Nedostatek lékařů i sester a časté přesčasy. Nelehkou situaci v českém zdravotnictví se stát snaží řešit dovozem levné pracovní síly ze zemí mimo Evropskou unii. I přesto, že vzdělání tamějších lékařů často není kompatibilní se vzděláním těch českých. Navíc, svěřili byste své dítě někomu, jehož znalosti nikdo neprověřil?
__
__
Podle oficiální statistiky má 38 procent českých nemocnic kvůli nedostatku personálu zavřenou část lůžkové kapacity. Že jsou nemocnice v neradostné situaci, že nemáme sestry a že v nemocnicích chybí asi tisíc lékařů, víme už dlouho. V otázce přesčasů se nedodržuje zákoník práce a úřady práce situaci nekontrolují. Koho by vlastně trestaly? Nedošlo by k dalšímu uzávěru lůžek?
Ministerstvo zdravotnictví si je vědomo současné situace. Vláda rozhodla přidat sestrám ve směnném provozu sedm tisíc korun. Situaci lékařů se snaží řešit navýšením počtu studentů medicíny, výsledek však bude nejdříve po šesti letech. Navíc nikdo neví, kdy projekt začne. Je třeba ho připravit, zajistit finančně, najít další učitele…
V krátké perspektivě se ministerstvo snaží řešit problém „dovozem“ levné pracovní síly ze zemí mimo EU, zejména z Ukrajiny. Lékaři z jiných zemí, až na Slováky, o práci u nás zájem nemají, naopak v zemích EU pracuje stále větší počet našich lékařů. Například v Německu je jich už 1014 a v Anglii 1266.
Protože vzdělání lékařů z Ukrajiny není kompatibilní se vzděláním českých absolventů lékařských fakult, rozhodlo se ministerstvo jejich vzdělání ověřovat. A právě to je předmětem mnoha nejasností a nachází jak odpůrce, tak zastánce. Na jedné straně stojí ředitelé nemocnic, kde lékaři chybějí, a politici, na které je činěn nátlak cizince přijímat. Na druhé straně odborníci a lékařská komora prosazující bezpečnost pacientů.
Praxe, až pak ústní zkouška
Ministerstvo vyhláškou stanovilo, že uchazeči o práci vyplní písemný odborný test a nastoupí na šest měsíců do českých nemocnic, kde by měli pracovat pod dozorem.
Kdo ale na ně bude dozírat, když nastupují tam, kde personál schází, vysvětleno není. Po absolvování této praxe teprve skládají ústní zkoušku. Tedy půl roku pracují, aniž bychom věděli, co vlastně umějí. Jistě, před nástupem do nemocnice vyškrtali test se sto dvaceti otázkami (musí mít úspěšnost sedmdesát procent). Že jejich znalosti nejsou na úrovni českých absolventů, je ale zřejmé z toho, že u ústní zkoušky jich uspěje pouze deset procent! Zatímco lékaři ze zemí EU musí skládat zkoušku z českého jazyka,
těchto lékařů se to netýká.
Argumentaci, že jde o přísnou zkoušku, by se předešlo, kdyby byla ne na ministerstvu, ale na lékařských fakultách. Úroveň zkoušených znalostí má být na úrovni českých studentů v posledním ročníku. Proč vytvářet dva systémy, když všichni nakonec ošetřují stejné pacienty? Zarážející ale je, že mimo tento systém zkoušení zde pracují i ukrajinští lékaři až několik let, kteří žádnou zkoušku nepodstoupili.
Dnes (27.11.2018) jich je 144.
Z ministerstva dostali výjimky, jejichž podmínky nejsou nikde stanoveny! Jednoduše řečeno: je lepší někdo než nikdo? Pouze přemýšlím o tom, zda ti, kdo toto prosazují, by své dítě svěřili do péče někoho, jehož znalosti nikdo neprověřil. Nebo by raději popojeli dvacet či třicet kilometrů dál do jiné nemocnice, kde bude plný stav zaměstnanců? ČR má nemocničních akutních lůžek více, než je na počet obyvatel průměr zemí OECD, stejně tak počet lékařů. Proč nejsou v nepřetržitých provozech našich nemocnic, jistě laskavý čtenář pochopí.
Zdroj: prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc., Tempus medicorum 09/2018