Proč hodní lidé odchází? Před pár dny mi umřela kamarádka. Byla jsem v šoku a rozum mi to nebral, protože jsem ji týden před tím potkala ve městě s dcerou a vnoučaty, zářila, byla rozesmátá, slušelo jí to, domlouvaly jsme se, že se tento týden navštívíme a popovídáme… Místo toho držím v ruce parte s oznámením, že má dnes pohřeb.
___
___
Znala jsem ji přes dvacet let a nepoznala jsem na ní, že něco není v pořádku, že je nemocná. Byla jedním z nejhodnějších lidí, jaké jsem znala.
Před pár lety onemocněla rakovinou. Pracovala v podniku, kde byla v neustálém stresu a když si mi stěžovala a já jí říkala, že musí odejít, říkávala, že “takhle to nejde, něco SE musí stát”, ale situaci neřešila. Pak SE to stalo, onemocněla a najednou SE to vyřešilo a ona nemusela do nenáviděné práce chodit. Absolvovala operace a standartní léčebné procedury a vše se urovnalo. Pak přišel čas, kdy se mohla vrátit do práce na své místo. Varovala jsem ji, že se nesmí vrátit tam, kde problém vznikl, protože její tělo vyrobilo nemoc, aby ji zastavilo, takhle žít nechtělo. Jenže oni ji tam potřebovali, tak alespoň na záskok, na brigádu nastoupila. Do pár měsíců se jí nemoc vrátila a vše nastalo znovu. Operace, léčba. Pochopila, že tudy cesta nevede a zůstala doma. Jenže práce nebyla jediné, co řešit neuměla. Bylo toho k řešení víc.
Měla manžela, ale neuměla mu ani říct, že jí některé věci vadí a že je nechce, natož odejít. Neuměla říct své tchyni, že nechce aby k nim chodila kdykoli si vzpomene, neuměla říct ani svým rodičům, že je nemocná. Oni všichni by byli smutní, ublížila by jim a tak své pocity potlačovala a potlačovala a potlačovala, až se vyboulily na těle. Neuměla řešit to, co se jí nelíbilo a čím trpěla, na všechny brala ohled, kromě sebe. Všechny chránila, kromě sebe. Nikomu nechtěla ublížit a tak obětovala sebe.
Když onemocněla potřetí, neřekla ani mně, že je to zpět a zbývá jí pár měsíců života. Zase nic neřešila, nezměnila a pocity opět potlačila. Na všechny se usmívala a nikdo z jejího okolí netušil, že má problém. Bylo jí 52 let, když její tělo řeklo “DOST!” a vzdalo to.
Přátelé, mluvte a věci řešte. Mějte 3 koně v harmonii. CIT, MYŠLENKY A ČINY. Oznamte světu co cítíte, co se vám líbí a nelíbí, co si myslíte, co chcete a nechcete a také to udělejte. Pokud jeden z těchto koní poběží jiným směrem než ti ostatní, natož všichni, nebudete zdraví. Říkat, že vám nevadí co vám vadí a nic s tím nedělat, je nejrychlejší cesta k velkým zdravotním potížím. Není to možná způsob stravování či nějaká neřest, která vás zničí, je to způsob myšlení a emoce. Nemoc ze špatného stravování či kouření, alkoholu, přijde za mnoho let a někdy vůbec, ale budete-li nešťastní, pod tlakem a smutní, bude to rychlé.
Kéž je tedy mé dnešní povídání vzpomínkou na předobrou duši, která neuměla říkat “NE” a poselstvím pro vás, kteří jste takto hodní. Přátelé, nebuďte hodní!
Zdroj: Katherine Koting