Všichni ten pojem používáme, ale co vlastně znamená? Definice dle Velkého lékařského slovníku: Ústavní pohotovostní služba – služba, která se zřizuje v zařízeních ústavní péče pro poskytování zdravotnických služeb nemocným v těchto zařízeních a nemocným, kteří byli do těchto zařízení dopraveni nebo se dostavili k přijetí nebo ošetření v době mimo pravidelný provoz zdravotnických zařízení.
___
___
Paradoxní je, že takto závažná činnost nemá žádné právní ukotvení. Jedinou normou, která ÚPS zmiňuje, je Směrnice Ministerstva zdravotnictví ČSR o pohotovostní zdravotnické službě z roku 1981. Jiná právní úprava neexistuje, přitom nepřetržitá přítomnost lékaře v nemocnici je chápána jako samozřejmost a nezbytnost.
Pracovněprávní zajištění ÚPS – krátký pohled do historie
Od roku 1965 existuje zákoník práce. Od samého začátku platí pravidlo pro přesčasové hodiny – maximálně 8 hodin týdně a 150 hodin ročně. Vláda však mohla – po projednání s ÚRO – povolit z vážných důvodů a na dobu přechodnou vyšší rozsah přesčasové práce a určit, kterých druhů práce se toto týká. Limity mohly být libovolně vyšší. Udělování výjimky postupně přešlo nejprve na Ministerstvo
zdravotnictví a pak na úřady práce.
Doba „přechodná“ trvala pro nemocniční lékaře celkem 36 let – po celou tuto dobu se k zajištění ÚPS tyto výjimky používaly. V roce 2001 byly výjimky zrušeny a byl zaveden maximální rozsah práce přesčas 8 hodin týdně (416 hodin ročně) + 400 hodin pohotovosti na pracovišti – pouze se souhlasem zaměstnance. Pohotovost na pracovišti ale neobstála před Evropským soudním dvorem (rozhodnutí ESD padlo v lednu 2007). Čtvrtého listopadu 2003 byla přijata známá Směrnice Evropského parlamentu o některých aspektech úpravy pracovní doby (platná od 2. 8. 2004). Zavázala členské státy EU přijmout taková opatření, aby průměrná délka pracovní doby pro každé období sedmi dnů včetně přesčasů nepřekračovala 48 hodin. Pro lékaře se povolují odchylky na pětileté přechodné období od 1. srpna 2004.
Umožňovaly týdenní pracovní dobu včetně přesčasů až 56 hodin týdně. V České republice platí od 1. 1. 2007 nový zákoník práce. Možnost přechodného období v něm ale zohledněna nebyla – povoleno bylo pouze 8 hodin přesčasů týdně (v průměru, tedy celkem 416 hodin v roce) a byla zrušena pracovní pohotovost na pracovišti. Od tohoto data dochází k masivnímu a všeobecnému porušování zákona. Ve velké většině případů byly zavedeny dohody o pracovní činnosti.
Přechodné období bylo v ČR zavedeno až od 1. 9. 2008, kdy byla uzákoněna další dohodnutá práce přesčas ve zdravotnictví (celkem 16 hodin týdně, pro RZS 20 hodin týdně) s limitem platnosti do 31. 12. 2013. V řadě nemocnic ale nebyla uplatňována a pokračovalo se v předchozím systému DPČ.
Současný stav po skončení přechodného období je tedy staronová záležitost, protože stejná právní úprava platila od 1. 1. 2007 do 1. 9. 2008. Pouze se o problému začalo veřejně mluvit.
Současný stav ústavních pohotovostních služeb ÚPS
Přístup ke zdravotní péči je ústavní právo občanů. Ale toto právo je po tři čtvrtiny roku zajištěno pouze přes pohotovostní služby. Při tendenci k rušení LSPP se stále více této činnosti přesouvá na nemocniční zařízení. Pravidla poskytování péče se zásadně mění úderem 15.30 hod. S mírnou nadsázkou platí, že do té doby je požadováno, aby nemocného vyšetřil superspecialista, po půl čtvrté stačí, aby měl dotyčný lékař diplom. V 7.00 hodin se situace opět obrací.
Právní zajištění ÚPS není prakticky žádné. Ani personální vyhláška s tímhle nepočítá – ambulantní provozy mají po 24 hodin denně zajišťovat ti samí lékaři, kteří zajišťují péči pro pacienty na lůžkách a operačních sálech. Situace v jednotlivých nemocnicích – údaje, které má k dispozici LOK (údaje jsou z asi 50 nemocnic): V zásadě platí „co nemocnice, to originál“. Převládá DPČ (dohoda o pracovní činnosti) či kombinace přesčasové práce a DPČ (asi 60 % nemocnic). Zákoník práce však říká: „Zaměstnanec v dalším základním pracovněprávním vztahu u téhož zaměstnavatele nesmí vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny.“ DPČ jsou tedy formálně uzavřeny na leckdy velmi kuriózní činnosti.
Existují i kombinace s DPP (dohody o provedení práce). V menším počtu nemocnic se čeká na vyčerpání povoleného množství přesčasových hodin a není jasné, co bude potom.
Existují i vyslovené podvody – vykazování ÚPS jako pracovní pohotovosti mimo pracoviště, fiktivní rozpisy směnného provozu, smluvní platy a úplná neexistence výkazů přesčasové práce. Nejde o jednotlivé případy – je to více než u 10 % nemocnic. Pouze dvě lůžková zařízení dodržují ustanovení ZP (jedno je psychiatrická léčebna, druhé lázeňské zařízení). Pravidelně po službě domů odcházejí lékaři jen ve 20 % nemocnic. V dalších zhruba 30 % chodí lékaři po službě domů někdy. V polovině nemocnic se po službě domů nechodí. Pouze ve čtvrtině nemocnic nepřesahuje u lékařů nepřetržité pracovní nasazení 24 hodin. V další třetině nemocnic pak lékaři pracují maximálně 48 hodin bez přerušení. Ve 40 % nemocnic stále existují „směny“ delší než dva dny! V zákoníku práce je ale výslovně uvedeno, že u DPČ „výkon práce však nesmí přesáhnout 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích“. Takže se zákon porušuje „na druhou“.
Po tři čtvrtiny času mají občané ČR zajištěno jedno ze svých základních práv pouze za cenu všeobecného porušování zákona o podmínkách právního vakua. Komunisti aspoň přiznali, že nemocniční lékaři jsou položenina „oltář vlasti“. Demokratičtí politici ale nad současnou potěmkinádou dosud zavírali oči.
Výhled do budoucna
Neexistuje rychlé řešení – promrhaných 10 let se nedá nahradit za půl roku. Řešení problému nebude snadné a nebude zadarmo. V první řadě je třeba přestat s pokusy o pseudořešení. Ze strany vlády (je pravda, že hlavně té minulé) již takové křečovité snahy zazněly. Například:
a) Vyjednat prodloužení přechodného období. Dle směrnice EU o toto bylo možno požádat Komisi EU nejpozději do 30. 6. 2013.
b) Redukovat počet lékařů v ÚPS. Většina nemocnic toto z finančních důvodů provedla již v minulých letech. Další redukce by znamenala omezení dostupnosti a kvality péče.
c) Přesuny lékařů mezi nemocnicemi, „donucení“ ambulantních specialistů ke službám v nemocnicích – jde spíše o fantazmagorie. I když takové případy existují.
d) Omezení dostupnosti péče – to nikdo normální nechce. A už vůbec nikdo za to nechce převzít odpovědnost.
Pro řešení problému je třeba učinit několik opatření, a to neprodleně. V první řadě je třeba zjistit skutečný rozsah problému. Předchozí vláda tvrdila, že žádný problém není. S tímto přístupem se nic vyřešit nedá. Je třeba otevřeně přiznat, že falešné jsou i oficiální státní statistiky.
Je nutno navýšit počty personálu v nemocnicích. Nepochybně vzrostou finanční nároky. Odměna za ÚPS u řady lékařů činí až 50 % příjmu, skutečné hodinové mzdy jsou stále velmi nízké. Odbourat finanční závislost nemocničních lékařů na ÚPS je zásadní opatření.
Vytvořit podmínky, aby mladí lékaři měli zájem zahájit svou kariéru v nemocnicích. Současné podmínky finanční i podmínky specializačního vzdělávání jsou pro absolventy LF silně demotivující. Vytvořit jasná právní pravidla pro fungování ÚPS. Takto závažná činnost prostě nemůže být bez ukotvení v zákoně.
Řešení nemůže být nadiktováno z jednoho místa. Je třeba úzké spolupráce vlády, zákonodárců, krajů, profesních a odborových organizací, odborných společností a vysokých škol. Variantou je nedělat nic a čekat na sankce EU, případně na zhroucení systému. Příklad Itálie, Francie a Řecka, které již čelí žalobě u Evropského soudního dvora, by měl být pro naši vládu dostatečným varováním.
MUDr. Miloš Voleman
"Zákony je potřeba porušovat"
Každá více či méně civilizovaná společnost vytváří morální a právní kodexy, kterými je společnost více či méně svazována, avšak ku prospěchu fungování této společnosti. Jedinci z toho plynou povinnosti, ale také mu přináležejí práva, která ho mají chránit před bezohlednými gaunery, podvodníky, zloději, vyděrači a podobnou smetánkou.
Určitá část zeměkoule se tak posunula proti kmenům, kde dodnes šéfuje šaman či jiný náčelník s neomezenou mocí, řídí se zvykovým právem a spravedlivě nechává sekat ruce či přímo upalovat. Česko se svou legislativou a jejím množstvím je na předním místě v popsaném papíru, ale po česku je cool obejít, co se dá. Kdo obejde, je hrdina, často váženým občanem, okolí říká: „Hmm, ten má tah na branku.“ Občan dodržující pravidla je některými považován za směšného, a jak jsem se několikrát dozvěděl – méně dravého.
Od 1. ledna 2014 začal platit nový zákoník práce upravující pracovní dobu, přesčasovou práci ve shodě s evropskou legislativou. S tou Evropou, ke které se hrdě hlásíme a do které jsme tak všichni chtěli. Žel i po 25 letech od odvezení ostnatých drátů do sběrných surovin jsme si nezvykli, že ten Západ, ke kterému jsme vzhlíželi, nemá jen svobodu pro úplně vše, ale také pravidla a mantinely pro jednotlivce, skupiny, společnosti, a že se pravidly řídí také a především stát.
O tom, že nová pravidla o přesčasové práci, která mají chránit nejen poskytovatele zdravotní péče, ale především konzumenty této péče, se vědělo deset let. Deset let se vědělo konkrétní datum, kdy pravidla začnou platit, deset let měla Česká republika na přípravu a uvedení věcí do souladu. Na ministerském orloji se v různém čase objevilo nemálo tváří, vždy s úsměvem, se slovy útěchy, jak vše je pod kontrolou, k dokonalosti není již daleko.
V únoru 2014 jsem si udělal průzkum ve třinácti nemocnicích (lůžkových zdravotnických zařízeních) na severu Moravy, a výsledek je opravdu impozantní. Způsoby a metody obcházení zákona jsou velmi nápadité, zlaté české hlavičky.
Dodržování zákona, který je platný od 1. ledna 2014 a na jehož přípravu jsme měli deset let, jsem bohužel neshledal nikde. Lékaři slouží – zajišťují ústavní pohotovostní služby – úplně stejně jako do 31. prosince 2013. Co je však třeba vyzvednout, pro úřední statistiky je zákonu učiněno zadost. Jak je to možné, jak toho bylo dosaženo? Co není zakázáno, to je dovoleno, logika jde stranou, seriózní řešení problému se nehledá a vypadá to, že ani nemusí.
Kombinace přesčasové práce, pohotovosti na jiném dohodnutém místě s faktickou přítomností na pracovišti, dohody o pracovní činnosti na jiný druh práce, přestože lékař vykonává pořád totéž, dohody o provedení práce, náhradní volno na papíře, smluvní platy až po úplné nevykazování služeb. To jsou metody, jak jsme se poprali s českou obcházeníchtivou legislativou. Pokud se vám to zdá absurdní a nemožné, pak vítejte v Česku, zemi Evropské unie, v zemi, která se hlásí k evropským tradicím. Jste v zemi, kde lékaři v nemocnicích chybějí, jsou přetížení, jako jediní zajišťují péči o pacienty a obyvatelstvo 24 hodin denně po 365 dnů v roce, a přesto statistiky uvádějí úplný opak. Jste v zemi, kde se zákony nedodržují, přesto ročenky ÚZIS uvádějí úplný opak. Jste
v zemi, kde je lůžková péče těžce podfinancována, a přesto jsme ujišťováni o úplném opaku. Jste v zemi, kde je to tradicí, kde je to cool. S hrůzou vzhlížím směrem ke Krymu, s nostalgií směrem opačným.
MUDr. Martin Sedláček