Za jednu z nejgeniálnějších pohádek považuji klasiku od Hanse Christiana Andersena Císařovy nové šaty. Podvodníci přijdou za císařem a „ušijí“ mu „šaty“ neviditelné pro ty, kteří jsou hloupí nebo nezpůsobilí k výkonu své funkce. Císař nechce být hlupák, a tak dělá, že je vidí, stejně si počínají jeho ministři i všichni poddaní. Až jedno malé dítě vykřikne pravdu, že císař je nahý. Budu nyní oním malým dítětem a bez ohledu na možné důsledky vám řeknu pravdu o českém zdravotnictví.
___
___
České zdravotnictví, především to nemocniční, je založeno na systému, který je vyloženě otrocký. Aby si nemocniční lékař vydělal, je nucen sloužit. A to hodně. Když se v médiích skloňují příjmy lékařů 60–70 tisících korun měsíčně, nikde není zmíněno, že se jedná de facto o součet dvou pracovních úvazků. Jeden má lékař na běžnou pracovní dobu (tzn. 7.00–15.30), druhý na zajištění služeb (15.30–7.00, víkendy, svátky). Pokud bychom odečetli tento druhý úvazek, dostáváme se na poloviční částky – viz platové tabulky lékařů.
Lékař stachanovec
Díky tomuto druhému pracovnímu úvazku má však lékař takřka dvojnásobný počet odpracovaných hodin. To si žádá vysvětlení. Podle zákona může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci přesčasovou práci 150 hodin ročně. Pokud zaměstnanec souhlasí, je maximum 416 hodin za rok. Nemocniční lékař mívá však nezřídka kolem 1000 hodin přesčasů ročně, tzn. že více než 2krát (slovy dvakrát!) překračuje zákonem povolený limit. Trochu to připomíná stachanovské hnutí v Sovětském svazu ve 30. letech 20. století, jehož členové usilovali o dosažení mimořádných pracovních výkonů. Ti v honbě
za mimořádnými výkony často nedodržovali bezpečnostní opatření, což nezřídka vedlo k invaliditě nebo bylo příčinou pracovních úrazů.
To, že lékaři porušují bezpečnostní opatření a že překračují ve velkém zákoník práce apod., se však neděje bez vědomí zaměstnavatele a politiků, právě naopak.
Pacient, který o těchto skutečnostech nemá přirozeně ani ponětí a který zná jen z médií onu dokola uváděnou částku 60–70 tisíc, se pak nutně na lékaře hněvá: Co to ten lékař pořád chce?
Co lékaři (pořád) chtějí
Co tedy lékaři doopravdy chtějí? Lékaři chtějí být dobře finančně ohodnoceni (tak jako kterákoliv jiná profese) za práci odvedenou v normální pracovní době (7.00–15.30), bez nutnosti sloužit stovky a stovky hodin nezákonných přesčasů a být na nich finančně závislí. Lékaři nechtějí porušovat zákonné normy a bezpečnostní opatření. A především chtějí trávit víc času se svými blízkými, se svými rodinami, se svými dětmi. To je přece legitimní požadavek!
Jak už jste tady dlouho, pane doktore?
Tisíc přesčasových hodin ročně je abstraktní číslo a čtenář může mít problém si ho představit. Proto názorný příklad, jak lékař k takovému číslu dospěje: třeba tak, že nastoupí v sobotu v 7 hodin ráno do služby a je tam celou sobotu a celou neděli. V pondělí v 7 hodin ráno by měl jít domů (po 48 hodinách v práci!), ale nejde. Provoz mu to neumožní, takže tento lékař je nucen třeba po 50 hodinách v práci jít operovat! Konečně jde domů, zregenerovat se. Ale na regeneraci nemá víc než zbytek pondělí! V úterý už jde opět do práce a třeba už právě v úterý opět slouží. Protože je úterý, jedná se o běžnou všední službu, tzn. lékař je v práci „jenom“ 24 hodin v kuse! Takovýto lékař není fikcí ani výjimkou, ale naopak pravidlem českého zdravotnictví.
To už se pacienta bezprostředně dotýká. Pokud pacient přichází do nemocnice se svým problémem, očekává – zcela oprávněně –, že bude správně a dobře ošetřen. Ale kdyby pacient věděl, jak dlouho již je lékař v práci, nechal by se od něj ošetřit? Podobná paralela? Kdo by nastoupil do letadla, kdyby věděl, že pilot víc než 30 hodin nespal? Nebo do autobusu, kdyby věděl, že řidič je v práci už 50 hodin v kuse? Ale možná právě takový lékař vás včera ošetřoval nebo vám bude zítra operovat žlučník!
Zdravotnictví volá o pomoc
Pacient je šokován. A oprávněně! Jak může takový lékař vůbec léčit? Proč ho nikdo nezastaví?
Odpověď je jednoduchá: Protože žádný jiný než tento lékař není! Protože pokud mu nezoperuje slepé střevo tento lékař, není nikdo, kdo by to udělal. Lékařů je totiž málo! Podle informací České lékařské komory a webové stránky Zdravotnictví volá o pomoc chybí v nemocnicích přes 970 lékařů!
Vyčerpaný lékař tak zůstává v práci a léčí a operuje i z toho důvodu, že cítí morální povinnost pacientovi pomoci. Morální povinnost, na kterou politici spoléhají a na kterou rádi apelují. Jste lékaři, tak léčte do zhroucení. Platí totiž nepsané pravidlo, že nemocniční lékaři se musí v práci zhroutit vyčerpáním. A oni se hroutí.
Je nutno dodat, že výše zmíněný stav není problémem jedné dvou nemocnic někde na periferii, ale problémem naprosté většiny nemocnic, včetně té vaší, do které pravidelně chodíte, kam vozíte svoje rodiče, svoje prarodiče, děti. Bylo by tedy omylem se domnívat, že to, že pacient přejde z jedné nemocnice (kde lékaři upozorňují na to, že jich je nedostatek) do jiné, je řešení (s největší pravděpodobností tam zatím jen lékaři mlčí – v obavě, aby jim nebylo vyhrožováno, že kvůli nim se dostane nemocnice do ztráty, že to poskvrní dobrou pověst nemocnice nebo že kvůli tomu budou
redukována oddělení a kráceny úvazky). Problém je to celostátní, tedy všude.
Závěr - lékaři a pacienti nejsou nepřátelé
Lékaři a pacienti nestojí proti sobě, ale jsou na stejné straně barikády. Lékař nechce být otrokem ve zdravotnickém soukolí, nechce být přepracovaný, a pacient chce být dobře a kvalitně ošetřen. A to nebude, dokud ho bude léčit přepracovaný lékař, u něhož výrazněji než u odpočatého lékaře hrozí riziko chyby. Nehledě na to, že s nedostatkem lékařů a jejich přepracovaností souvisí další kutečnosti, které český pacient bohužel důvěrně zná. Jsou to dlouhé čekací doby na výkony, dlouhé čekací doby v ambulancích, nedostatek času lékaře na pacienta, nedostatek empatie nebo špatná komunikace ze strany přepracovaného lékaře.
Co s tím mohou lékaři a pacienti dělat? Mohou vystoupit a žádat po svých zvolených představitelích, aby připravili pro lékaře takové podmínky a vytvořili takové prostředí, aby tito mohli dobře léčit. Neboť české zdravotnictví zoufale čeká na kvalifikovaná politická rozhodnutí, a to na všech úrovních, od celostátní až po krajskou.
Zdroj: MUDr. Jan Greguš, lékař a pacient, Tempus medicorum 04/2017