V případě klinické smrti pacienta je lékař vždy povinen okamžitě zahájit kardiopulmonální resuscitaci, jinak mu hrozí trestní stíhání pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odstavec 2 trestního zákoníku s trestní sazbou až tři léta odnětí svobody nebo zákazem činnosti. Je tomu opravdu tak? Je skutečností, že podle uvedeného ustanovení trestního zákoníku „Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je dle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti“.
___
___
Mimochodem, trestné je i neposkytnutí pomoci laikem, jen trestní sazba je nižší (do dvou let odnětí svobody) a na rozdíl od profesionála je zde vsuvka „ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“, která je v případě profesionálů (hasičů, zdravotníků, policistů) záměrně vypuštěna. Povinnost každého zdravotníka poskytovat neprodleně první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo jeho zdraví a není-li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí zdravotních služeb je stanovena ustanovením § 49 odstavec 1 písmeno b) zákona o zdravotních službách.
Právník, který tento fakt publikoval měl tedy jistě pravdu, pokud uvedl, že jestliže by lékař svévolně v případě klinické smrti pacienta nezahájil kardiopulmonální resuscitaci, ač její zahájení by bylo z odborného hlediska indikováno a patřilo by k postupu na náležité odborné úrovni, tedy lege artis, mohlo by jít o trestný čin neposkytnutí pomoci. Zásadní však je otázka, co je potřebná pomoc (například u pacienta v terminálním stadiu zhoubné choroby) a zda je lékař povinen podle povahy svého povolání resuscitovat kdykoli kohokoli, nebo se pravidla pro přistoupení či nepřistoupení k resuscitaci řídí uznávanými postupy a pravidly lékařské vědy.
Nepochybně platí i v této situaci pravidla vědy a uznávané medicínské postupy – tedy postup na náležité odborné úrovni (lege artis).
Otázka zahájení, či nezahájení kardiopulmonální resuscitace pacienta tak není otázkou právní, ale otázkou medicínskou. Pokud by z odborného medicínského hlediska bylo možno stanovit, že v daném případě bylo profesní povinností lékaře a patřilo k uznávaným postupům a pravidlům lékařské vědy kardiopulmonální resuscitaci zahájit a lékař tak neučinil, ač tak učinit měl a mohl, mohla by být pochopitelně aktuální jeho trestní odpovědnost pro trestný čin neposkytnutí pomoci dle § 150 odstavec 2 trestního zákoníku. Pokud naopak rozhodnutí o nezahájení kardiopulmonální resuscitace bude v souladu s uznávanými postupy a pravidly lékařské vědy s ohledem na individualitu pacienta, s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám a objektivním možnostem, pak případné nezahájení kardiopulmonální resuscitace, které by bylo v so ladu s požadavkem postupovat lege artis, tedy na náležité odborné úrovni, nemůže být hodnoceno jako porušení profesních povinností lékaře ani jako trestný čin neposkytnutí pomoci. Pokud lékař postupoval s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly lékařské vědy a uznávanými medicínskými postupy, nemůže být za takový postup trestně stíhán.
Otázka, zda v konkrétním případě je z hlediska pravidel lékařské vědy a uznávaných medicínských postupů účelné a indikované zahájit kardiopulmonální resuscitaci, tedy nemůže být otázkou právní, ale je otázkou medicínskou. Lze vycházet z Doporučení představenstva České lékařské komory č. 1/2010 zveřejněného ve Věstníku České lékařské komory ročník 2013 na straně 185–188.
Doporučuji věnovat pozornost zejména článku 5 tohoto doporučení, který určuje základní principy pro postup při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů terminálně nemocných. Podle tohoto stanoviska, mimo jiné: „Zahájení nebo pokračování jakéhokoli léčebného postupu, který není odborně odůvodněný, kde neexistuje racionální předpoklad jeho příznivého účinku na celkový průběh onemocnění a kde rizika komplikací, strádání, útrap a bolesti převažují nad reálným klinickým přínosem zvoleného postupu, je v rozporu s etickými principy medicíny a Chartou práv umírajících.
Neexistuje povinnost zahajovat marnou a neúčelnou léčbu nebo v ní pokračovat, pokud je probíhající léčba odůvodněně za takovou označena. Zabezpečení fyzických, psychických, sociálních a duchovních potřeb pacienta, odstranění pocitů bolesti, strádání a utrpení, s respektováním lidské důstojnosti jsou základní priority paliativní péče.“
„Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanázie a asistované suicidium nejsou přípustné.“
Mám za to, že v rámci uznávaných postupů a pravidel lékařské vědy je všeobecně uznáváno, že například u pacienta v terminálním stadiu zhoubné choroby, dojde-li k selhání srdce, není indikováno provádění resuscitace, neboť právě tento postup by byl v rozporu s citovaným ustanovením etického
kodexu České lékařské komory, který je jako součást disciplinárního řádu pro všechny členy komory závazný podle § 9 odstavec 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. v platném znění.
Pokud jde o Doporučení České lékařské komory č. 1/2010, je třeba poznamenat, že na jeho vypracování se podílely i odborné společnosti, včetně chirurgické, anesteziologické a některých dalších a rovněž tým právníků. Při rozhodování o zahájení či nezahájení kardiopulmonální resuscitace je tedy třeba vycházet ze shora uvedených principů a pravidel lékařské vědy i uznávaných postupů a rozhodující je medicínské odborné posouzení.
JUDr. Jan Mach, ředitel právní kanceláře ČLK, Tempus medicorum 04/2017