Pacient má právo mít ošetřujícího lékaře i v nemocnici. V případě zavedení směnných služeb by však toto právo pacienta bylo zcela zjevně porušováno. Podle § 3 odstavce 2 zákona o zdravotních službách, č. 372/2011 Sb. v platném znění „Ošetřujícím zdravotnickým pracovníkem se rozumí zdravotnický pracovník, který navrhuje, koordinuje, poskytuje a vyhodnocuje individuální léčebný postup u konkrétního pacienta a koordinuje poskytování dalších potřebných zdravotních služeb.“
__
Pokud jsou poskytovány lékařské zdravotní služby a jde o lékařskou péči v nemocnici, bude ošetřujícím zdravotnickým pracovníkem nepochybně ošetřující lékař. Pokud by šlo například o ošetřovatelské on care služby v terénu, mohla by ošetřujícím zdravotnickým pracovníkem být i všeobecná sestra. Pokud jde například o poskytování zdravotních služeb v oboru klinické psychologie, klinické logopedie, fyzioterapie, ergoterapie, zrakových terapeutů a dalších nelékařských zdravotnických profesí, bude ošetřujícím zdravotnickým pracovníkem příslušný k tomu kvalifikovaný nelékařský zdravotnický pracovník.
Jde-li o ambulantní péči, je ve většině případů zcela zřejmé, kdo je ošetřujícím zdravotnickým pracovníkem a v případě poskytování lékařské péče ošetřujícím lékařem příslušného pacienta. Dokonce zákon přímo stanoví, že registrujícím poskytovatelem v oborech, které jsou považovány za registrující poskytovatele, tj. všeobecné praktické lékařství, dětské lékařství, zubní lékařství a gynekologie a porodnictví, nemůže být registrujícím poskytovatelem firma, ale musí to být konkrétní zdravotnický pracovník – fyzická osoba, tedy odborník, který osobně koordinuje, poskytuje a vyhodnocuje individuální léčebný postup u pacienta a koordinuje poskytování dalších potřebných zdravotních služeb pacientovi.
Problém může nastat v případě péče o pacienta v nemocnici, kde ošetřující lékař bývá zpravidla stanoven (není-li stanoven, jde o protiprávní stav, který může mít své právní důsledky pro příslušného vedoucího lékaře), ale může se samozřejmě měnit v souvislosti s přeložením pacienta na jiné oddělení nebo jinou část příslušného oddělení či kliniky, takže ošetřující lékař pacienta v nemocnici nemusí být vždy po celou dobu jeho hospitalizace jediný lékař. Kromě toho lékař pověřený funkcí ošetřujícího lékaře u konkrétního pacienta není přítomen v noci nebo o víkendech, a v této době jeho roli zastává lékař, který o víkendu nebo o noční službě slouží – v té době musí on vyhodnocovat zdravotní stav a koordinovat poskytování zdravotních služeb.
V běžné pracovní době v pracovních dnech by však měl pacient vědět, kdo je jeho ošetřující lékař, kdo s ním projednává další individuální léčebný postup, navrhuje mu další zdravotní výkony, poskytuje informace a získává jeho informovaný souhlas, zajišťuje komplementární vyšetření i konziliární vyšetření a podle toho stanoví další léčebný postup.
Zákon nestanoví, že by ošetřující lékař musel mít specializovanou způsobilost. Nemá-li ji, musí však pracovat pod odborným dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí, je-li ošetřující lékař alespoň absolventem základního kmene (L2), nebo pod odborným dozorem atestovaného lékaře (L3), není-li ani absolventem základního kmene (L1).
Za situace, kdy z důvodů personálních nedostatků a nedostatečně personálně vybaveného pracoviště by vedení nemocnice rozhodlo o zavedení směnné služby, by nutně role ošetřujícího lékaře (ošetřujícího zdravotnického pracovníka při poskytování lékařské péče) nebyla naplněna. Lze si těžko představit, že by ošetřující lékař vykonával směnnou službu a pouze občas by se viděl s pacientem, u něhož má řídit, koordinovat a dále stanovit léčebný postup a zajišťovat další potřebné konziliární či jiné lékařské služby. O pacienta by pečoval ten, kdo zrovna náhodou má příslušnou směnu či službu, a nikdo by tento postup neřídil ani nekoordinoval.
Asi těžko lze přijmout závěr, že ošetřujícím lékařem všech pacientů bude primář oddělení nebo přednosta kliniky. V minulosti, před více než deseti lety (2007), došlo již v jedné nemocnici k rozhodnutí o zavedení směnného provozu a zániku funkce ošetřujících lékařů v souvislosti s takovým rozhodnutím. Došlo přitom k úmrtím pacientů, která posléze byla předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení, jež se zajímaly, jak byla zajištěna funkce ošetřujícího lékaře u příslušných pacientů a proč zajištěna nebyla. Po delším vyšetřování nebyl nakonec nikdo z vedení nemocnice trestně stíhán, protože nebyla prokázána příčinná souvislost mezi absencí funkce ošetřujícího lékaře a úmrtím některých pacientů. Pokud by však prokázána byla, pak by odpovědnost toho, kdo rozhodl o směnném provozu a v té souvislosti o zániku funkce ošetřujícího lékaře, byla nepochybně aktuální.
Zdroj: JUDr. Jan Mach, advokát, ředitel právní kanceláře ČLK, Tempus medicorum 10/2018