V rámci našeho nově připravovaného projektu Férové pracoviště jsme oslovili několik mladých lékařů a absolventů, jak by vypadal jejich sen, který by prožili v zaměstnání. Zde máme některé odpovědi, které se nám líbily nejvíce.
___
___
HONZA:
Rád bych, aby lidé měli dostatek informací o systému,
ve kterém již nyní pracují nebo do kterého směřují.
Pravidla aby nebyla nadále matoucí a přístup k nim měli
všichni, a nejen hrstka vyvolených. Aby se mýty
a polopravdy nahradily věrohodnými zprávami.
Pokud se totiž zvýší naše povědomí
o současné situaci, principech zdravotnictví
a možnostech budoucího uplatnění, je
to nejsnazší cesta k tomu, abychom se uměli
lépe a kvalitněji rozhodovat. Je třeba poznat
vše – to dobré i to špatné – a umět vycítit
rozdíl. Chtěl bych, aby se o lékařích nadále
nemluvilo jako o nejvzdělanějších hlupácích.
Mým snem je, aby hlavně ti nejmladší na
myšlenku lepší budoucnosti automaticky
nerezignovali.
MONIKA:
Chtěla bych nastoupit do nemocnice,
kde bude příjemný a mladý kolektiv, kde
mi lidé pomohou, když to budu potřebovat,
kde se budeme moci ráno sejít a popovídat
si. Chtěla bych nastoupit do nemocnice,
kam se budu těšit, budu se tam cítit dobře
a budu mít možnost se setkávat s fajn lidmi,
kteří mě v případě starostí podrží. Ale
co když to tak nebude? Jak se budu cítit,
když budu vědět, že z této nemocnice nebude
úniku? Nechci být na 10 let uvázaná
na jedno místo nějakou dohodou. Chci mít
možnost cestovat, přestěhovat se, vybrat si
dobrovolně své pracoviště, lidi, se kterými
se budu scházet, prostě chci mít svobodu.
Jak by to asi vypadalo, kdyby se všechny
firmy chovaly stejně jako nemocnice? Že
by si své zaměstnance zaučily a ti by pak
10 let nesměli odejít? Jak by asi taková firma
fungovala… Chci, aby vedení nemocnice vytvořilo
takové podmínky, abych CHTĚLA
zůstat, ne abych MUSELA zůstat. A takový
je můj sen.
HANKA:
Při nástupu do zaměstnání jako čerstvý
absolvent medicíny bych si přála skutečného
školitele, a to takového, který se mnou bude
trávit mé úplné počátky v nemocnici. Ráda
bych, aby můj školitel byl mentor, který by byl
fyzicky přítomen u mých prvních vyšetření
a jiných výkonů. Pozoroval by mne, opravoval
a komentoval by chyby, kterých se na počátku
své profesní kariéry zcela určitě budu dopouštět.
Od svých o rok starších kolegů jsem nikdy
neslyšela, že by jediný měl opravdového školitele,
který by byl nápomocný pokaždé, kdy ho
mladý lékař potřebuje. Považovala bych to za
naprostou samozřejmost, aby byl mladý lékař
takto kontrolován v době, kdy je ve stresu ze
všeho nového a poslední, co by chtěl, je poškodit
pacienta. Kdyby každý začínající lékař měl
svého fungujícího školitele, tak by nemuselo
docházet ke zbytečným pokusům a omylům.
Mé přání je, abych nebyla hozena do vody, aniž
by nebyl někdo u břehu s nápomocí.
MARIE:
Mám sen, že jednou přijde můj školitel
nebo vedoucí oddělení zkontrolovat
moji péči o pacienty sám, ještě předtím,
než budu bezradná nebo se naučím něco
špatně, nedej bože něco důležitého přehlédnu
z nezkušenosti. Mám sen mít vzdělávací
plán, ne jen seznam výkonů. V tom
snu je i podpora nadstavbového vzdělání,
kde mě primář pošle na kurzy nebo stáže.
Především sen o tom, že když se celý týden
pipláte s pacientem, tak přes víkend bude
mít služba čas i chuť něco vyřešit a vy nebudete
muset v pondělí začít od znova. Sním
také o službách, kdy se nebojíte jít se zeptat
dohlížejícího lékaře, protože víte, že není
znechucený, když vidí roztřesené doktorské
nemluvně. Nejvíc mě baví, když to není jen
sen, ale realita. Ještě se totiž dají zbytky
dobrých lékařů posbírat, protože kdo hledá,
najde. Jen kdyby to nestálo tolik úsilí.
MARTIN:
Sedím u počítače a moje prsty kmitají po
klávesnici. Najednou se za mnou ozve hlas sestry,
která mě volá na vizitu. Vstanu a za těch
pár metrů chůze mi hlavou prolétnou jména
a obličeje všech mých devíti pacientů. Už si
ani nepamatuju, kdy naposledy jsem musel
střídavě pohledem přebíhat mezi houpající se
pacientovou cedulkou na konci postele a jeho
epikrízou. Ve dveřích stojí primář. Z mých úst
vychází pozdrav a on na něj kývnutím hlavy
a drobným úsměvem odpovídá. Vcházíme
dovnitř a vizita začíná. U třetí postele přichází
otázka na CT hrudníku. Vím, že jsem
ho na včerejšek objednával, ale výsledek jsem
už nečetl. Dívám se na primáře a omlouvám
se mu. Přísně se na mě podívá, ale potom
mi říká, že po vizitě se na něj společně podíváme.
Odcházíme na další pokoj a ještě
předtím, než zavřu dveře, mi hlavou projde
vzpomínka na to, jak moc mi před šesti měsíci
při nástupu pomohlo, že si se mnou dal tu
práci a vysvětlil mi základy rtg hrudníku. Je
to fajn, když se občas objeví pomocná ruka.
Musí to být sen?
Zdroj: Tempus medicorum 05/2017