Buď se svět mění, nebo stárnu. Dřív kamarádi na běžnou kontrolní otázku „Jak se máš?“ nejčastěji spustili o dětech a ženě, o mejdanech nebo nákupech, teď nejčastěji spustí o práci: „Makám jako šroub, každý den od nevidím do nevidím.“
___
___
"Pojď, sednem si někam, pokecáme!“
"Hele, fakt bych šel, ale prostě nemám kdy. Mám toho teď strašně moc v práci, nemám na nic čas.“
Mám takový dojem, že krajní zaneprázdněnost se stala naším „běžným stavem“. Dnešní společnost spojuje zaneprázdněnost s úspěchem. Člověk, který neustále nemá na něco čas, budí úctu – no, to je machr, ten se snaží, maká a vydělává peníze. A že kvůli neustálé zaneprázdněnosti nemá čas na rodinu, na přátelské posezení ani na odpočinek, to je nevýznamná maličkost. Jak se může bavit, když musí vydělávat peníze?
Ale opravdu si zaneprázdněností vylepšujeme život?
Samozřejmě, že ne.
Nedávno jsem četl článek, v němž byla uvedena zajímavá statistika typu „bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak smutné“: 75 procent rodičů ve Velké Británii je příliš zaměstnáno na to, aby mohli dětem před spaním číst. Zdálo by se, že to je ta nejjednodušší věc na světě – otevřít knížku a přečíst dítěti pohádku. Deset, dvacet minut času. Ale i ty je těžké najít v nacpaném denním rozvrhu pracovních a domácích povinností.
Ve své „Chvále pomalosti“ vypráví Carl Honoré o příhodě, která ho přiměla přehodnotit svůj vztah k životu:
Náhodou jsem narazil na titulek: „Minutová pohádka“. Jako pomoc rodičům do krajnosti přetíženým každodenními povinnostmi se na trhu objevily klasické pohádky doslova spresované do jednominutového vyprávění. Takový souhrn Hanse Christiana Andersena. Div jsem nezařval: „Heuréka!“
Bylo to v době, kdy jsem měl každý večer trápení se svým dvouletým synem. Chtěl číst pohádky dlouhé, chtěl je číst pomalu, s výrazem a citem pro jednotlivé postavy. Snažil jsem se podstrkovat mu knihy co možná krátké a četl jsem, jako by hořelo. Kvůli tomu jsme se mnohokrát nepohodli. „To je moc rychle!“, rozčiloval se a ve dveřích mě zastavoval: „Chci ještě jednu!“
Částečně jsem se styděl za svoje sobectví, když jsem tak nelítostně zkracoval rituál ukládání ke spánku. Jenže jsem už byl netrpělivý, abych se mohl věnovat svým záležitostem, večeři, e-mailům, knihám, účtům, práci, zprávám v televizi. Nedokázal jsem se přinutit k dlouhé neuspěchané procházce pohádkovým světem: bylo to na mě moc dlouhé.
Takže na první pohled se mi série jednominutových pohádek zdála skvělým řešením problému: člověk stihne deset takových pohádek před spaním a stejně dítě uloží během čtvrt hodiny – co si víc přát? Dokonce už jsem v duchu počítal, jestli budu platit dopravné, když si u Amazon objednám celou kolekci těch disků, když mě najednou jako blesk ochromila myšlenka: „Copak jsem se definitivně zbláznil?“
Zní to dost divoce, že ano? Ale svět je stále rychlejší a jestliže dříve vyhrávali ti nejsilnější, dnes, jak se zdá, hrají prim ti nejrychlejší. Život se změnil v bláznivou honičku za penězi, za úspěchem a novými informacemi.
Pamatuju si, jak v dětství můj kamarád chodil dvakrát do týdne do hudební školy. Vnímal to jako tragédii.Celé odpoledne seděl v hudebce, zatímco kamarádi hráli na hřišti fotbal!
Dneska v rozvrhu spousty dětí není místo ani na tu nejjednodušší zábavu. Čas jim vyplňují řečnická cvičení, sportovní tréninky, plavání, angličtina. A někdy taky musejí udělat domácí úkoly.
A s dospělými je to to samé. Podle jednoho výzkumu tvrdí 24 procent dotázaných, že se v práci zdrží přes čas každý den. Dalších 16 procent pak alespoň 2-3 krát do týdne. V jiných zemích je to ještě daleko horší. V japonském slovníku existuje dokonce speciální výraz pro smrt z přepracování – karosi. Hlavními příčinami karosi jsou buď mozková nebo srdeční mrtvice z dlouhotrvajícího stresu.
U nás přesné statistiky ohledně stresu nemáme, ale podle přibližných odhadů se ve stavu stresu nachází až 50 procent lidí. A až 80 procent z nich se dopracuje k syndromu chronické únavy. Možná i vy znáte jeho příznaky: rychle se unavíte, po ránu se cítíte slabí, špatně spíte, pobolívá vás hlava, nejlíp je vám, když jste sami. Pravidelný stres vede k rozvoji kardio-vaskulárních onemocnění a neurologickým potížím. Oslabuje imunitu, vyvolává problémy trávicí a vylučovací soustavy a podstatně snižuje celkovou kvalitu života.
Je zcela zřejmé, že neustálá přetíženost a stres, který ji doprovází, představují velký problém, který je třeba řešit. Každý z nás může přijmout pár opatření, aby jeho život nebyl tak přetížený.
Kroky k omezení zaneprázdněnosti aneb jak zpomalit, zbavit se povinností a hlavně začít žít
1. Brát toho na sebe příliš mnoho je moje vědomá volba.
Nikdo mě přece nenutí věnovat se určité práci nebo vést určitý způsob života. Je jasné, že často je důvodem nedostatek financí a jestli horko těžko vycházíte, pak je přetíženost pochopitelná. Ale není omluvitelná, chcete-li touto cestou pouze za každou cenu udržet jistou (a většinou nijak nízkou) životní úroveň. Čím víc budete dřít, tím rychleji se dostaví vážné varování, že jsou věci, které si za žádné peníze nekoupíte. Minimálně své zdraví.
Máme na výběr. Uvědomit si to je první krok k odstranění neúměrné pracovní zátěže. Nejsme přece povinni tak žít. Pokud ale máte pocit, že jinak to prostě nejde, jste tou hlavní příčinou vy sami.
2. Přestat se svou zaneprázdněností chlubit.
Není žádným ukazatelem úspěchu. Právě naopak: nedostatek volného času hovoří o tom, že nejspíš neumíte plánovat.
3. Vážit si odpočinku.
Jedna z příčin, které nás tolik zatěžují, je nepochopení důležitosti odpočinku. Oddech potřebuje náš mozek i naše tělo. V dřívějších dobách měli zato, že čím více člověk pracuje, tím vyšší efektivity dosahuje. V posledních letech stále více výzkumů prokazuje přesný opak. Klíčem k efektivitě je vyváženost práce a odpočinku. Alespoň den-dva v týdnu nechávám veškeré práce a jenom odpočívám. Plánuju si takové dny a velmi tvrdě si je hájím.
4. Přehodnotit své priority.
Zaneprázdněnost skoro vždycky vypovídá o nesprávném nastavení priorit. Často většinu času věnujeme tomu, co se nám nijak nezamlouvá a hlavně to nepotřebujeme. Je třeba svůj čas plánovat a maximální pozornost věnovat skutečně potřebným věcem. Jestliže mi to, čím se zabývám, přináší radost, neúměrná zátěž mizí.
5. Najít si čas pro nemateriální hodnoty.
Nejlepší je čas po ránu: v klidu si posedět se svými myšlenkami, než začne den. Člověk se přitom může věnovat józe, tai-či nebo meditaci. Pro mě je to možnost pobýt o samotě, zbavit se shonu okolního světa. Takové krátké chvíle na začátku dne vnášejí do života smysl a harmonii.
6. Naučit se říkat „NE“.
Dnes se často mluví o tom, že je třeba naučit se říkat jiným lidem „ne“. Stejně tak je to s našimi přáními.
Seneca napsal: „Moc nad sebou samým je tou nejvyšší mocí; být zotročen vlastními vášněmi je to nejstrašnější otroctví“.
Stále zaměstnaní lidé se snaží všechno stíhat, chtějí obsáhnout, co se obsáhnout nedá, chtějí ovládnout, cokoli je napadne a nepřemýšlejí o tom, zda to vůbec potřebují.
Život je srovnatelný s antickou sochou: pouze odsekáním toho, co je navíc, co přebývá a je zbytečné, získáme skutečné umělecké dílo. A naopak – čím více smetí a zbytečností budeme do svého života vnášet (v prvé řadě informační zátěže), tím více se naše socha bude podobat neforemnému kousku hlíny.
Konečně jsem pochopil smysl tolikrát opakované fráze „mít život ve svých rukou“. Jenom na mě záleží, jestli bude plný shonu, nebo jednoduchý a harmonický.