Rodiče a děti

Škoda každé rány, která padne vedle, říkají jedni. Děti bijí jen slaboši, tvrdí druzí. Na trestání potomků máme každý jiný názor. Ale který je ten správný? Každé dítě čas od času zkouší, co jeho drazí nejbližší vydrží. Některý dospělák ve vypjaté chvíli počítá do deseti, další odchází, jiný hned vytahuje pásek z kalhot.

Odborníci říkají, že za přehnaným bitím, které hraničí až s týráním dětí, stojí ve většině případů citová nevyrovnanost rodiče, stres, nervozita, ztráta práce a alkohol. Tímhle nestandardním způsobem rodič na dítě svaluje vinu za svoje nezdary a neúspěchy. Přitom mnohdy netuší, že opakované tělesné tresty můžou vést k tomu, že dítě začne samo reagovat podobně. Svojepožadavky si vydupává s pomocí pěstí, strkanic, nadávek.

• ve spoustě zemí, jako jsou Norsko, Dánsko, Kypr a další, by vás za tělesné tresty dětí čekal kriminál?
• valná část psychologů zastává názor, že dítě je možné ovlivnit výchovou do tří let a v dalších letech už skoro vůbec? Pozdějise totiž prý začínají projevovat hlavně geny.
• facka, pohlavek, plácnutí přes zadek u nás stále bývají považované za standardní způsob výchovy

Dítě, které je vychováváno nadměrně autoritativním způsobem může mít nízké sebevědomí. Pokud je ale o něj zase nadměrně pečováné, v budocnu bude na rodičích závislé.
Potomek potřebuje pro svůj zdravý rozvoj setkání jak s podporou, tak i s autoritou.

• Fungující matka nabízí svému dítěti bezpdomíněčnou lásku - "miluji Tě, protože jsi".
• Fungující otec dítěte také samozřejmě miluje, ale jeho forma lásky je podmínečná - "udělal jsi mi radost, že jsi to zvládl."

Zkušenosti s oběma formami lásky jsou pro život nepostradatelné. Matka své dítě učí základnímu bezpečí, otec nás připravuje na boj.

Pokud jde o nastavení hranic, často se ve své praxi setkávám s rodinami, které přicházejí s "problematickýcm dítětem". Velmi rychle se ale mnohdy ukáže, že jejich potomek v rodině jen nenalézá přirozené hranice a tak musí více a více zlobit, aby se pokusil rodiče vyprovokovat k nějaké akci, respektive k nastavení hranic. Dítě totiž může vnímat jako lhostejnost to, co jeho rodiče považují za benevolentní výchovu. Nejsem zastánce přehnané autoritativní vchovy, na druhou stranu i výchovu s nejasnými hranicemi považuji za nebezpečnou. Pokud jde o fyzické tresty, zdůrazňuji, že nehovořím o fyzickém násilí na dětech, ale občasném plácnutí přes zadek, tak s nimi souhlasím.
U některých dětí stačí zvýšení hlasu, aby si uvědomily, že pesáhly únosnou mez, jiné musí tento fakt fyzicky pocítit.
Mgr. Aleš Kuda (www.psychoterapie.eu)