Jaké jsou vaše nejchmurnější vzpomínky na dětství? Tipuji, že pokud nepocházíte z rodiny násilníka, budeme to mít podobně: povinné dojídání ve školní jídelně, kousavé svetry a otravné věty rodičů. Ty, které najednou slyšíte plynout ze svých úst...
___
___
"Kam zas jdeš teď večer? A v tomhle? No to snad nemyslíš vážně!" "Ale mami, je mi přece skoro osmnáct, mám právo na svůj život." "No dokud tě živíme, tak budeš poslouchat."
"Proč mi to děláš? Ty mě snad vůbec nemáš rád(a)"
Je úplně jedno, čím vás ten váš vykutálený potomek vytočil, tuto větu si zakažte. Na otázku vám stejně nemůže odpovědět, protože ať už dělá cokoliv, nedělá to vám (aspoň o tom tak rozhodně nepřemýšlí), ale sobě. A dovětek je prachsprosté citové vydírání, jímž docílíte jediného - propast mezi vámi se ještě hodně prohloubí.
Když jste fakt v úzkých, uklidněte se a až pak mu pokud možno klidně vysvětlete, proč přesně vám ten který jeho čin tak leze na nervy.
"V tomhle do školy v žádném případě nepůjdeš!"
Módní kreativita dítěte je občas úplně šokující. Zvlášť když se k značně originálnímu stylu přidá ještě absolutní neochota podřídit svůj ohoz venkovnímu počasí. Ale zkuste se vrátit ve vzpomínkách o takových dvacet až třicet let zpátky a vzpomeňte si, jak vám pilo krev, když vám máma vyhodila ty báječně roztrhané džíny a vytahané černé triko a nutila vám dle jejího vkusné modely v jasných barvách. Je to jejich tělo, oni se tím představují světu a mají právo na svůj styl.
Vy ale máte právo usměrnit potomka, pokud se v podobně ujetém modelu chystá na akci z úplně jiného soudku (promoce, svatba, pohřeb), a rovněž je úplně v pořádku, když budete trvat na aspoň částečném přizpůsobení se povětrnostním podmínkám.
"Běž vedle a tam se uklidni!"
Vždycky je lepší, pokud situace hrozí výbuchem, když jeden z rozhádané dvojice vyklidí na chvíli prostor. Pokud totiž jste už úplně ve varu, hrozí, že se stejně vzájemně neposloucháte, melete si každý své a oběma vám stoupá tlak. A koneckonců se podobné přestřelky pravděpodobně konají ve vašem bytě, tak je úplně v pořádku, když vy zůstanete na místě a dítě odejde vedle. Jen si pro příště zkuste odpustit tu druhou větu, případně ji změňte na "potřebujeme se uklidnit oba".
"Děláme to s tatínkem pro tvý dobro"
Vaše představy o jeho dobru mohou být velmi, velmi rozdílné. Zvlášť když vy do těch svých třeba promítáte vlastní nesplněné sny. Upřímně, životní zkušenosti jsou nepřenositelné, člověk k nim dospěje jenom cestou pokusů a omylů.
Vaše úloha rodiče je vysvětlit mu rizika, která z jeho rozhodnutí vyplývají krátkodobě i dlouhodobě (odejít ze školy před maturitou a živit se hraním na Karlově mostě se jeví jako prima nápad, ale mnohem méně zábavný bude za deset let, až bude bez vzdělání shánět stálou práci).
"Co bylo ve škole?"
To je v zásadě správný postoj, zajímat se o školní vzdělávání svých dětí, jen ta forma je hrozná. Ve škole totiž (jak si určitě rovněž pamatujete) většinou nebylo NIC, maximálně JAKO VŽDYCKY. Tato odpověď je pravděpodobně součástí naší základní genetické výbavy, stejně jako dýchání, kýchání a husí kůže. Mnohem lepší je ptát se tak, aby byla alespoň nějaká pravděpodobnost, že dítě odpoví kloudně. Takže třeba: "Jak ti dopadla ta písemka z matiky?"
"Mysli hlavou!"
Postopadesáté dítko žadoní třeba o psa. Vysvětluje, jak se o něj bude vzorně starat, popíše, jak krásná budoucnost vaši rodinu čeká, pokud se rozšíří o němou tvář. A vy mu postopadesáté vysvětlujete, že v situaci, kdy všichni ráno opustíte byt a vrátíte se do něj k večeru nebo kdy je otec klientem blízké alergologické ordinace, je pořízení psa nemožné, nesprávné a nebezpečné ať už pro psa nebo pro otce. No a postojednapadesáté je vcelku logické, že vás zamrzí, jak vaše vypilovaná a logická vysvětlení létají dítku jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pak je tato věta na místě, i když by jí neuškodilo slovo prosím.
"Dokud tě živíme, budeš poslouchat"
Pokud jste si před lety pořizovali potomka s úmyslem konečně mít doma někoho, kdo na slovo poslouchá, nebyl to dobrý nápad. Měli jste si koupit psa nebo robota. Dítě potřebuje prostor k tomu, aby projevilo svůj názor, hledalo svou cestu a vůbec si budovalo svůj svět.
Zdaleka ne všechny kroky se vám musí líbit, některé dokonce musíte i korigovat, ale v zásadě čím je starší, tím svobodněji by o sobě mělo rozhodovat. Anebo vážně chcete docílit toho, že uteče a už nikdy vás nebude chtít vidět (počkejte, jak vám bude smutno v domově důchodců...) anebo z něj budete mít vycepovanou onuci zcela nepoužitelnou pro samostatný život (tím méně párový).
"Ty jsi celej tvůj otec"
Úplně neškodná věta v situaci, pokud na genetickou sounáležitost se zploditelem poukážete v legraci nebo v dobrém. V situaci, kdy se vašemu dítěti povedlo něco vtipného (pozor - pubescenti nebývají vyznavači sebeironie), roztomilého nebo neskonale chytrého a náročného.
Naopak naprosto zakázaná je tato věta, pokud je otec dítěte vnímán jako třídní nepřítel vaší domácnosti, ztroskotanec či alkoholik. To by se sebevědomím a sebeúctou vaší ratolesti mohlo nepěkně zacloumat.
"Prostě proto, že jsem to řekl(a)"
Už ve chvíli, kdy tuto větu vyslovíte, je vám jasné, že není triumfem logiky, že... Ale když ono stokrát nic umořilo osla. Třeba u malých dětí ve vývojové fázi "a proč a proč a proč" může být jediným možným vyklouznutím z nekonečného kruhu.
U puberťáků je zase zcela pochopitelné, že z vás vypadne, když na opakovanou prosbu, aby splnil dohodnuté povinnosti, odvětí s onou nezaměnitelnou otrávenou dikcí: "A proooč?" Upřímně, pořád lepší odvětit v tomto duchu než ho zabít...