Krize, rozchod, rozvod, vyživné

Když vás partner náhle opustil, je to šok. Reakce, které pak následují, jsou u různých lidí různé. Někdo zareaguje straněním se života, další bude dnem i nocí přemýšlet, jak se to jen mohlo stát a kde se stala chyba. Další začne přivádět svého bývalého partnera k šílenství neustálým pronásledováním. Ale jak můžeme snadno překonat nešťastnou lásku a kde je hranice nebezpečného pronásledování?

___

Náhlá fyzická a duševní samota po rozchodu

Nikdy pro to není vhodná doba, tím méně vhodná slova. Když vás někdo opustí, tím spíš náhle, jednoduše cítíte bolest. Duše bolí, člověk se cítí letargický a unavený nebo se zmítá v pochybnostech o sobě samém. Téměř každý už zažil nešťastnou lásku. Objevuje se, pokud náš vztah selže, pokud naše láska není opětována, nebo pokud si člověk, se kterým jsme plánovali strávit zbytek našeho života, náhle vybere někoho jiného. Blízký vztah s jinou osobou je pro nás základní potřebou. Proto se snažíme křečovitě chránit naše partnerství, a zažijeme šok, když se přesto rozpadne.

„Je konec, odcházím!“ byla poslední slova manžela Ireny

Jak je nešťastná láska vážná, to záleží na určitém rysu povahy u každé osoby, ale také na době trvání vztahu a na okolnostech rozchodu. Nejtěžší je to pro toho, kdo konec vztahu vůbec neočekával: Poté, co byly děti dost staré na to, aby žily svůj vlastní život, si Irena (43) myslela, že má před sebou klidné období života a chtěla si ho užívat se svým manželem, chodit na společenské akce, cestovat... Jenomže on ji náhle opustil, protože si našel mladší ženu. „Na začátku jsem tomu nechtěla věřit, vážně jsem si myslela, že jen žertuje, ale potom si sbalil věci a odešel. První týdny jsem strávila tím, že jsem se užírala sebelítostí, zcela neschopná pokračovat v každodenním životě. Znovu a znovu jsem si pokládala otázku – proč?“ Irenin šok a její myšlenky jsou typické pro to, jak se opuštěná osoba cítí.

Člověk, který byl ve vztahu opuštěn, je totiž stále ještě připoután emocionální vazbou. Ten z partnerů, který odchází, obvykle už o rozchodu přemýšlel, a tak měl čas projít si „odpoutávacím procesem“, zatímco opuštěný partner se nemůže okamžitě emocionálně od vztahu oddělit.

Neustále se vracející otázka opuštěné osoby je: „Jak mě může ‚jen tak‘ opustit?“ a Irena si ji také opakovala. Tato otázka je však špatně položená. Je to nespravedlivé, ale je to fakt: ten, kdo opouští, neodchází „jen tak“, ale obvykle má dost času na přemýšlení, než to rozhodnutí učiní. Ovšem opouštěná osoba většinou ani nemá šanci si na tuto myšlenku zvyknout, jednoho dne je prostě náhle konfrontována s náhlým rozchodem.

Když je zraněna sebedůvěra

Nejdokonalejším řešením by bylo, kdyby ten, kdo je právě opouštěn, souhlasil a dokázal říct: „Dobře, že to říkáš, stejně mám dost tebe i našeho vztahu, takže sbohem.“ Ale naneštěstí to tak nebývá. Výsledkem náhlé konfrontace s rozchodem je pocit nešťastné lásky, který vykazuje i fyzické symptomy. Typická bývá deprese a navíc pocity bezmoci, izolace a prázdnoty, které činí každodenní život obtížně zvládnutelným. Toto potvrzují i výsledky studie německé univerzity Bielefeld, která požádala žáky a studenty, aby popsali své pocity a zkušenost s nešťastnou láskou. Mnozí dotázaní sdělili, že měli pochybnosti o sobě a fyzické problémy jako bolest hlavy a ztrátu chuti k jídlu. Na rozdíl od párů, které se rozešly po vzájemné dohodě.

Vztek, hněv, touha po pomstě, žal, zoufalství, méněcennost.

Když je někdo náhle opuštěn, přichází na scénu další pocit: vztek. Po jednostranném rozchodu se objeví hněv a myšlenky na pomstu a do určité míry je to nejen normální, ale i prospěšné. Vztek na expartnera může opuštěné osobě pomoci se od něj odpoutat a vyhledávat kontakt s přáteli. Ale silné pocity jako vztek, žal a zoufalství mysl zpracovává nesnadno. Rozchod je ranou pro naše sebevědomí. Abychom se mohli s ní vyrovnat, potřebujeme zdravou kontrolu sebe sama – navzdory citovým zraněním si musíme udržet naše sebevědomí. Je však obtížné říkat si, jak jsme skvělí, když nás právě opustil partner, možná dokonce kvůli jiné osobě. Lidé, kteří potřebují neustálé ujišťování zvenčí pro pocit, že mají nějakou cenu, jsou přesně ti, kteří bývají bez partnera bezmocní.

Někteří to zvládají snadno…

Jak moc bude někdo trpět pocitem nešťastné lásky, to záleží hlavně na povaze – je rozhodující, zda má dotyčný dobré strategie, jak překonat rozchod, nebo ne. Právě tématem spojení mezi povahou člověka a stylem jeho vztahů se zabývá Teorie připoutání psychologů Johna Bowlbyho a Mary Ainsworthové. Teorie předpokládá, že zkušenost s rodiči v raném dětství formuje očekávání, která máme vůči druhým lidem – protože věříme, že druzí budou reagovat podobně, jako naši rodiče. Na základě těchto očekávání vytváříme svoje partnerské vztahy.

Podle Teorie připoutání je možné rozlišit tři základní styly vztahů: jistý, bojácný a ambivalentní, nebo vyhýbavý. Lidé s jistým připoutáním jsou velmi otevření a společenští: ze začátku jsou třeba z rozchodu v šoku, ale po krátké době nacházejí jistotu v myšlence, že je v obtížných chvílích podpoří jejich okolí. Většina lidí spadá do připoutání tohoto typu. Po rozchodu se spoléhají na přátele a opřou se o ně. Lidé s vyhýbavým připoutáním se snaží udržet si ve vztazích odstup a řeší si problémy sami. To je důvod, proč tato skupina netrpí tak silně – jsou neschopní se ve vztahu zcela odevzdat – a navíc ani nechtějí a neočekávají žádnou pomoc. Třetí skupina, osoby s bojácným a ambivalentním připoutáním, trpí nešťastnou láskou nejvíce. Mnozí lidé z této skupiny se už během vztahu bojí, že si partnerovu lásku nezaslouží a často se bez něj cítí jaksi nedokonalí. Po rozchodu mívají potíže nabýt svou už tak nízkou sebedůvěru.

...a někteří z toho šílí

Kdo je neschopný vyvinout si strategie pro kontrolu a zmírnění negativních pocitů, obvykle se nedokáže od ztraceného vztahu odpoutat. Začíná ho ovládat vztek a zoufalství – což má někdy nepříjemné důsledky. V extrémních případech se opuštění lidé začnou snažit znovu získat kontrolu nad expartnerem nebo se mu alespoň snaží činit nějaké potíže a normální pocit nešťastné lásky je nahrazen takzvaným stalkingem, tj. nebezpečným pronásledováním. Obvyklými znaky stalkingu jsou neustálá snaha za každou cenu udržet kontakt voláním nebo psaním a pronásledování bývalého partnera.

Pokud vztek převládne nad smutkem, může to být ještě horší: snaží se ničit partnerovi život pomlouvačnými kampaněmi nebo osnují pomstychtivé plány proti kdysi milované osobě. Pozadím takových extrémních reakcí může být narcistická tendence v povaze opuštěné osoby. Nezdravý narcismus vede k tomu, že dotyčný člověk má zvýšenou touhu po neustálém uznání a obdivu. Sebeúcta lidí s narcistickou osobností je podmíněná okolím; to je důvod, proč jsou tak přehnaně citliví na kritiku a urážky, a v závislosti na tom, jak se k nim chová okolí, se v jejich pocitech může střídat přehnané sebevědomí nebo pocit naprosté méněcennosti.

Kde je hranice? Nebezpečný stalking.

Pokud se nedokážete snadno vyrovnat s nečekaným rozchodem a trpíte, když vám láska nevyjde, je to pochopitelné, protože to se může stát komukoli. Hranice je překročena v případě, že se expartner cítí trýzněn a obtěžován chováním opuštěné osoby. Ale někdy je přechod od nešťastné lásky k pronásledování velmi nenápadný, jak vzpomíná Irena: „Poté, co jsem si odbyla období rozrušení a spousty pláče, začínala jsem dostávat vztek. Jak si mohl dovolit nechat mě samotnou? A dokonce kvůli mladší ženě? Já tu musím trpět, zatímco on si užívá svou druhou mízu? Tak to tedy ne!“ Po tomto rozhodnutí se cítí mnohem lépe, ale to, co následuje, je klasický stalking; Irena volá manželovi až třicetkrát denně a rozšiřuje o něm pomluvy, které vážně poškozují jeho podnik. Nakonec byla Irena odsouzena pro nactiutrhání – ironie je, že to bylo v době, kdy už dávno přestala, protože měla novou lásku.

Je to samozřejmě normální, že opuštěný člověk bývalému partnerovi občas i po rozchodu zavolá anebo že touží sejít se s ním, aby si vše vyříkali. Ale pokud takovéto chování trvá déle než čtyři týdny, anebo se odehraje více než deset případů, kdy se bývalý partner cítí ohrožen, mluvíme už o stalkingu, nebezpečném pronásledování, které je v mnoha zemích nezákonné. V České republice zatím ne.