a tím je to uzavřené. Víme, že se máme rádi a že spolu chceme být, a na tom musíme stavět." Podle Nivena je postoj důležitější než výsledek. Existuje sice poměrně dost užívaná fráze, že výsledky jsou, co se počítá, někteří ironicky říkají: "A co je mi to platné, že jsi chtěl, když nejsou vidět žádné výsledky?" Avšak vždy oceňte snahu. Tím partnerovi dáte najevo, že si všímáte, jak se snaží, a neodradíte ho neustálým kritickým postojem.