Někteří lidé ani přes vážnou nemoc či hendikep neztrácejí svůj životní optimismus. Ba právě naopak. Vnitřní síly a motivace mají na rozdávání, a to i přesto, že své nelehké situaci musejí čelit, ať chtějí nebo ne. Jste v situaci, kdy by se vám takováto vnitřní síla hodila? V našem miniseriálu se podíváme na to, co se můžeme naučit od lidí, které potkala vážná nemoc, a oni v sobě dokázali najít vnitřní sílu. Jak se vlastně dokážou poprat s nepříjemnými zprávami, které jim navždy mění jejich životy?
____
____
Zpráva o vážné lékařské diagnóze bývá často nečekaná, náhodná, překvapující a mnohdy zdrcující. Nemocný se dozvídá, že od teď už jeho život nebude jako dřív. Nejde z toho utéct, nejde dělat, že problém neexistuje, nejde jeho řešení delegovat na někoho jiného. Je to váš problém, a vy sami (za pomoci lékařů) ho teď budete muset řešit.
Nikdo se neptá, jestli jste připraveni, jestli se vám to zrovna teď hodí a jestli to vůbec dokážete zvládnout. Sedíte v ordinaci s mlhavou představou o tom, že něco asi nebude úplně v pořádku, a ten, kdo sedí naproti vám, teď této mlhavé představě dává velice ostré kontury.
Přesto máte možnost volby – je jen na vás, jak se k této zprávě postavíte. Nemocným lidem v danou chvíli jde o mnohem víc než o to, že se s nimi chce partner rozvést, že je podvádí, že přijdou o práci anebo třeba že jejich firma právě zkrachovala. Jde jim často o život. Jejich vlastní život…
Pravidlo 1: Pozorně naslouchejte a nedělejte ukvapené závěry
Silní lidé si diagnózu i její vysvětlení pečlivě poslechnou a nedělají ukvapené závěry. Ostatně mohlo být hůř – nemuseli už třeba dostat možnost si vůbec nějakou svoji diagnózu vyslechnout.
Stejně jako jakýkoliv jiný vážný problém, i vážná nemoc si žádá určitý čas, abyste tuto informaci byli vůbec schopni vstřebat. Jen málokdo dokáže takové sdělení pojmout okamžitě a bez mrknutí oka. Důležité je nepropadat panice. Ostatně, pokud se nejedná o důsledek nějaké nehody nebo úrazu, tak se svojí nemocí už nějakou dobou beztak žijete.
Je to tak trochu jako když se dozvíte o nevěře svojí partnerky anebo se vám dostane do ruky výroční zpráva s katastrofálními finančními výsledky. To, že se to dozvíte, rozhodně neznamená, že situace se najednou nějak změnila. Nikoliv. Změnilo se jen to, že vy už teď víte, jaká je.
Psychika je přitom, nejen při nemoci, extrémně důležitá.
Pravidlo 2: Pokud se musíte okamžitě rozhodnout, nebojte se ptát
Ordinace rozhodně není místem, kde by se měly dělat nějaké okamžité závěry o tom, jak to od teď bude až do konce vašeho života. Jistě, existují i výjimky, kterými jsou akutní stavy. Ve skutečnosti ale většinou není třeba obratem rozehrávat v hlavě katastrofické scénáře o tom, jak váš život skončil. Jednak by to nebyla pravda, jednak by to nikomu neprospělo, zvláště vám samotným.
Mnohem lepší je se v takové situaci zhluboka nadechnout a poslouchat. Soustředit se na to, co je tady a teď, a ne na to, co všechno bylo a už třeba nikdy nebude, anebo na to, co proboha jen budete dělat. Čelíte nové, neznámé situaci, a proti vám sedí člověk, který pravděpodobně o dané situaci ví víc a má s ní zkušenosti.
- Co tedy dělat? Určitě je na místě získat co nejvíce informací. Důležité je nebát se zeptat, což je asi jeden z největších strachů tady v Česku. Pokud se máte rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, potřebujete informace, a potřebujete jich dostatek. Na strachy, které se náhle jeví jako banální, už není prostor.
- Jaké jsou možnosti? Co obnášejí?
- Existuje ještě nějaká alternativa?
- Jak je to s pravděpodobnostními charakteristikami jednotlivých scénářů?
- A zejména, co to bude znamenat pro můj další život?
Pravidlo 3: Nemalujte čerta na zeď
Víte, na čem jste, není vám dobře ani po fyzické, ani po psychické stránce. A co tedy dál? Čeština je plná obrovské moudrosti, kterou málokdo poslouchá. Úsloví nemalujte čerta na zeď je krásným příkladem. Pokud si před operací mozku budete říkat, že "určitě umřete", anebo aspoň "co kdyby to nevyšlo…", tak to sice na výkon operatéra nebude mít vůbec žádný vliv, ale zato vám to dokáže perfektně znepříjemnit čekání na operaci. Vím, o čem mluvím.
Psychika je přitom, nejen při nemoci, extrémně důležitá. Příkladem může být placebo efekt. Ten u některých diagnóz dělá velké věci (a část pacientů placebo dokonce i vyléčí). Poslední, co tedy v danou chvíli potřebujete, je negativita.
Připomeňte si třeba těžké okamžiky, co jste v životě dokázali překonat. Úspěchy, kterých jste dosáhli. Pátrejte po lidech se stejnou diagnózou (nebo ve stejné situaci, pokud vás tíží něco jiného než nemoc), kteří dnes žijí normální život a třeba i v rámci svých možností sportují nebo dělají něco jiného, co je baví a bez čeho byste do budoucna nechtěli být ani vy.
Jste na startovní čáře závodu, který jste nechtěli nikdy běžet. Cesta zpět neexistuje. Přesto se ale toho závodu můžete zúčastnit se ctí a třeba i vyhrát!
Jak se vyrovnat s tvrdou realitou?
Mám handicapovaného kamaráda. Je upoután na vozík. Kromě toho, že má nepohyblivé nohy, má postiženy i ruce: jedna je zdravá, druhá pohyblivá jen minimálně. Říká si Smajty, podle své diagnózy – SMA (Spinal Muscluar Atrophy) neboli spinální svalové atrofie. A umí neuvěřitelně kreslit. Používá k tomu tu zdravou ruku a tablet (myšleno destičku na kreslení v původním slova smyslu).
Smajty měl v životě dvě možnosti. Když se SMA projevila a on se ze zdravého kluka stal klukem upoutaným na vozík, mohl za to začít obviňovat celý svět a dělat ze sebe chudáčka – nebo si mohl začít zařizovat spokojený život v rámci limitů svého postižení.
Malovat, chodit (no, spíše jezdit na elektrickém vozíku) dál s kamarády ven a později i na pivo, vystudovat střední a později i vysokou školu a sem tam motivovat zdravé lidi, co si myslí, že nic z toho pro ně není možné, protože to či ono. Smajty si vybral tu druhou možnost.
Minule jsme si řekli, jak se vypořádat se špatnou zprávou. Dnes přidáme další tři pravidla.
Pravidlo 4: Přijměte skutečnost takovou, jaká je, a užívejte života, jak nejlépe můžete
Každý máme možnost volby. Na světě se občas vyskytnou věci, které nemůžeme změnit. A je naprosto jedno, jestli je to vyústěním našich špatných rozhodnutí (třeba skoku do neznámé vody, příliš rychlé jízdy atd.) anebo "zvůle" osudu (třeba nemoci).
V okamžiku, kdy s tím nemůžeme nic dělat, nemá smysl se tím trápit. Jediné, na co je v tu chvíli nutné soustředit zbytky sil, je to, jak se mít v dané situaci co nejlépe. Tak, jako to udělal Smajty. Situace se zkrátka změnila, je třeba se s ní vyrovnat a přijmout ji, jaká je, ale není třeba se jí přizpůsobit. Mnohem lepší je pizpůsobit situaci tomu, co chcete vy!
Pravidlo 5: Neřešte, co nemáte. Žijte naplno s tím, co máte nebo můžete mít
Pokud chcete být v životě opravdu, ale opravdu nešťastní, začněte se porovnávat s ostatními. Porovnávejte to, co si myslíte, že oni mají (vždyť ona přeci pořád dává tak vysmáté fotky na Facebook) s tím, co si myslíte, že máte vy (horší už to být nemůže).
Pokud máte sen, ale okolnosti mu nepřejí, neznamená to, že se musíte svého snu vzdát.
Až ale potkáte nějakého vozíčkáře, všimněte si, že celé hodiny jen nesedí na místě a neříká si: "Ty jo, škoda, že nemám funkční nohy jako támhleten anebo támhleta anebo ten pán támhle vzadu…"
Ne! Naopak, můžete ho třeba vidět, jak hraje basketbal, jezdí na vozíku maratony anebo třeba dál tancuje ve své taneční skupině, ve které tancoval ještě před úrazem. Tak jako jedna dívka, kterou jsem potkal při své práci. Její příběh a následné taneční vystoupení bylo jeden z nejsilnějších zážitků, co jsem na vlastní oči mohl vidět.
Byla to jasná demonstrace toho, že pokud máte sen, ale okolnosti mu nepřejí, neznamená to, že se musíte svého snu vzdát. Znamená to jen to, že k němu je potřeba začít přistupovat jinak. Štěstí je jen otázka vaší volby. Koneckonců, technicky vzato, je to jen pár miligramů hormonů ve vaší krvi. A nad jejich produkcí máte plnou kontrolu jen a jen vy a vaše tělo.
Pravidlo 6: Až to nastane, budeme to řešit
Jenže pokud chceme dokázat něco, co je pro nás v danou chvíli najednou podstatně těžší než dřív, pokud se nacházíme ve zcela neznámé situaci, jak poznat, co všechno můžeme zvládnout, jaká rizika na nás čekají, jak se připravit na jejich řešení? Náhle je otázek podstatně více než odpovědí a po chvíli se nás může zmocnit panika.
Kdysi dávno, jsem potkal lékaře, který na každou tuto otázku měl jednoduchou, efektivní, uklidňující a funkční odpověď: "Až to nastane, budeme to řešit." Byla to univerzální odpověď na všechny otázky, které se objevovaly mým rodičům a zejména všem ostatním lékařům v okamžiku, kdy bylo jasné, že se narodím s vážnou srdeční vadou (v podstatě neslučitelnou se životem). Bylo totiž třeba rozhodnout, co s plodem dál.
Co když po narození nastane srdeční zástava? Prostě mu dáte nepřímou masáž srdce.
Co když přestane dýchat? Prostě mu dáte umělé dýchání.
No, očividně to fungovalo.
Nemělo smysl dělat zevrubné rešerše pro každou z jednotlivých otázek, byť byly tehdy nadmíru legitimní, a připravovat možné scénáře. Beztak by pravděpodobně nalezené odpovědi nebyly relevantní, protože i statistika se občas "mýlí", respektive pracuje s určitou mírou nejistoty.
Na druhou stranu některé důležité věci, které se řešit daly, bylo nutné vyřešit. Neplýtvejte ale zbytečně silami na něco, co pracuje s velkou mírou nejistoty. Ad hoc přístup je někdy v těžkých chvílích mnohem efektivnější. Když kráčíte peklem, je důležité se nezastavovat – a když už vás něco zastaví, tak si při té příležitosti aspoň opečte buřty.