Na článek o povinnostech soudních znalců posuzujících práci svých kolegů a otázku, zda postup byl lege artis, nebo non lege artis, reagovala řada lékařů příznivě, někteří soudní znalci však upozorňují, že je poměrně obtížné zkoumat konkrétní podmínky a objektivní možnosti, které lékař měl při rozhodování o dalším postupu, zvláště pokud soud vyžaduje vypracování znaleckého posudku poměrně rychle a příslušný poskytovatel zdravotních služeb mu neposkytne dobrovolně potřebnou součinnost k tomu, aby se s konkrétními podmínkami a objektivními možnostmi seznámil.
___
___
Jsem si vědom toho, že práce soudního znalce posuzujícího práci jiných lékařů je poměrně obtížná. Zdravotnická dokumentace je někdy špatně čitelná nebo nečitelná, případně je mu předložena kopie, která je ještě méně čitelná než samotý originál a s originálem by se měl seznámit leda v příslušném zdravotnickém zařízení, které může být vzdáleno od místa, kde znalec působí. Znalec také nemá žádné „páky“, jak donutit
poskytovatele zdravotních služeb k tomu, aby mu sdělil vše, co potřebuje k vypracování objektivního znaleckého posudku, a není bez dalšího ani oprávněn zdravotnické zařízení navštívit a konat zde nějaké své vlastní šetření. Kromě toho je jeho odměna za práci hluboce podhodnocena s ohledem na to, že znalcem by měl být vrcholný odborník v dané odbornosti. Je ovšem na samotném soudním znalci, aby využil možností, které má, a k tomu, aby mohl zpracovat spravedlivý objektivní znalecký posudek, si od orgánu, který ho vypracováním znaleckého posudku pověřil, vymohl náležité podmínky pro svou práci.
Je třeba vzít v úvahu, že soudce soudí lékaře, ať již v trestním řízení, nebo v řízení civilním, poměrně sporadicky, často jen jednou za život. Soudci a státní zástupci zpravidla neznají podmínky, v jakých se poskytuje lékařská péče, leda někdy z pozice pacientů. Je-li lékař obžalován v trestním řízení nebo poskytovatel zdravotní služby je žalován o náhradu škody nebo nemajetkové újmy, soudce je v praxi de facto odkázán na
posouzení případu soudním znalcem, aby mohl rozhodnout, zda obžaloba v trestním řízení je důvodná, nebo zda uplatněný nárok pacienta na náhradu škody nebo nemajetkové újmy je oprávněný. Rozhodnutí soudu se zpravidla převážně opírá o znalecký posudek. Je-li znaleckých posudků několik a vzájemně si odporují, pak se opírá zpravidla o revizní znalecký posudek vypracovaný ústavem, ale ani ten někdy nemusí být konečnou tečkou za kauzou, i ten může být někdy chybný.
Definice pojmu lege artis
Pokud má znalec za úkol posoudit, zda postup lékařů byl v konkrétním případě lege artis, nebo non lege artis, tedy – slovy zákona o zdravotních službách – zda byl, či nebyl na náležité odborné úrovni, je nepochybně povinností znalce vycházet ze zákonné definice pojmu lege artis, tedy zákonné definice náležité odborné úrovně poskytování zdravotních služeb tak, jak ji stanoví ustanovení § 4 odstavec 5 zákona o zdravotních službách č. 372/2011 Sb. v platném znění. Tato definice, byť byla předmětem kritiky některých právníků a také ústavní stížnosti skupiny poslanců, byla potvrzena nálezem Ústavního soudu, spisová značka Pl. ÚS. 1/12, a Ústavní soud konstatoval, že takto stanovená definice tohoto pojmu je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Aniž bych ji chtěl zde blíže rozebírat, jde o posouzení, zda poskytnuté zdravotní služby byly v souladu s pravidly medicínské vědy a uznávanými postupy, s ohledem na individualitu pacienta a konkrétní podmínky i objektivní možnosti toho, kdo zdravotní služby poskytoval. Konkrétní podmínky a objektivní možnosti, které lékař při poskytování lékařské péče měl, jsou tedy výslovně součástí zákonné definice pojmu lege artis, a má-li znalec posoudit, zda postup byl, či nebyl lege artis, nemůže od nich abstrahovat, ale je naopak jeho povinností tyto podmínky a možnosti rovněž zhodnotit. Má-li tyto podmínky hodnotit, musí je znát.
Konkrétní podmínky a objektivní možnosti
O co by se tedy soudní znalec posuzující práci jiných lékařů a postup lege artis nebo non lege artis měl zajímat? Soudní znalec by měl rozhodně znát, jak sami lékaři, jejichž práci hodnotí, zdůvodňují svůj postup, popřípadě popisují podmínky, za jakých se rozhodovali pro další postup a poskytovali lékařskou péči. Uznávaný judikát Nejvyššího soudu ČR spisová značka 7 Tdo 219/2005, který převzalo několik dalších senátů Nejvyššího soudu, ukládá, že soud musí vycházet z hodnocení práce lékařů z pohledu tzv. ex ante, tedy jak se stav jevil v době,
kdy bylo rozhodováno o dalším postupu, nikoli z pohledu ex post, kdy výsledek je již znám. Zdůrazňuje také potřebu brát v úvahu konkrétní podmínky a objektivní možnosti, za kterých lékař rozhodoval o dalším postupu a pracoval. Pokud znalec, který hodnotí práci lékaře, tyto skutečnosti nezná, nemůže jeho práci hodnotit. Soudní znalec by měl pokud možno znát i názor přednosty kliniky nebo primáře oddělení, jak celý případ, který je posuzován, hodnotí, byť se sám třeba na poskytování lékařské péče v posuzovaném případě nepodílel.
Podle okolností bude někdy rovněž důležité, jaké bylo personální obsazení příslušné služby, o kolik pacientů v dané chvíli lékař pečoval a v jakém byli zdravotním stavu, jaké měl časové možnosti věnovat se příslušnému případu. Někdy může být významné věcné a technické vybavení zdravotnického zařízení, počet službu konajících zdravotních sester a jejich kvalifikace. Všechny tyto skutečnosti rozhodně nemůže hodnotit soud, ale musí je zhodnotit znalec jako součást otázky, zda lékař postupoval na náležité odborné úrovni s přihlédnutím ke konkrétním
podmínkám a objektivním možnostem, tedy zda postup byl, či nebyl lege artis. Pokud soudní znalec tyto konkrétní podmínky a objektivní možnosti, které jsou součástí zákonné definice lege artis, hodnotit odmítá, pak nemůže hodnotit, zda postup byl, či nebyl lege artis, a neměl
by se znalecké činnosti věnovat. Tvrzení některých znalců „mně stačí zdravotnická dokumentace a nic jiného k posouzení případu nepotřebuji“ je v současné době zcela jasně v rozporu se zákonnou definicí lege artis a znalec, který takto postupuje, nedodržuje své zákonné povinnosti.
Je ovšem pravdou, že znalec sám může být někdy v těžké pozici, pokud mu není poskytnuta potřebná součinnost, nemá k dispozici potřebné podklady, zdravotnická dokumentace je vedena nedbale nebo je špatně čitelná, vedení nemocnice nereaguje na jeho dotazy nebo mu neumožní zjistit konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Soud někdy vyžaduje znalecký posudek ve lhůtě, ve které se vše, co je třeba posoudit, zjistit nedá. K tomu se často stává, že je určen znalec nesprávné odbornosti, který má hodnotit práci lékařů zcela jiného oboru, než
ve kterém je sám znalec atestován. K tomu zejména Police ČR, ale někdy i ostatní orgány činné v trestním řízení zadávají znalci chybné a zavádějící otázky, na které se znalec někdy za každou cenu snaží odpovědět, což je velmi problematické. Navíc odměna za činnost soudního znalce, který je špičkovým odborníkem, je naprosto nepřiměřeně nízká a rozsah vykázaných hodin je někdy zpochybňován.
Posoudit konkrétní podmínky a objektivní možnosti na daném pracovišti v dané situaci vyžaduje čas a součinnost vedení příslušného pracoviště i všech lékařů a vedoucích pracovníků. Tyto otázky přitom samozřejmě nemůže rozhodovat soud, neboť jde o otázky vysoce odborné a soudce by nebyl oprávněn nahrazovat znalce a posuzovat je, i kdyby měl lékařské vzdělání, které zpravidla nemá.
Práva soudního znalce
Znalec má především právo upozornit soudce nebo jiný orgán, který ho pověřil vypracováním znaleckého posudku, že nemůže znalecký posudek vypracovat, neboť by posuzoval práci lékaře jiné odbornosti, než má sám, a k tomu není kompetentní. Má rovněž právo namítat, že mu byly otázky zadány chybně a že na chybně zadané otázky nelze řádně odpovědět, případně i upozornit toho, kdo mu znalecký posudek zadal, jak by otázka podle jeho názoru měla znít správně. Má nepochybně právo žádat, aby soud uložil vedení nemocnice nebo jinému poskytovateli zdravotních služeb zajistit pro zna ce vše, co ke zpracování znaleckého posudku potřebuje, včetně vyjádření všech zdravotníků, kteří by se k případu vyjádřit měli, poskytnout znalci informaci o personálních, věcných a technických podmínkách zdravotnického zařízení a podobně. Znalec zpravidla nemusí přímo zdravotnické zařízení navštívit, ale uzná-li, že je to třeba,
je soud nebo orgán činný v trestním řízení, který ho pověřil vypracováním znaleckého posudku, povinen uložit pod hrozbou pokuty poskytovateli zdravotních služeb, aby návštěvu znalci u ožnil a poskytl mu všechny potřebné informace. Je-li to pro objektivní posouzení případu třeba, je znalec oprávněn požádat o prodloužení stanovené lhůty. Je také právem znalce řádně vyúčtovat počet hodin, které musel znaleckému posudku věnovat, a tento počet hodin by neměl být zpochybňován. Jestliže soud nebo jiný orgán zadal znalci otázku, zda postup byl na náležité odborné úrovni, tedy lege artis, měl by vzít v úvahu, že znalec musí věnovat určitý čas i zjištění konkrétních podmínek a objektivních možností, které jsou součástí zákonné definice náležité odborné úrovně poskytování zdravotních služeb – tedy lege artis. Otázka,
zda postup byl, či nebyl na náležité odborné úrovni, je otázkou stěžejní, a má-li soud spravedlivě rozhodnout o vině či nevině lékaře v trestním řízení nebo o náhradě škody či nemajetkové újmy pacientovi nebo pozůstalým, musí být tyto otázky posouzeny s plnou odpovědností a musí jim být věnován dostatek času i finančních prostředků.
Mrhání veřejnými prostředky
Dovolím si malé odbočení. V současné době je nesmírně mrháno veřejnými finančními prostředky i časem soudců k tomu, aby se podle nového občanského zákoníku prověřila míra svéprávnosti či nesvéprávnosti každého, kdo byl v minulosti zbaven způsobilosti k právním úkonům, neboť pojem „nesvéprávnost“ již neexistuje, každý občan je svéprávný a může být pouze omezen ve své svéprávnosti. K tomu, aby se rozhodlo, do jaké míry má být omezen ve svéprávnosti, se musí vypracovat na každého takového člověka znalecký posudek, soud ho musí vyslechnout a rozhodnout o míře jeho svéprávnosti či nesvéprávnosti, respektive o tom, jak bude omezen ve svéprávnosti. Znalci, kteří se této práci věnují, zpravidla psychiatři, poukazují na skutečnost, že jde o lidi, kteří nejsou často schopni chápat, rozeznávat a rozhodovat o čemkoli, ale v souladu
s novým občanským zákoníkem je soudce nutí k tomu, aby alespoň v něčem přiznali posuzované osobě právo rozhodovat, neboť podle nového občanského zákoníku nikdo nesmí být nesvéprávný a občan může být jen omezeně svéprávný, přičemž rozsah je třeba soudním rozhodnutím stanovit. Tak se tedy stává, že pokud znalec psychiatr uvede, že tento člověk není schopen rozhodovat vůbec o ničem, soudce takový znalecký posudek nepřijme a žádá, aby znalec vyjádřil alespoň něco, co je schopen tento člověk rozhodnout. Za situace, kdy znalec nakonec posoudí, že posuzovaná osoba je schopna disponovat částkou 5 Kč měsíčně, je soudce nadšen, protože má podklad pro rozsudek a nemůže konstatovat nesvéprávnost, ale pouze omezen u svéprávnost s tím, že posuzovaný může rozhodovat o pětikoruně měsíčně, ve všem ostatním pak rozhodovat nemůže.
Případ, kdy soud rozhodl, že posuzovaný může disponovat jednou korunou ročně, byl napaden spolkem, Ligou lidských práv. Pokud se v této souvislosti mrhá velkými finančními prostředky i časem soudců, pak nikdo nemůže tvrdit, že není dostatek finančních prostředků na to, aby se objektivně, spravedlivě a s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám a objektivním možnostem rozhodovalo o tom, zda lékař postupoval na
náležité odborné úrovni, či nikoli.
Shrnutí:
Má-li soudní znalec z oboru zdravotnictví za úkol posoudit, zda postup jiných lékařů byl na náležité odborné úrovni, či nikoli čili zda byl lege artis, nebo non lege artis, pak je nepochybně povinností soudního znalce zkoumat i konkrétní podmínky a objektivní možnosti, za kterých posuzovaní lékaři pracovali, neboť toto je součástí zákonné definice náležité odborné úrovně poskytování zdravotních služeb. Není-li znalec ochoten konkrétní podmínky a objektivní možnosti zjišťovat a přihlížet k nim, neměl by práci soudního znalce vykonávat. Na druhé straně soudní znalec má právo namítat svou odbornou nepříslušnost posuzovat případ týkající se jiné odbornosti, má právo poukázat na skutečnost, že jsou mu chybně zadány otázky, má právo, aby mu soud nebo jiný orgán, který mu zadal vypracování znaleckého posudku, vytvořil veškeré
podmínky potřebné pro zpracování řádného znaleckého posudku, zejména opatřil potřebné podklady, a má také právo na spravedlivou odměnu za vykonanou znaleckou činnost, která je velmi odpovědnou prací.
Zdroj: Česká lékařská komora, JUDr. Jan Mach,
ředitel právní kanceláře ČLK