Myšlenka zneužití eutanázie by neměla být důvodem jejího zákazu. Jsme historicky součástí křesťanské civilizace, která odsuzovala a dodnes odsuzuje nejen eutanázii, ale i sebevraždu (Bůh život dal a jako jediný ho může vzít). Marxistická filozofie také toto téma neotevírala. Rozvoj medicíny i větší kontakty s okolním světem po roce 1989 jsou podle mého názoru příčinami toho, proč se i u nás začíná jak v mediích, tak v medicínské komunitě o eutanázii diskutovat.
___
___
Vždyť jen v posledních třech letech Česká lékařská komora uspořádala na toto téma již druhou konferenci. Obě se těšily velkému zájmu kolegů. Proč? Zákon přece jasně říká, že jde o trestný čin, tak proč o něm diskutovat? Všichni ale víme, že v obecné rovině ne vždy je plný soulad mezi etickým a legálním. V denní praxi vidíme činy jednoznačně eticky odsouzeníhodné, jejichž pachatelé se pohybují „na hraně zákona“, a tudíž stále ještě legálně. Proč by tento vztah nemohl být i v obráceném gardu?
Máme-li mluvit o eutanázii, je třeba ji definovat. Mnozí laici, ale i lékaři, pod ni řadí různé situace, často i vraždy (Německo – čtyřicátá léta minulého století). Eutanázie je pro mě ukončení života na přání nevyléčitelně nemocného poté, co byly vyčerpány všechny léčebné možnosti k prodloužení či zachování jeho života. Tedy žádost je prvním základním kamenem definice. Tím druhým je skutečnost, že byly vyčerpány všechny léčebné možnosti.
Většina z nás si spojuje eutanázii s pacienty, kteří mají inoperabilní zhoubné nádory, Myšlenka zneužití eutanázie by neměla být důvodem jejího zákazu Hamlet Poloniovi: „Slova, slova, slova…“ a s jejich utrpením v závěru života. V různých průzkumech se dotázaní bojí právě tohoto
utrpení, ale ještě více než bolesti se pacienti obávají ztráty důstojnosti. Naštěstí náš právní řád má již institut „dříve vysloveného přání“, podle kterého nemocný může předem vyloučit z diagnosticko-léčebného postupu například to, co by snižovalo jeho důstojnost, co by si nepřál, aby mu bylo provedeno. Nepřeju si například, abych byl živen sondou či gastrostomií, aby mi byla provedena tracheostomie, amputace končetiny, prsu atd.
Jenom pro zajímavost. S prodlužujícím se věkem přibývá nemocných s Alzheimerovou chorobou. Někteří z nich nepochybně budou považovat stav, kdy budou krmeni, vyprazdňováni, obraceni na lůžku, přičemž nakonec o tom ani nebudou vědět, za nedůstojný, a to také s ohledem na své okolí. Má takovýto pacient právo v době ještě plné kompetence se vyjádřit k později vzniklé situaci, kterou pak již nebude moci posoudit? Pokud ano, budou zdravotníci při jeho umírání provádět pasivní eutanázii, když nebyly vyčerpány všechny prostředky k prodloužení či zachování života? Známe přece nemocné, kteří odmítají potravu. Budeme jednat v rozporu s jejich přáním?
V dalším možná nebudou se mnou souhlasit kolegové zabývající se paliativní medicínou. Při hlubší úvaze nenalézám, z hlediska pozorovatele péče o terminálně nemocného, rozdíl mezi péčí paliativní a pasivní eutanázií, kterou rozumím nevyužití všech prostředků k prodloužení či zachování života nemocného. Příkladem mohou být stoupající dávky opioidu, překračující lékopisem povolené denní dávky. Rozdíl mezi paliativní léčbou a eutanázií je pouze v nedetekovatelném úmyslu léčícího. Zatímco jeden zvyšuje dávky, aby zmírnil utrpení, druhý tak činí, aby ho zkrátil. Tedy je to jenom úmysl, který je předělem mezi oběma postupy. Jiným příkladem může být ambulantní lékař, předepisující terminálně
nemocnému hypnotikum. Pacienta poučí, aby si vzal večer jednu tabletu. Na dotaz pacienta, co by se stalo, požil-li by více tablet, musí po pravdě říci, že by ho to mohlo stát život. Je tedy na pacientovi, jak s tabletami naloží. Předepisujíce celou tubu, nemůžeme být účastni asistované sebevraždě? Uvědomujeme si tu hru slov?
Žijeme bohudík či bohužel v 21. století, kdy v jistých případech lékaři rozhodují o vzniku života (asistovaná reprodukce), kdy společnost přijala interrupci, tedy zánik života, kdy všemi prostředky prodlužujeme život, abychom v jisté chvíli na základě kritérií, která mají různé země různá, náhle život ukončili a odebrali orgány k transplantaci. Prostě dnes (27.11.2018) je to jinak než v době, kdy se umírajícímu dalo před ústa zrcátko, a neorosilo-li se, byl prohlášen za mrtvého. V nových situacích je třeba uvažovat v jiných intencích. V každém případě bude eutanázie vždy přísně individuální při plném respektování svobody nemocného, ale i lékaře. Problém eutanázie není ale problémem zdravotníků, je to problém
celospolečenský. Laici však nemají informace profesionálů.
Několik výše uvedených myšlenek má vést k zamyšlení, nikoli být návodem, zda eutanázii přijmout, či odmítnout. Na tuto otázku si musí každý odpovědět sám. Zatím zákonodárci řekli své jednoznačné ne. Myšlenka zneužití eutanázie, mnohými zdůrazňovaná, nemůže být podle mého názoru důvodem jejího zákazu. Vše, co lidský duch vymyslel, bylo také zneužito. Počínaje kuchyňským nožem a konče atomovou energií.
Vždy bude rozhodující morálka konajícího, resp. konajících. Striktní zákaz těžko vyřeší užití nože či atomové energie…
Zdroj: Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.
Eutanázie - je projev svobodné vůle pacienta skutečně svobodný?
Názory na eutanázii rozdělují jak odbornou, tak i laickou veřejnost. Všechny argumenty pro i proti lze akceptovat a všechny je možné také zpochybnit, a proto je velmi těžké najít konsenzus, který je základem každé, a nepochybně v čase proměnlivé, právní úpravy. Možná je vhodné uvažovat o problému eutanázie i jinak než v obvyklých kategoriích ANO či NE. To proto, že zcela jistě nelze generalizovat, ale rozlišovat, kdy ano, kdy ne a co dělat, když situace konkrétního pacienta vzbuzuje medicínské i lidské rozpaky. Patrně bychom měli odpovědně hledat odpověď na otázku, zda je projevená svobodná vůle (zemřít) skutečně svobodná. Připomeňme, že projev svobodné vůle je vysoce individuální a druhým člověkem těžko hodnotitelný akt, který však nepochybně souvisí s obecným pojetím svobody.
Svoboda je náročná filozofická i praktická kategorie. V současné době je všeobecně přijímán koncept lidských práv s důrazem na jeho individuální a individualizovanou formu. Od nijak vnitřně nehierarchizovaného fenoménu autonomie zpravidla dovozujeme, že je každé rozhodnutí člověka, a to i v roli pacienta, čistě nebo převážně racionální. Ale je tomu opravdu tak?
„Pacient je živá dýchající bytost, která má své obavy, naděje a strach. “ Tak výstižně charakterizoval pacienta už v roce 1972 David Anderson, autor prvního kodexu práv pacientů na světě. Naznačil tak, že emocionalita člověka je vysoká a limituje zdánlivou racionalitu svobodného rozhodnutí. Pacient v terminálním stavu je výrazně ovlivněn právě směsicí obav, naděje a strachu a uvažuje i o praktických dopadech svého vážného zdravotního stavu: Komu budu na obtíž? Zůstanu opuštěn? Ztratím důstojnost? „Zdravá duševnost“ (Arnošt Bláha) jako předpoklad racionálního rozhodnutí je tím vším zatemněna a rozhodnutí dobrovolně ukončit svůj život je iniciováno tíhou okolností. Na filozofickou rozpravu zde není místo, proto uvádím jen výstižné konstatování švýcarského filozofa Petera Bieriho: „Plná svobodná vůle není na ničem závislá: je zcela volná, nevázána žádnými souvislostmi, je pošetilá. Znamenalo by to, že je nezávislá na charakteru, myšlenkách, pocitech, fantaziích a vzpomínkách. Neměla by vztah k ničemu, co z Vás dělá určitou osobnost. V pravém slova smyslu by to už nebyla Vaše vůle. “
S ohledem na rozšiřující se kluzký svah o zdravé lidi, kteří požádali o asistovanou sebevraždu proto, že ztratili smysl života (a bylo jim vyhověno), při vědomí, že život je nejen individuální, ale také celospolečenskou hodnotou, a s ohledem na dogma informovaného souhlasu považuji snahy o legalizaci eutanázie za riskantní. Přesto nezpochybňuji právo každého vyjádřit se k závěru svého života. K dispozici je možnost odmítnout léčbu nebo její část a využít instrumentu dříve vysloveného přání, který je v ČR dostupný od 1. 4. 2012, i když s řadou technických i praktických problémů. Potřebné je též uvažovat o omezení práva na projev svobodné vůle z validních důvodů. Např. u onkologických nemocných, kteří odmítají i kurabilní léčbu, u anorektiček, jejichž „NE léčbě“ je projevem nemoci, a nikoli svobodné vůle, a u sebevrahů. U nemocných v terminálním stavu je nezbytné harmonizovat tradiční povinnost lékařů chránit život s novým konceptem autonomie. Vzhledem k tomu, že evidentně vzniká nová, i když zatím nejasná kultura umírání, je účelné rozvíjet paliativní strategie léčby a péče tak, aby umírání mělo, pokud je to jen trochu možné, charakter sociálního aktu. Nikdo se přece nerodí sám a nikdo by neměl umírat sám. Jistota přítomnosti účastné osoby u umírajícího by „oprášila“ tradiční způsoby tzv. dochování a patrně by měla za následek, že lidé nebudou
volit „racionální“ formy eutanázie.
Zdroj: Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc. ,
Fakulta humanitních studií UK, Praha