Historie rozvoje lékařské vědy v celé střední Evropě je velice bohatá. České země byly v době vzniku moderní medicíny součástí podunajského soustátí, Rakouského císařství a později Rakousko-Uherska, a tvořily nejen jeho významné průmyslové centrum, ale mohou se pochlubit mnohými osobnostmi, které založily celé vědecké obory především v medicíně.
___
___
K připomenutí těch významných lékařů a biologů, kteří pocházeli konkrétně ze dvou historických Zemí koruny české, tedy z Moravy a našeho (dříve Rakouského) Slezska, bych rád přispěl v tomto článku. Činím tak mimo jiné proto, že považuji za smutné, když mnozí slavní lékaři a vědci s domácími kořeny mají v různých zemích světa své sochy, pamětní desky, jsou po nich pojmenovány ulice i náměstí, zatímco u nás doma jsou téměř neznámí.
Vydejme se tedy napříč lékařskými obory i naším územím. Začnu u chirurgických oborů – koneckonců již v 16. století byl prvním profesorem chirurgie na Vídeňské univerzitě Franz Emerich původem z Opavy. Připomenu profesora Leopolda von Dittela, rodáka ze severomoravského Fulneku, který je považován za zakladatele moderní urologie. Byl průkopníkem diagnostiky za pomoci cytoskopu, spoluvyvinul chirurgickou metodu uzavření vezikovaginální fistuly, která je i podle něj pojmenována a známá jako „Dittel-Forgue-Legueuho operace“. Dále je po něm pojmenován nástroj na léčbu uretrální stenózy, tzv. Dittelova uretrální sonda. Další chirurgické obory byly založeny rodáky ze Slezska – ortopedem Adolfem Lorenzem z Vidnavy u Jeseníku a gynekologem Rudolfem Chrobakem z Opavy. Profesor Chrobak, zakladatel a přednosta Vídeňské gynekologické kliniky, je považován za spoluzakladatele gynekologie. Adolf Lorenz, otec slavného etologa a zoologa Konrada Lorenze, je zase ve světě běžně označován jako „otec ortopedů“.
Bez nových vynálezů by se neobešly ani nechirurgické obory. Ohebnou žaludeční sondu vyvinul v interním lékařství Leopold Oser, rodák z jihomoravského Mikulova. Vojenského lékaře Františka Chvostka staršího, původem z Místku, jistě čtenářům- lékařům připomene po něm pojmenovaný Chvostkův příznak. V českých učebnicích neurologie je často „Marburg´s variant nebo Marburg form of multiple sclerosis“ překládána jako marburská forma roztroušené sklerózy, jako kdyby byla pojmenována podle německého města Marburgu. Přitom připomíná lékařské objevy slavného neurologa Otto Marburga z moravského Rýmařova, který působil na univerzitách ve Vídni či v New Yorku a byl osobním přítelem dalšího významného lékaře původem z Moravy, Sigmunda Freuda. Tento rodák z Příboru se proslavil nejen založením prvního moderního psychoterapeutického přístupu – psychoanalýzy –, ale psychoterapie vůbec. Byla to jeho ordinace, kde se zrodila tato metoda léčby psychologickými prostředky zakotvená ve vztahu mezi pacientem a terapeutem. Stojí za zmínku, že za své dílo byl Freud 32krát nominován za Nobelovu cenu za lékařství a jednou za literaturu.
Nelze nevzpomenout také další léčebnou metodu, tentokrát především pohybového aparátu, tedy vodoléčbu, kterou založil v 18. století Vinzenz Priessnitz ze slezského Gräfenberku u Frývaldova (nyní Lázně Jeseník). Dnešní nejen kožní lékaři považují příčinu svrabu za něco, co je notoricky známé. Ovšem v době, než rodák profesor Ferdinand von Hebra z Brna příčinu svrabu objevil, nebyla ještě dermatologie samostatnou lékařskou disciplínou a kožním chorobám se věnovali internisté. Za založení moderní dermatologie právě vděčíme tomuto rodáku z moravské metropole.
Ke světové imunologii přispěl rodák z Prostějova Gustav Paul, který působil v Praze, Hořovicích, Ústí nad Labem a ve Vídni. Vyvinul diagnostiku pravých neštovic, tzv. Paulovu zkoušku, která se užívala až do vymýcení nemoci v roce 1980. V roce 1925 také vyvinul po něm pojmenovaný lék proti revmatismu.
Johann Paul Karplus byl významným neuropsychologem a psychiatrem narozeným v Opavě, kterému se podařilo vypracovat dodnes používanou metodu odkrytí obou hemisfér velkého mozku. Ve spolupráci s fyziologem Aloisem Kreidlem objevili tzv. Karplus-Kreidlovo centrum ve spodní části středního mozku. Bohužel u nás také téměř neznámý Stefan Jellinek, který se narodil v Přerově a působil na univerzitách ve Vídni a v Oxfordu, se stal objevitelem metody resuscitace při zasažení elektrickým proudem. Přišel na to, že je nutné provádět resuscitaci až do objevení prokazatelných známek smrti, což bylo v rozporu s tehdejším převažujícím názorem.
Všichni víme, že jedna věc je lékařské poznatky objevit, ale prosadit a udržet síť léčebných zařízení, která by umožnila jejich reálné využití pro pacienty, je věc druhá. O to se zasloužil rodák z Jihlavy profesor Julius Tandler, který působil jako vedoucí Anatomického institutu na vídeňské univerzitě a děkan zdejší lékařské fakulty v době první světové války. Ještě za války prosadil v celém tehdejším Rakousku (včetně českých zemí) vytvoření prvního ministerstva zdravotnictví na světě. Po válce se již v nové Rakouské republice stal státním tajemníkem a ředitelem Úřadu pro veřejné zdraví. Po pár letech přešel na funkci radního města Vídně, odkud postupně prosazoval vytvoření sítě pediatrických ambulancí, mateřských poraden, systému povinného očkování, ale byl i realizátorem mnohých manželských poraden a mateřských škol. Díky jeho důrazu na prevenci a spojení medicíny se sociální politikou máme zejména ve střední Evropě model, který významně přispívá k tradičně vysoké úrovni zdraví i kvality života našich dětí. Perličkou na tom je, že tyto zdravotní a sociální projekty Tandler prosadil ze zisku tehdejších nevěstinců, heren a kasin, což je i dnes po téměř sto letech stále aktuální.
Dalším významným realizátorem lékařské pomoci, který se narodil na hradě Veveří u Brna, byl Jaromír Mundy, který založil ve Vídni první záchrannou službu a zavedl první sanitní vozy na světě. Nelze také zapomenout na biology, bez kterých by medicína nedosáhla takových pokroků. Gregor Johann Mendel z Hynčic u Oder na moravskoslezském pomezí, působící v Brně, je naštěstí notoricky známým zakladatelem genetiky. Ale ani v samotné Jihlavě dnes téměř neznají spoluzakladatele klinické chemie, lékaře a chemika Johanna Floriana Hellera, který odtud pocházel. Horší povědomí je také o Rudolfu Weiglovi, který pocházel z německy mluvící rodiny z Přerova, ale vyrůstal v Haliči a působil na univerzitě v tehdy polském Lvově. Jeho zásluhou bylo nejen vyvinutí vakcíny proti skvrnitému tyfu, ale také záchrana mnoha zaměstnanců lvovského výzkumného ústavu před krutými následky nacistické okupace. Mnoho z nich bylo židovského původu a jejich spolupráce při Weiglem vedených výzkumech pro ně znamenala záchranu života. Vývoj ve 20. století, bohužel, znamenal pro nás často i cílené zapomínání vlastní minulosti a domácích kořenů mnohých významných osobností světového formátu, nejen lékařů a vědců.
Je pro nás proto výzvou znovu oprášit a obnovit hrdost k našim zemím jako geniu loci, které bylo významným podhoubím moderní evropské i světové civilizace.
Tímto článkem mířím mezi lékařskou veřejnost s vědomím toho, že spousta našich lékařů zastává obětavě i veřejné funkce v zastupitelstvech obcí a měst a mají možnost povědomí o těchto slavných rodácích zlepšit například podporou pojmenování ulic podle těchto osobností kdekoli u nás či prosazením jejich pamětních desek přímo v jejich rodištích.