Různé, osobní rozvoj

___

___

Neochota požádat o pomoc

„Byla jsem první týden v nové práci, čerstvě po škole a šéf mi zadal k vypracování obrovskou tabulku, která mi absolutně nedávala smysl. Poslušně jsem se vrátila ke stolu a strávila asi hodinu různými pokusy o její sestavení. Naštěstí mě zachránil kolega, který mi přišel pomoct. Přiznala jsem mu, že vůbec netuším, co mám udělat, takže mi ukázal postup a dal radu, které se od té doby držím: Můžeš se cítit hloupě, když se ptáš na to, co nechápeš, ale daleko hloupější je nezeptat se vůbec a předstírat, že všemu rozumíš.“

Podle Kristin šlo o tvrdou, nicméně velmi cennou zkušenost. „Nejen, že jsem vypadala jako pitomec, ale ještě jsem promarnila spoustu času zbytečnou snahou, místo abych jednoduše požádala o pomoc,“ píše.

S přiznáním vlastní bezradnosti máme problémy skoro všichni, přitom jde o nejrychlejší způsob, jak se dostat přímo k tomu, co potřebujete. Wong poukazuje na dnes již zcela běžné způsoby práce jako networking a mentoring, které na vzájemné pomoci a spolupráci stojí.

„Často zjistíte, že opravdové špičky ve svých oborech vyrostly právě na takových sítích a kontaktech. Když totiž můžete čerpat vědomosti, které k práci potřebujete, od někoho, kdo už se v oboru delší dobu úspěšně pohybuje, máte před ostatními náskok. Na požádání o radu úplně stačí dvě až tři věty, kterými nadřízeného nebo staršího kolegu přesvědčíte, že máte skutečně zájem o jeho pomoc a chcete se něco naučit. Přesně zformulujte svůj problém a zdvořile, ale ne podbízivě poproste o radu. Ve většině případů to zabere, a i když ne, málokdo vás úplně odpálkuje,“ nabádá Wong.

A nabízí ještě jeden důvod, proč se nebát o pomoc požádat: Pokud se často nepídíte po tom, co nevíte, velmi pravděpodobně si nekladete dost vysoké nároky. „Ten, kdo se neptá, se nic nedozví a nic nového se nenaučí, nikam se neposune. Je přirozeně těžké opustit svou komfortní zónu a zkusit něco nového i za cenu neúspěchu, ale je to jediný způsob, jak nezakrnět.“

Snaha udržet nefunkční vztah

O vztahy je třeba pečovat, ale je rozdíl mezi investicí do dobrého a do špatného vztahu. Zatímco ten první vás motivuje, inspiruje a posouvá dál, ten druhý vám spíš bere sílu a dělá vás nešťastnými. Dlouholeté partnerské i přátelské vztahy jsou samozřejmě zatěžkány spoustou emocí, takže je složité poznat, kdy je čas říct „dost“. Nefunkční vztah, který držíte při životě jen silou vůle, okrádá o čas jak vás, tak člověka, se kterým se trápíte. Jak poznáte, že je dobré skončit?

• Přeceňujete důležitost toho, co máte s dotyčnou osobou společné.
• Setrváváte ve vztahu jen proto, že se bojíte zůstat sám/sama.
• Vztah udržujete jenom ze strachu, co se stane, až dotyčnou osobu ztratíte.

„Je určitě dobré být ochotný na vztahu pracovat, ale pokud ve vaší motivaci hraje prim jeden, nebo dokonce všechny z uvedených důvodů, není to ideální,“ varuje Wong, „ovlivňují váš úsudek a náladu.“ Dodává ale, že ne každý špatný vztah je ztrátou času, protože i z nich se lze leccos naučit. Dlouhodobě tento stav ale nedoporučuje.

A když vztah skončí, je dobré se s jeho emocionálním dopadem vypořádat postupně, krok po kroku. S každým rozchodem totiž prožíváme klasická stadia zármutku spojená se ztrátou a přílišné emoční výlevy nebo naopak dušení smutku v sobě nám nepomáhají a jen prodlužují dobu, po kterou jsme úplně mimo.

Trvání na chybách a nedostatcích

„Dělat chyby je v pořádku, protože se z nich můžeme poučit. Ale dělat je pořád dokola a stát si za nimi je plýtvání času. Oslabuje to úsudek a dovoluje nám to zavírat oči před sebereflexí, protože se tak nemusíme vypořádávat se svým životem,“ myslí si Kristin Wong.

Nedávný výzkum na toto téma, zveřejněný v Journal of Consumer Psychology, uvádí, že lidé, kteří příliš lpějí na minulosti, respektive mají zažité určité mentální postupy, jsou méně efektivní v rozhodování.

„Když cítíme, že jsme v něčem selhali, podvědomě začneme uvažovat tak, že příště stejně nemá cenu se v daném ohledu snažit, protože znovu neuspějeme,“ vysvětluje Wong. Samozřejmě, na druhou stranu není cílem ani přejít své chyby bez povšimnutí. Ideální stav je najít důvod svého selhání a vytěžit z něj poznatky pro novou strategii uvažování.

Novinářka ještě přidává příklad vlastního opakování chyb. „Roky jsem se bála vystrčit nos ze své komfortní zóny. Po střední jsem chtěla cestovat, ale raději jsem šla na vysokou blízko mého rodného města, protože jsem se styděla seznamovat se s novými lidmi a bála jsem se, že bych to v cizím prostředí nezvládla. Po vysoké jsem chtěla být na volné noze a zkusit se živit psaním, ale raději jsem si našla snadnou práci s pevnou pracovní dobou, protože to bylo jednodušší. Není nic špatného na tom chtít stabilní, pohodlný život. Chyba je dělat to z důvodu, kvůli kterému jsem to podstupovala já. Bála jsem se, že neuspěju.“

Čtěte také: Proč motivační příručky nepomáhají aneb co byste měli vědět o motivaci

Přílišná starost o druhé

„Ztrácet čas starostmi o druhé místo toho, abychom se starali sami o sebe, je rovněž častý nedostatek většiny z nás,“ píše Wong. „A teď rozhodně nemyslím rodinu nebo nejbližší okolí. Mluvím o lidech, kterým z nějakého důvodu ležíte v žaludku, takže vás budou za všech okolností shazovat nebo podkopávat vaši pozici. Je jedno, jak se k nim budete chovat, protože oni se stejně pokaždé zachovají tak, aby vám nějak uškodili. Hodiny a hodiny se tím pádem budete trápit uvažováním, co děláte špatně a proč si o vás myslí takové věci, aniž by vás napadlo, že v tomhle případě není chyba ve vás. Čím jsem starší, tím méně jsem k takovému chování tolerantní.“

Wong rovněž radí, že je dobré odvyknout si úplně (nebo alespoň v té míře, ve které to jde) žárlit.

„Dříve jsem neustále porovnávala sebe sama se všemi kolem, s tím, co kdo řekl nebo udělal a jestli mě to nějak poškodilo. Je to ale úplně zbytečné, nic tím nevyřešíte. Nakonec si totiž uvědomíte, že všechno, co děláte, je motivováno vaším okolím a vy a vaše vlastní potřeby stojíte v téhle hře ega někde úplně vzadu. A to je na celém plýtvání naším časem vůbec to nejhorší,“ uzavírá novinářka.

Zdroj: Forbes.