Dne 10. března 2015 vydal Ústavní soud nález pod spisovou značkou II. ÚS 2050/14, ve kterém zaujal stanovisko k otázce, zda, pokud Policie ČR či jiný orgán činný v trestním řízení žádá poskytovatele zdravotních služeb o údaje o zdravotním stavu pacienta, potřebuje, či nepotřebuje k tomu souhlas soudce.
___
___
Podobnou situací se Ústavní soud zabýval již jedenkrát, když Česká lékařská komora zaujímala jasné stanovisko, že ze zákona č. 20/1966 Sb. , o péči o zdraví lidu, nevyplývá, za jakých podmínek lze poskytovat informace orgánům činným v trestním řízení, které podléhají povinné mlčenlivosti zdravotnického pracovníka, a dospěla k jednoznačnému závěru, že tuto informaci může lékař policii sdělit jen se souhlasem soudce. Některé orgány Policie ČR a státního zastupitelství zaujaly opačné stanovisko s tím, že požádá-li policie lékaře o jakékoli informaceo pacientovi, je lékař bez dalšího povinen tyto informace poskytnout. Ústavní soud již tehdy zaujal jasné stanovisko, že samotný zákon o péči o zdraví lidu nestanoví žádné podmínky, za kterých je možno sdělovat Policii ČR či jiným orgánům činným v trestním řízení údaje o pacientech bez jejich souhlasu, proto se uplatní ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu, podle kterého lze takové údaje sdělovat jen s předchozím souhlasem soudce.
Když byl připravován nový zákon o zdravotních službách, snažil jsem se v právním kolegiu tehdejšího ministra zdravotnictví prosadit, aby přímo v ustanoveních o povinné mlčenlivosti zdravotníků bylo výslovně uvedeno, že informace o pacientovi může orgánům činným v trestním řízení, tedy zejména Policii ČR, podávat zdravotnický pracovník pouze s předchozím souhlasem soudce. Názor legislativních pracovníků Ministerstva zdravotnictví ČR byl tehdy takový, že to je přece jasné a vyplývá to z ustanovení § 8 odstavce 5 trestního řádu, které není třeba opakovat v zákoně o zdravotních službách. Mé argumenty, že kdyby tato věta byla jasně uvedena v tomto zákoně, nebyl by prostor pro zbytečné rozpory a dohady na toto téma, byly odmítnuty a byl prosazen názor, že stačí, pokud zákon o zdravotních službách odkáže na předpisy trestního práva. Ukazuje se, že toto stanovisko legislativců Ministerstva zdravotnictví ČR bylo velmi nešťastné.
V posuzovaném případě totiž soudce okresního soudu, kterého policie žádala o souhlas s podáním informací o pacientovi, zaujal stanovisko, že nemusí žádný souhlas vydávat, protože nemocnice je povinna tyto informace policii předat i bez jeho souhlasu. Policista tedy požadoval od nemocnice předání příslušných informací, aniž doložil souhlas soudce, a když byl odmítnut, uložil nemocnici pořádkovou pokutu. Uložení pokuty posléze schválil i soud. Nemocnice se naprosto správně obrátila na Ústavní soud, který vydal nález, kterým konstatoval, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014 a usnesením Policie ČR ze dne 3. 3. 2014 bylo porušeno právo nemocnice na ochranu vlastnictví zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a tato rozhodnutí se proto ruší.
Z vlastní zkušenosti mohu poukázat na případ, kdy soudkyně jednoho okresního soudu odmítla policii dát souhlas k poskytnutí údajů o pacientce, protože podle jejího názoru není takový souhlas potřebný a každý občan, tedy i zdravotník, je povinen policii vyhovět, pokud požaduje nějaké informace. Když jsem jako advo kát příslušné nemocnice zdravotníkům nedoporučil, aby informace podali, příslušná soudkyně mi zatelefonovala a dotazovala se, z čeho usuzuji, že zdravotníci nemohou bez souhlasu soudce podávat policii informace. Odkázal jsem ji na tehdy platný zákon o péči o zdraví lidu a jeho ustanovení o povinné mlčenlivosti a soudkyně se velmi podivila, protože nevěděla, že takový zákon existuje; posléze přistoupila na můj názor.
Nález, který k této otázce opakovaně přijal Ústavní soud, odpovídá konzistentnímu stanovisku České lékařské komory. V publikaci Univerzita medicínského práva (Grada Publishing 2013), jejímiž autory jsou právníci České lékařské komory, se na straně 114 uvádí: „V případě Policie ČR, státního zástupce nebo soudu za porušení povinné mlčenlivosti zákon nepovažuje sdělování skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími toto řízení. V případě Policie ČR, státního zástupce nebo soudu, tedy jen s předchozím souhlasem soudce (nejlépe v písemné podobě pro účely založení do zdravotnické dokumentace), který jako podmínku průlomu do povinné mlčenlivosti předpokládá trestní řád. “ Ústavní soud v nálezu spisová značka II. ÚS 2050/14 k tomu uvádí: „Podle přesvědčení Ústavního soudu ani ustanovení § 51 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách obecně nezprošťuje poskytovatele zdravotní péče mlčenlivosti pro účely trestního řízení. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že za porušení povinné mlčenlivosti se nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení; za porušení povinné mlčenlivosti se rovněž nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností při plnění zákonem uložené povinnosti překazit nebo oznámit spáchání trestného činu. Z citovaného ustanovení tedy výslovně plyne, že v případě trestního řízení sice může dojít k prolomení povinné mlčenlivosti, to však jen způsobem, který stanoví trestní procesní předpisy. Toto zákonné ustanovení je proto třeba vyložit tak, že obsahuje odkaz na trestní řád a že je věcí úpravy obsažené právě v trestním řádu, aby stanovila zákonné podmínky pro prolomení zmíněné mlčenlivosti, pokud jde o způsob (postup), jímž k němu může dojít. Ustanovení, které tak činí, je přitom právě ustanovení § 8 odst. 5, jež v těchto případech
výslovně vyžaduje předchozí souhlas soudce.
Pro toto řešení ostatně svědčí i skutečnost, že se v případě informací zjištěných při poskytování zdravotních služeb jedná o natolik invazivní zásah do soukromí jednotlivce, že je nezbytné, aby byl posouzen nezávislým a nestranným orgánem, kterým může být pouze soud. Při podávání žádosti o souhlas soudce ke sdělení vyžadovaných informací a při jeho vydávání je třeba v každém konkrétním případě rovněž pečlivě
zvažovat, v jakém rozsahu má být tento souhlas požadován a následně udělován. Je proto namístě např. hodnotit, o jaký trestný čin se jedná, co je obsahem požadované dokumentace, v jakém postavení se nachází osoba, jíž se zdravotní
údaje týkají (pachatel trestného
činu či poškozený), atp.
Ústavní soud tedy uzavírá, že
policie byla v nyní projednávaném
případě povinna před výzvou ke
sdělení důvěrných zdravotních
informací požádat soud o souhlas
k vyžádání těchto informací a soud
měl povinnost rozhodnout o tom,
zda tento souhlas udělí, či nikoli.
Ústavní soud si je vědom, že účastník
řízení (policie) takto v nyní projednávané
věci nejdříve postupoval,
přičemž pochybil okresní soud, pokud
jeho návrh zamítl, když dospěl
k závěru, že uvedeného souhlasu
soudu není třeba. Pokud přitom
stěžovatel dále trval na souhlasu
soudu ke sdělení požadovaných
informací, uznává Ústavní soud,
že policii nezbylo než přistoupit
k sankčním opatřením reagujícím
na situaci, kdy dožádaná osoba nevyhoví
výzvě orgánu činného v trestním
řízení k součinnosti. Zároveň
však tímto postupem (později aprobovaným
též okresním soudem) došlo
k zásahu do vlastnického práva
stěžovatele, neboť mu byla uložena
finanční sankce, která vychází ze
stavu, který neměl oporu v ústavně
konformním výkladu předmětných
právních norem. “
Lze tedy konstatovat:
Pokud se policista obrátí na
lékaře či jiného zdravotníka se žádostí
o sdělení údajů o zdravotním
stavu pacienta nebo údajů z jeho
zdravotnické dokumentace, s odkazem
na ustanovení § 8 odst. 1
trestního řádu, je třeba mu doporučit,
aby si ustanovení § 8 trestního
řádu dočetl až do konce. V odstavci
5 téhož ustanovení se totiž
dočte, že jde-li o údaje chráněné
Inzerce
povinnou mlčenlivostí a konkrétní
zákon neobsahuje podmínky, za
kterých se poskytují tyto údaje orgánům
činným v trestním řízení,
platí, že tyto údaje lze poskytnout
pouze s předchozím souhlasem
soudce. Policista by tedy měl
předložit buď písemný souhlas
soudce, v jakém rozsahu v konkrétním
případě dává souhlas
s poskytnutím informací policii
bez souhlasu pacienta,
nebo by měl předložit souhlas
příslušného pacienta.
Výjimkou jsou případy přímo
stanovené trestním zákoníkem,
tedy případy, kdy u závažných
trestných činů je stanovena oznamovací
povinnost bez ohledu na
povinnou mlčenlivost (např. týrání
svěřené osoby, vražda, úmyslné
těžké ublížení na zdraví) nebo
kde je stanovena povinnost překazit
trestný čin (např. pohlavní
zneužívání), přičemž trestný čin
zpravidla zdravotník nemůže překazit
jinak než tím, že jej oznámí
policii. V těchto případech, pokud
má lékař oznamovací povinnost
nebo povinnost překazit trestný
čin a tuto povinnost splní oznámením
policii, není vázán povinnou
mlčenlivostí a může i bez souhlasu
soudce sdělit vše, co je mu o případu
známo. Dalším případem, kdy
může bez souhlasu soudce sdělit
policii údaje o pacientovi, je, pokud
je po osobě vyhlášeno celostátní
pátrání a policie se zajímá o dobu
a místo poskytnutí zdravotních
služeb tomuto pacientovi. Pak lze
sdělit pouze dobu a místo, nikoli
jakékoli další údaje o zdravotním
stavu takového pacienta. Bez souhlasu
soudu lze také zpřístupnit
policii zdravotnickou dokumentaci
za účelem identifikace neznámé
mrtvoly.
Ve všech ostatních případech
může bez souhlasu pacienta
lékař podat policii jakékoli
informace o zdravotním
stavu pacienta pouze s předchozím
souhlasem soudce.
Na závěr snad malé zamyšlení
nad odpovědností soudce za zcela
jasně nezákonné rozhodnutí.
Pokud lékař při výkonu svého
povolání jednoznačně odborně
pochybí a způsobí tím nějaký
škodlivý následek, nese za toto
jednání odpovědnost. Je otázkou,
jakou odpovědnost nese soudce
za situace, kdy evidentně rozhodl
nesprávně, nezákonně a v rozporu
s ústavním pořádkem České
republiky a kdy jeho chybné rozhodnutí
musel napravovat svým
nálezem až Ústavní soud.
Zdroj: Česká lékařská komora,
JUDr. Jan Mach, ředitel právní kanceláře ČLK