Administrativa a zdravotnické právo

___
___

Tímto nálezem Ústavní soud ČR zamítl návrh stěžovatelů (rodičů nezletilého dítěte), jímž se domáhali zrušení ustanovení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, které jednak stanoví obecné podmínky provádění povinného očkování, jednak současně zakládá zmocnění Ministerstva zdravotnictví ČR k vydání prováděcího právního předpisu upravujícího mimo jiné i členění očkování a bližší podmínky provádění očkování (tímto předpisem je vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem). 

 Zamítnut byl i souběžný návrh stěžovatelů na zrušení ustanovení § 29 odst. 1 písm. f ) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jež jako přestupek vymezovalo porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění.

V rámci ústavní stížnosti, o níž Ústavní soud ČR rozhodoval, bylo brojeno proti sankcionování rodičů nezletilého dítěte za to, že odmítli splnit svou povinnost uloženou jim zákonem o ochraně veřejného zdraví, tedy zajistit pravidelné očkování svého dítěte. O pokutě, která těmto rodičům byla uložena ve správním řízení, nejprve rozhodoval Městský soud v Praze. Ten oprávněnost uložení pokuty v uvedeném případě potvrdil. Stejného názoru byl následně i Nejvyšší správní soud, který svým rozhodnutím ze dne 17. 1. 2014 č. j. 4 As 2/2013-75 kasační stížnost rodičů
proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze zamítl.

Ústavní stížnost proti oběma uvedeným rozhodnutím soudů ve správním řízení byla opřena především o tvrzené porušení Ústavy České republiky, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, když dle názoru stěžovatelů byla povinnost podrobit se stanoveným druhům očkování (tedy i sankce za porušení této povinnosti) v rozporu se základními ústavními principy a základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem. Rodiče nezletilého dítěte ve své stížnosti, jíž se domáhali kromě zrušení napadených rozhodnutí správních soudů i zrušení příslušných částí právní úpravy zákona o ochraně veřejného zdraví a zákona o přestupcích,
poukazovali zejména na princip zakotvený v článku 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, jakož i na článek 4 Listiny, dle nějž mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. 

Ze strany stěžovatelů byla v této souvislosti uplatněna takzvaná  výhrada zákona, v jejímžrámci dovozovali, že povinné očkování je tak významným zásahem do základních práv pacienta, že i to, proti kterým nemocem a dokdy je osoba povinna se očkování podrobit, musí stanovit přímo zákon, nikoli jen „pouhá“ vyhláška ministerstva. Stěžovatelé dále namítali, že stávající právní úprava povinného očkování naráží i na Listinou zaručené právo na nedotknutelnost osoby, zachování lidské důstojnosti, ochranu soukromí, vlastnictví, svobodu myšlení a svědomí, ochranu zdraví a rodičovskou výchovu a péči. V tomto směru byla argumentace vedena tak, že přístup rodičů k očkování jejich dětí je vždy projevem jejich vnitřního přesvědčení a ústavně garantovaného práva, když v případě pravidelného (nikoli mimořádného) očkování zdravé osoby nemůže – již ze své podstaty – nikdy převážit jiný zájem nad respektem ke svobodě myšlení a svědomí rodičů a fyzické integritě nezletilého dítěte. Ve stížnosti bylo poukazováno i na to, že v případě pravidelného očkování převažuje zájem na šetření práv jednotlivce nad zájmem veřejným. 

Ústavní soud ČR v samotném odůvodnění svého nálezu výstižně shrnul argumentaci stěžovatelů tak, že stěžovatelé brojili proti napadené právní úpravě v několika směrech. Především jí vytýkali absenci úpravy rozsahu a způsobu povinného očkování přímo v zákoně, ač se tato úprava bezprostředně dotýká základních práv a svobod osob očkovaných i jejich rodičů. Podle jejich názoru také nemá být očkování proti přenosným nemocem stanoveno jako povinné, především vzhledem k epidemiologické situaci v České republice a srovnatelnému stavu v ostatních evropských zemích. Současně stěžovatelé namítali, že správní orgány a správní soudy při ukládání pokuty nepřihlédly ke konkrétním okolnostem jejich případu, a to zejména k důvodům, pro něž neposkytli součinnost nezbytnou pro očkování nezletilé.

S obsahem ústavní stížnosti, v níž byly obsaženy argumenty, které lékaři běžně slýchávají (byť zpravidla v méně sofistikované podobě) od rodičů nezletilých dětí, kteří očkování svých dětí odmítají, se Ústavní soud v odůvodnění nálezu vyrovnal velmi podrobně a do všech důsledků. 

Pokud jde o shora zmíněnou „výhradu zákona“, pak plénum Ústavního soudu ČR došlo k přesvědčivému závěru, že k porušení této výhrady v rámci právní úpravy povinného očkování nedošlo, když za pomoci jazykového i systematického výkladu lze dle Ústavního soudu oprávněně dovodit, že text ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví je dostatečně jasný a srozumitelný a vyplývají z něj spolehlivě základní atributy a meze právní úpravy povinného očkování proti infekčním nemocem. Zmocnění, jež je v zákonné úpravě poskytnuto v prováděcí vyhlášce Ministerstva zdravotnictví za účelem regulace podrobností spjatých s realizací povinné vakcinace, využívá podzákonná norma v daných mezích, aniž by zasáhla do skutkové podstaty obsažené v podstatných znacích v zákoně. Nedošlo tedy k legislativnímu zásahu do garancí poskytnutých nositelům základních práv  a svobod v čl. 4 odst. 1, 2 Listiny. Jak se uvádí i v tiskové zprávě, kterou Ústavní soud ČR při vědomí precedentní povahy svého nálezu k jeho uveřejnění vydal dne 23. 2. 2015, soud v rámci přezkumu ústavnosti § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví provedl test omezení základního práva, jejž aplikoval na nezbytnost limitace práva na nedotknutelnost osoby zákonnou úpravou institutu povinného očkování. Uzavřel, že oproti argumentům stěžovatelů je v českých i mezinárodních pramenech a doporučeních k této problematice kladen důraz na požadavek uskutečnění programů veřejného očkování včetně dětské imunizace, a to za účelem minimalizace
šíření infekčních nemocí v zájmu ochrany veřejného zdraví. Úprava institutu povinného očkování, jež je plně v kompetenci vnitrostátního zákonodárství, slouží realizaci tohoto požadavku. Test tedy vyzněl ve prospěch stávající právní úpravy. Takto Ústavní soud vyvrátil i námitky stěžovatelů týkající se jimi tvrzeného nepřípustného zásahu do práva na nedotknutelnost osoby, zachování lidské důstojnosti, ochranu soukromí, vlastnictví, svobodu myšlení a svědomí, ochranu zdraví a rodičovskou výchovu a péči.

Své rozhodnutí o ústavněprávní nezávadnosti právní úpravy povinného očkování doprovodil Ústavní soud i poukazem na to, že prostor pro tuto úpravu je národním úpravám dán i v rámci článku 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, když tento prostor nebyl v případě povinného (pravidelného) očkování, které stížnost napadá, nijak překročen. Nález zjevně zohlednil i to, že ve vyjádření Ministerstva zdravotnictví ČR k ústavní stížnosti stěžovatelů vedené pod sp. zn. I. ÚS 1253/14 (projednávané jako konkrétní případ mimo ústavněprávní kontrolu zákona samostatně) se statisticky dokládá podstatné snížení či vymizení nemocnosti poté, co bylo u infekčních nemocí přistoupeno k povinnému preventivnímu očkování. Jako příklady jsou uvedeny spalničky. Odhlédnuto od tohoto aspektu rozhodování soudu je na tomto místě třeba připomenout, že právě v souvislosti s velkým výskytem spalniček v Německu se v rámci diskuse o právní úpravě očkování i u našich sousedů uvažuje o tom, že povinné očkování bude znovu zavedeno. 

K zamítnutí návrhu na zrušení ustanovení § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích (tedy návrhu na zrušení přestupku spočívajícího v porušení zákazu nebo nesplní povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění) Ústavní soud ČR konstatoval, že důvodem jeho zamítavého rozhodnutí je již sám věcný záběr skutkové podstaty přestupku, kterou stěžovatelé žádali zrušit. Jak je patrné ze znění zákona o ochraně veřejného zdraví, nesplnění povinnosti či zákazu v souvislosti s povinnou vakcinací tvoří jen část této skutkové podstaty. O konzistenci přístupu Ústavního soudu k otázkám týkajícím se legitimity požadavku na podřízení osobního zájmu osob, které se mají podrobit očkování, veřejnému zájmu na ochraně veřejného zdraví konečně svědčí i další nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 16/14, jímž byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, tedy návrh na vypuštění textu: „Předškolní zařízení mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci.“ I závěry tohoto rozhodnutí plně reflektují principy nálezu sp. zn. Pl. ÚS. 19/14 sumarizované níže. Kromě zmíněného precedentního dopadu nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS. 19/14 není jistě bez zajímavosti, že soud se v předmětném nálezu věnoval i úvahám týkajícím se možné budoucí změny právní úpravy občanského zákoníku, která by dle jeho názoru měla zahrnovat i případnou odpovědnost státu za negativní následky očkování na zdraví pacientů. 

Závěrem zbývá jen shrnout, že nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS. 19/14 a Pl. ÚS 16/14 budou mít pro oblast očkování tyto zásadní důsledky:

• institut povinného očkování zakotvený v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví zůstává v právním řádu zachován beze změny;
• Ministerstvo zdravotnictví je oprávněno i nadále vydávat podzákonné prováděcí právní předpisy, které budou upravovat mimo jiné i to, proti jakým nemocem a dokdy je osoba povinna se očkování podrobit;
• zůstává nedotčena odpovědnost rodičů za to, že jejich dítě se stanovenému očkování podrobí, když porušení této povinnosti je i nadále definováno jako přestupek;
• v případě očkování ve stanovených případech má veřejný zájem na ochraně veřejného zdraví přednost před osobními zájmy očkovaných osob či jejich zákonných zástupců; 
• předškolní zařízení mohou přijímat pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní, nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci.

Popsaný nález Ústavního soudu je třeba hodnotit pozitivně, neboť nově vnesl zcela nezpochybnitelnou právní jistotu do oblasti zdravotnického práva, která dosud byla opakovaně zpochybňována zejména ze strany osob podléhajících povinnosti podrobit se očkování či jejich zákonných zástupců. Plný text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 19/14, kterému je věnována tato informace, je k dispozici na webových stránkách
Ústavního soudu: www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/Pl._US_19_14_an.pdf .  

Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 16/14 je pak k nahlédnutí na:
http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/Pl._US_16_14_an.pdf .

Zdroj: Mgr. Aleš Buriánek,
zástupce ředitele právní kanceláře ČLK