Uveďme si příklad: matka daruje svému dospělému synovi nebo dceři nemovitost. Potomek ale nějakým zásadním způsobem poruší dobré mravy. Má matka právo na vrácení domu? Ano, má. Co jsou to ale vlastně dobré mravy a co je to jednání v rozporu s dobrými mravy?Co jsou to dobré mravy a jednání v rozporu s dobrými mravy?
Dobré mravy patří k zásadám soukromého práva, bývají užívány jako kritérium omezující subjektivní práva v jejich obsahu, nebo častěji omezující výkon subjektivních práv (Zásady občanského práva ).
Historicky mají svůj původ již v římském právu, ve kterém se staly významným nástrojem zmírňování tvrdosti práva psaného v prétorské praxi (blízkým užívaným pojmem byla rovněž aequitas). Dobré mravy se objevují v klasickém římském právu jako kritérium posuzování platnosti smluv (srov. smlouvy proti dobrým mravům), případně jako podobné korektivy umožňující porovnávat právní a mravní pravidla a dát mravním pravidlům právní relevanci, resp. je vybavit právními sankcemi.
Tato hlediska byla převzata do všech významných civilních kodifikací 19. a 20. století, byť někdy v odlišné vnější podobě (srov. termín pravidla společenského soužití v polském občanském zákoníku).
| 1. | Zřejmě nejobecnější význam mají dobré mravy v § 3 odst. 1 obč. zák., který stanoví zákaz výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy. |
| 2. | Porušení dobrých mravů jako předpoklad nastoupení občanskoprávních sankcí obsahuje skupina dalších ustanovení, z nichž k nejzávažnějším patří neplatnost právního úkonu příčícího se dobrým mravům (§ 39 obč. zák.), zvláštní skutková podstata odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 424 obč. zák.), důvod výpovědi z nájmu bytu, jestliže nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě [§ 711 odst. 1 písm. c) obč. zák.]. |
Dobré mravy, ač jsou zákonným pojmem, nejsou zákonem definovány. Jejich obsah spočívá v obecně platných hodnotách či normách morálky, u kterých je dán obecný zájem jejich respektování. Posouzení konkrétního obsahu pojmu dobré mravy náleží vždy od případu k případu soudci.
Užití institutu dobrých mravů v obchodním právu přichází v úvahu na základě obecného vztahu subsidiarity občanského zákoníku k zákoníku obchodnímu. Obchodní zákoník se však - ovšem ve specifickém případě - na dobré mravy rovněž odvolává.
Darování a následné jednání jednání obdarovaného v rozporu s dobrými mravy
Darovací smlouva je velmi častým institutem, jejími pojmovými znaky jsou: určení předmětu daru, bezplatnost a dobrovolnost. Předmětem daru může být věc movitá i nemovitá. Tento vzor se týká darování movité věci (vzor). Takové smlouva sice nemusí být písemná, ale u darů větší hodnoty lze písemnost vřele doporučit. Nastane-li později spor, může to být rozhodující otázka v procesu dokazování. Naopak, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování, požaduje zákon písemnou formu i pokud jde o věc movitou (jde o slib daru).
Zákon nepřipouští darování pro případ smrti – taková smlouva by byla neplatná. K darování může dojít pouze mezi živými osobami.
Darování může být vázáno na splnění určité odkládací podmínky (např. dovršení určitého věku, získání akademického titulu apod.), nebo se může jednat o podmínku, jejíž splnění naopak zapříčiní zrušení darovací smlouvy (taková ustanovení jsou praktická např. pro sponzorské dary – nejsou-li užity k účelu, k jakému byly poskytnuty).
Věc, která je darována jednomu z manželů, nepatří do jejich společného jmění, ale stává se výlučným vlastnictvím obdarovaného manžela. Pakliže dárce daruje věc oběma manželům, rovněž se nejedná o přírůstek do společného jmění, ale oba manželé budou podílovými spoluvlastníky takové věci.
Zákon pamatuje i na situaci, kdy se obdarovaný chová k dárci či členům jeho rodiny způsobem, který hrubě porušuje dobré mravy. V takovém případě, může dárce žádat dar zpět. Může se tak stát třeba rok po darování, ale klidně i deset let po darování. Právo na vrácení daru však podléhá promlčení – po třech letech od situace, kdy se obdarovaný takto zachoval, může tento s úspěchem uplatnit námitku promlčení. Soud v takovém případě právo nepřizná.
K zániku vztahu mezi obdarovaným a dárcem dochází tedy na základě dvou skutečností:
-
dojde k hrubému porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny (co jsou dobré mravy, není nikde stanoveno) – ale nejde pouze o to, že se z původně přátelského vztahu přátelství vytratí, na druhou stranu nejenom intenzita chování odpovídající spáchání trestného činu, může založit právo domáhat se vrácení daru. Ze soudní praxe jsou známy důvody spočívající např. v tom, že obdarované děti neposkytly svému rodiči (dárci) potřebnou péči v nemoci či ve stáří (navíc toto je rovněž důvod pro vydědění takového potomka).
-
dárce učiní jednostranný právní úkon vůči obdarovanému – takový úkon může být učiněn v jakékoliv formě, nejsou na něj kladeny žádné formální požadavky. Ale pro případný soudní spor je jistě písemná forma vhodnější. Tento úkon by měl obsahovat jednak výslovné popsání skutku, ve kterém dárce spatřuje hrubé porušení dobrých mravů, a jednak by v něm měl být výslovně uplatněn nárok na vrácení daru.
Okamžikem, kdy výzva dojde obdarovanému, dochází k zániku závazkového vztahu. Samozřejmě lze předpokládat obranu obdarovaného a případný soudní spor. Obdarovaný musí dar vrátit společně se všemi užitky od doby, kdy spáchal jednání porušující hrubě dobré mravy (protože již od tohoto okamžiku nemohl být v dobré víře). Pakliže již dar nemá (prodal jej, spotřeboval jej apod.), pak musí vydat jeho peněžní ekvivalent.
Právo na vrácení daru je právem osobním => smrtí dárce toto právo zaniká. Jestliže však již toto právo bylo uplatněno, pak nárok na vrácení daru přechází na dědice.