___
Sebevraždy - mýty a fakta:
-
Mýtus 1.: Člověk, který o sebevraždě mluví, si nikdy nic neudělá. Není pravda!
Člověk, který tímto způsobem signalizuje své úmysly, v 60 % něco sebeohrožujícího podnikne; může to být „jenom“ demonstrace, která však také může vyjít. -
Mýtus 2.: Mluvit s ohroženým jedincem o jeho sebevražedných úmyslech, znamená uspíšit je. Není pravda!
Rozhovor o plánované sebevraždě pomáhá otevřít postiženému perspektivy, o kterých sám (uzavřen v zaškrcující spirále sebedestruktivních úvah) nebude uvažovat. Nepředpojaté přijetí člověka, který má pocit, že se dostal do slepé uličky, dokáže tuto uličku zprůchodnit. -
Mýtus 3.: Když to jednou zkusil, příště si to již rozmyslí. Není pravda!
Jestliže jednou člověk vykročil za tabuizovanou hranici směrem do nebytí, udělá příští krok mnohem snáze. Více než 20 % pacientů, kteří se o sebevraždu pokusili, zopakuje (tentokrát třeba úspěšně) svůj pokus do jednoho roku.
-
Mýtus 4.: Když se jednou pro sebevraždu rozhodl, „normální člověk“ (tím je míněn „nepsychiatr“) mu to nerozmluví. Není pravda!
V psychoterapeutické situaci, a tou presuicidální problematika pro kohokoli z pomáhajících skutečně je v plném významu tohoto pojmu, je nosným prvkem autentický vztah člověka k člověku, nikoli psychoterapeutické techniky a fígle. Chicagský suicidolog Wekstein (6) zapojil úspěšně do své antisuicidální sítě nejrůznější osoby, které jsou oslovitelné a mohou také potenciálního sebevraha oslovit v kteroukoli hodinu: od policistů, přes kazatele různých sekt a církví, kadeřnice a pracovníky kosmetických salónů, kam se chodí ženy nechat upravit, aby „i po smrti byly krásné“, až po prostitutky a bezdomovce, kteří jsou na ulici prakticky stále.