Před několika dny jsem viděl v televizi Nova ve zprávách reportáž o milionáři, který žil celý život jako asketa. Pracoval v továrně, kde si vydělával celkem málo, ale spořil.
Peníze si ukládal a ukládal. Neměl děti, neměl nemovitosti, žil v pronájmu, neměl ani televizi, měl dobrého přítele psa a oblečení si nekoupil nikde jinde jen v second handu. Nyní je starý a když viděl, že ve městě, kde bydlí se hledá sponzor, který by pomohl vybudovat bazén pro školu, zaplatil na vybudování milion amerických dolarů.
Na několik dní mi pak hlavou chodily myšlenky na tohoto člověka. Člověka, kterému jsem viděl v televizi na očích, že nebyl tak šťastný, jak by se mohlo zdát. Byl totiž otrokem svých peněz . V životě si nic neužil, neměl radost ani z toho jak mu rostou děti, z toho, že na něj doma někdo čeká, kdo ho má rád, protože žil sám. Vlastně ano, čekal na něj každý den doma jeho pes. Pes si na nic nehraje a je přirozený. Se psem můžete jít ven, dáte mu lásku a on vám ji nefalšovaně vrátí, ale ... člověk to není. Nemůžete s ním sdílet běžné věci, povídat si s ním, řešit s ním radosti a strasti všedního života. Ano, ten muž se sice stal svobodným milionářem a i slavným svým odříkáním ve svém životě, ale za cenu toho, že se necítil být tak šťastný, jako ostatní lidé, které potkáváte v běžném životě na ulicích , autobusech , tramvajích nebo v metru.
Závěrem tedy dvě slova: neměnil bych.