___
ODPOVĚĎ:
Tohle je opravdu náročná situace. Zvláště když lze považovat za prokázané, že i u léčby onkologicky nemocných pacientů hraje psychika obrovskou roli. Bojovník má větší šanci než ten, kdo to prostě předem "zabalí". Přitom se nedivím, že vám pouhé utěšování připadá hloupé. Možná nejen vám. Je zde ale jedno "ale'" Pokud by nepřipadalo hloupé vaší nemocné kamarádce, pokud by si o ně dokonce sama říkala, pak rozhodně hloupé není. Někdo skutečně potřebuje alespoň někdy třeba jen tak držet za ruku a slyšet útěšná slůvka. Z vaší strany by však mělo zároveň zaznít, že jí pomoci chcete, jen vždy nevíte jak. A prosba, ať si sama řekne, co by si přála. Vy jí přece nechcete život kontrolovat, nýbrž zpřijemňovat a ulehčovat. Abyste se totiž nedostala do pozice člověka, který ve snaze pomoci smýká nevidomého chodce přes přechod, aniž by si předem ověřil, zda se přes něj ten slepec skutečně vypravit chtěl.
Pomyslným vrcholem diplomacie je pak situace, kdy se nám podaří přesvědčit bezmocného nebo nemocného člověka o tom, že nikoli jen my jemu, ale zároveň i on nám by mohl v něčem pomoci. Nemá kamarádka třeba nějaké znalosti či dovednosti, jimiž by vám mohla být prospěšná a užitečná?
Pokud ano, tak si o takový typ pomoci z její strany říkejte. Případně pro podobný postup získejte ještě někoho dalšího z jejího okolí. Přitom je vcelku jedno, zda by šlo o anglická slovíčka nebo o ten její úžasný borůvkový koláč. Zároveň byste však neměla zapomínat na sebe sama. Někdy jsme totiž tak zaujatí potřebou pomáhat druhým, že totálně vyčerpáme sebe samé. V té souvislosti se mluví o takzvaném syndromu vyhoření, kdy jsme náhle konfrontováni s pocitem, že už prostě nemůžeme dál. Nejvíce hrozí právě lidem, kteří pečují o druhé (to se stává např. u osob pečujících o pacienty s Alzheimerovou chorobou). Lhostejno, zda z titulu své profese (ošetřovatelky, sociální pracovníci, lékaři, psychologové ... ) nebo proto, že jen chtějí pomoci někomu blízkému. Méně kostrbatě řečeno - neměla byste se koncentrovat pouze na pomoc nemocné kamarádce, ale ponechat si i kousek svého světa, z něhož můžete čerpat nové síly a pohodu.
PhDr. Petr Šmolka, klinický psycholog