Administrativa a zdravotnické právo

V publikaci "Právní odpovědnost v medicíně" (Galén 1998, str. 166-167), která prošla recenzí Právnické fakulty Univerzity Karlovy se k tomuto pojmu uvádí: "Za poznatky lékařské vědy se většinou pokládá všechno, čeho věda dosáhla. Je ovšem třeba vidět, že jde o trvalý poznávací proces, přičemž ne každý poznatek je již možno považovat za dostatečně ověřený a použitelný v lékařské praxi. Cesta od zjištění vědeckých poznatků k jejich aplikaci je obtížný a dlouhodobý proces, využitelnost pokroku bude mnohdy podmíněna i jinými aspekty než medicínskými (dostupnost, náročnost, vysoké náklady atd.). Za důležité je však třeba považovat, že hodnocení toho, co je postupem lege artis, přísluší medicíně, nikoli právu. Přitom ovšem i lékařská věda připouští v řadě případu ne jeden, ale více různých postup§, metod a prostředků. Proto se zdůrazňuje, že lékař, který se přidržel kteréhokoli z uznávaných postupů, postupoval lege artis. Pro vymezení obsahu pojmu Lege artis bude třeba brát v úvahu ty medicínské poznatky, které jsou obsahem výuky na lékařských fakultách, v postgraduálním vzdělávání, které jsou převážně uznávány v odborném lékařském tisku, na odborných kongresech apod. Při konkrétních sporech bude ovšem značnou váhu hrát vyjádření vysoce kvalifikovaného orgánu či jednotlivce (znalec v soudním řízení, ústavní znalecký posudek, znalecká komise apod.)."

Dagmar Císařová a Olga Sovová v publikaci "Trestní právo ve zdravotnictví" (Orac 2004) uvádějí, že jednáním lege artis je označován způsob léčení, prevence a diagnostiky, který je v souladu s nejvyšším stupněm vědeckého poznání a praxe. Doslovně to v překladu znamená "zákonným způsobem", nejde však o zákon, který by určoval, jak má být při léčbě postupováno.

V současných podmínkách je aplikace nejlepšího možného postupu ohraničena ekonomickými možnostmi, jak konkrétního zdravotnického zařízení, tak celým systémem financování zdravotní péče. Autorky upozorňují, že u výrazu lege artis jde o vágní a nepřesný termín, který se začíná stávat slangovým. Z uvedeného je zřejmé, že současná definice pojmu lege artis není stanovena příliš přesně a dobře, byť odkaz na termín "dostupných poznatků lékařské vědy" má svůj velký význam. Výklad tohoto pojmu se ustálil tak, jak uvádí JUDr. Jitka Stolínová CSc., v citované publikaci, tedy že je třeba přihlížet k dostupnosti jednotlivých metod a postupů a k personálním, technickým i ekonomickým limitům, které dostupnost poznatků lékařské vědy na daném pracovišti limitují.

Přesto definici pojmu lege artis zákonem o péči zdraví a lidu nepovažuji za šťastnou a autoři různých verzí nového zákona, který měl nahradit i v minulosti zákon o péči zdraví lidu, se snažili najít definici, která by byla přesnější a výstižnější.

Definice lege artis podle navrhovaného zákona o zdravotních službách 

Podle návrhu zákona o zdravotních službách, tak, jak byl předložen Legislativní radě vlády České republiky, má být péče lege artis definována v navrhovaném ustanovení § 27 odstavci 2 takto:
"Pacient má právo na poskytování zdravotních služeb odpovídajících jeho zdravotnímu stavu v souladu se standardy poskytování odborné zdravotní péče a s přihlédnutím k současným poznatkům vědy (dále jen" náležitá odborná úroveň"). "
Tato definice pojmu legeartis je z právního hlediska velmi vágní, nedostatečná a z forenzního hlediska pro lékaře nesmírně nebezpečná. Proč? Jaké zdravotní služby měly být pacientovi poskytnuty a jaké odpovídaly jeho zdravotnímu stavu, to se mnohdy ex post ukáže až při pitvě. Může se ukázat, že diagnóza byla stanovena chybně, může se ukázat, že při jiném postupu by mohl být zachráněn život, nebo by nemuselo dojít k závažné újmě na zdraví pacienta. 

Pokud by měl soud řešit správnost či nesprávnost postupu lékaře z pohledu, jaké zdravotní služby by bývaly odpovídaly zdravotnímu stavu pacienta, bylo by to zásadně chybné. Stejně tak je chybná přísná dikce zákona, že zdravotní služby mají být poskytnuty v souladu se standardy poskytování odborné zdravotní péče, neboť jednak tyto standardy dosud nebyly a patrně ještě delší dobu nebudou vydány, jednak ve světě zpravidla představují pouze doporučené postupy, od kterých se lékař vždy v individuálním případě může odchýlit, pokud si svůj odlišný postup bude způsobilý odborně zdůvodnit.

Postup lege artis u soudu

Soudce se často při řešení trestních i občanskoprávních případů ptá, jaké ustanovení vlastně upravuje povinnost lékaře při poskytování zdravotní péče (nově zdravotních služeb) pacientovi. Od znalců pak požaduje odpověď, zda bylo takto postupováno, či nikoli. Dostane-li soudce odpověď, že pacient měl právo na poskytování zdravotních služeb odpovídajících jeho zdravotnímu stavu, bude otázka pro znalce znít, zda byly poskytnuty služby odpovídající zdravotnímu stavu pacienta. Mohl bych dokumentovat celou řadou případů ze soudní praxe při procesech s lékaři a zdravotnickými zařízeními, že takto položená otázka by vedla k velmi nepříznivé odpovědi pro lékaře. Je poměrně časté, že lékař nepomyslí na určitou raritní nebo i ojedinělou diagnózu a ač využije  všech dostupných diagnostických metod, určí diagnózu chybně. To dosud není považováno za postup non lege artis, protože diagnóza je vlastně hypotézou a lékař nemusel pomyslet na všechny v úvahu připadající diagnózy, pokud výsledky vyšetření například o raritní nebo ojedinělé díagnóze nesvědčily. Pokud ovšem správnou diagnózu nezjistil, neposkytl zdravotni služby odpovídají zdravotnímu stavu pacienta, a tak porušil jeho právo.

Takový by mohl být a patrně byl výklad pojmu lege artis při jeho nové definici navrhované v zákonu o zdravotnich službách. Samozřejmě, někteří znalci by dokázali věc řešit s nadhledem a na otázku odpovídat nikoli doslovně, ale volněji, nicméně sama otázka, zda poskytnuté služby odpovídaly zdravotnimu stavu, je zavádějící a byla by položena nesprávně. Vedla by totiž nutně k hodnocení práce lékaře nikoli z pohledu ex ante, jak se mu případ jevil při léčbě pacienta, ale z pohledu ex post, kdy výsledek jejíž znám.

Definice pojmu lege artis podle judikátu Nejvyššího soudu ČR Česká lékařská komora připomínkovala návrh zákona o zdravotnich službách a u definice pojmu lege artis poukázala na velmi správný judikát Nejvyššího soudu ČR, který je obsažen v usnesení tohoto soudu ze dne 22. 3. 2005, čj. 7 Tdo 219/2005 a na který poukázala i na kongresu medicínského práva v roce 2007 nejvyšší státní zástupkyně. Nejvyšší soud v něm konstatuje: "V trestně právní nauce se běžně považuje za porušení "lege artis", pokud lékař při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel vědy a medicínských postupů, a to v mezích daných rozsahem svých úkolů, podle pracovního zařazení i konkrétních podmínek a objektivních možností. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že chyba v diagnóze sama o sobě ještě nemusí mít charakter nedbalosti, ani jednání "non lege artis". Může tomu tak být v případě, je-li nesprávná diagnóza důsledkem závažného porušení postupů pro její určování, například v případě bezdůvodného nevyužití dostupných diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem vždy nutno hodnotit tzv. ex ante, to je na základě informací, které měllékař v době rozhodování k dispozici. "

V současné době soudy zpravidla tuto definici pojmu lege artis, která volným způsobem vykládá dosavadni dikci zákona, využívají ve své rozhodovací praxi a vycházejí z ni. Podle mého názoru je tato definice pro lékaře velmi příznivá, proto Česká lékařská komora navrhla, aby pojem lege artis byl v nově připravovaném zákonu o zdravotních službách definován podle ní. Při vypořádání připomínek České lékařské komory na Ministerstvu zdravotnictví ČR pan ministr konstatoval, že ministerstvo ještě zváží, zda definice obsažená v judikátu Nejvyššího soudu ČR, který Česká lékařská komora navrhovala využít, je vhodnější než ta, která je obsažena v dosavadnim návrhu. Nicméně v nové a finální verzi návrhu zákona o zdravotních službách se objevila ona podle mého názoru naprosto nevhodná definice a judikátu Nejvyššího soudu ČR využito nebylo. Je pochopitelné, že tento judikát by nebylo možno doslova opsat do zákona, ale dikce, kterou navrhuje Česká lékařská komora a která by byla pro lékaře i pacienty příznivá, bymohla být následující: "Poskytovatel zdravotních služeb je povinen při jejich poskytování pacientovi dodržet rámec pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů v mezích daných rozsahem svých úkolů, konkrétních podmínek a objektivních možností. "
Samozřejmě okolo této možné definice, která vychází z citovaného judikátu Nejvyššího soudu ČR, by mohla být ještě diskuse, mohlo by být uvedeno, že jsou-li k dispozici pro daný případ doporučené postupy-standardy, lékař k nim při poskytováni zdravotni péče přihlédne, a existuje-li více možných uznávaných postupů, lékař se může podle své úvahy a podle svého svědomí přidržet kteréhokoli z nich.

V praxi má definice pojmu lege artis stanovená zákonem obrovský VÝznam při rozhodováni o tom, zda lékař postupoval správně, či nikoli. Na tom, jak bude postup lege artis zákonem definován, může doslova záležet další osud lékaře. Soudni praxe je složitá, nejednotná a mnohdy předem, bohužel, nepředvídatelná.

Mé klientce-Iékařce nedávno soud uložil podmíněný trest odnětí svobody na dvě léta s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let a současně zákaz výkonu lékařského povolání na dobu pěti let. Trest, který je pro lékaře prakticky "sociální popravou". Odvolací soud tento rozsudek zrušil a zprostil lékařku obžaloby s tím, že skutek, který je jí kladen za vinu, není trestným činem. 

Při obhajobě lékařky bylo možno vycházet z citovaného příznivého judikátu Nejvyššího soudu ČR. Bude-li však péče lege artis novým zákonem o zdravotních službách definována tak, jak je uvedeno v návrhu tohoto zákona, předmětný judikát Nejvyššího soudu ČR nebude možno již nadále použít a vznikne tím opět podstatně větší prostor pro kriminalizaci lékařů v Čechách. Akademik Charvát napsal, že běda pacientoví, stane-li se lékař právnicky opatrným a přestane být sebevědomě odvážným. Nepříznivá definice pojmu lege artis by tedy mohla poškodit nejen lékaře, ale i pacienty.