Stále častějším problémem, se kterým se setkáváme, zejména pokud jde o dotazy lékařů z menších nemocnic, je otázka, jak postupovat, je-li třeba přeložit pacienta na tzv. „vyšší pracoviště“, ať již jde o centrum vysoce specializované péče, nebo pouze lépe personálně, věcně a technicky vybavené pracoviště, zpravidla větší nemocnici, pokud toto pracoviště, zejména z kapacitních důvodů, s přeložením pacienta nesouhlasí.
__
__
Lékaři menších nemocnic se často setkávají s tím, že tato „vyšší pracoviště“ již nemají kapacitu k přijímání dalších pacientů a přijetí pacienta při telefonické konzultaci odmítají.
Zpravidla nikoli z důvodů odborných, ale z důvodů kapacitních. Nelze se tomu divit, protože i na tzv. „vyšším pracovišti“ nebo pracovišti, které je centrem vysoce specializované péče, lze zvládnout zdravotní péči pouze o omezený okruh pacientů, má-li být péče poskytnuta na náležité odborné úrovni. Lékař v menší nemocnici je tak v „patové situaci“, kdy cítí potřebu přeložit pacienta na vyšší pracoviště nebo do centra vysoce specializované péče, ale nemá ho kam přeložit. Přitom při posuzování případné trestní odpovědnosti lékařů za újmu na zdraví nebo usmrcení z nedbalosti často znalci ve svých znaleckých posudcích lékařům menších nemocnic vytýkají, že v jisté fázi vývoje nemoci pacienta měli v rámci postupu lege artis rozhodnout o jeho přeložení na vyšší pracoviště, respektive do centra vysoce specializované péče. Lékaři menších nemocnic se o to sice snaží, někdy však marně, a zůstává jim tak v ruce „černý Petr“.
Sám jsem měl několik případů podobného typu, kdy bylo rozhodováno o případné právní odpovědnosti lékařů za úmrtí pacienta právě v souvislosti s přeložením, respektive nepřeložením na tzv. „vyšší pracoviště“. Lékařka menší nemocnice žádala lékaře z „vyššího pracoviště“ o převzetí pacienta do péče při telefonickém rozhovoru. Lékař z vyššího pracoviště sdělil, že z kapacitních důvodů nemohou pacienta přijmout. Navíc bylo prý zvykem, že zdravotnická záchranná služba údajně podmiňovala převoz pacienta na vyšší pracoviště tím, že je s konkrétním lékařem vyššího pracoviště projednáno, že pacient tam bude přijat. Tedy otázka „s kým máte dohodnuto přijetí?“ Případ byl právně uzavřen tak, že lékařka měla rozhodnout o převozu i bez souhlasu lékaře z vyššího pracoviště. Sám lékař z vyššího pracoviště k tomu sdělil, že pouze lékařku z menší nemocnice informoval o kapacitní situaci na vyšším pracovišti, ale kdyby tam nakonec pacienta přivezli, nezbylo by než se o něho postarat. Vedení zdravotnické záchranné služby jednoznačně potvrdilo, že k převozu pacienta na tzv. „vyšší pracoviště“ nebo do centra vysoce specializované péče není třeba souhlasu tohoto pracoviště nebo tohoto centra a převoz by byl zajištěn na základě pokynu lékařky menší nemocnice. Vše tedy nakonec svědčilo proti lékařce malé nemocnice, která se snažila zajistit péči o pacienta na vyšším pracovišti v dané situaci, podle daných zvyklostí marně a „černý Petr“ jí zůstal v ruce.
Co má tedy lékař dělat, pokud indikuje zdravotní péči o pacienta s ohledem na jeho zdravotní stav na lépe vybaveném, tzv. „vyšším pracovišti“ nebo v centru vysoce specializované péče, ale tam mají plno? Jde-li o neodkladnou péči, nezbývá než nařídit bez dalšího převoz tohoto pacienta na lépe vybavené pracoviště nebo do centra
vysoce specializované péče i bez konzultace s tímto pracovištěm. Zdravotnická záchranná služba ZZS nebo dopravní zdravotní služba je povinna žádost o převoz pacienta,
který potřebuje poskytnout neodkladnou zdravotní péči, do určené nemocnice realizovat a není oprávněna se domáhat sdělení, se kterým lékařem na příslušném pracovišti je přijetí dohodnuto. Zní to jistě tvrdě a zvyklosti jsou jiné, ale jde-li o život člověka nebo o vážné ohrožení jeho zdraví, bylo by hazardem postupovat jinak. Jiná situace ovšem nastává v případech, které jsou zpravidla častější, kdy nejde o neodkladnou péči, ale je třeba poskytnout ji na lépe vybaveném pracovišti nebo v centru vysoce specializované
péče. V těchto případech není povinností ani starostí lékařů zajistit a vyjednat pacientům-pojištěncům zdravotní péči na náležitě vybaveném pracovišti na náležité
odborné úrovni, ale tato povinnost je zákonem uložena zdravotní pojišťovně příslušného pojištěnce.
„Podle § 46 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění, zdravotní pojišťovna je povinna zajistit poskytování hrazených služeb svým pojištěncům, včetně jejich místní a časové dostupnosti. Tuto povinnost plní prostřednictvím poskytovatelů, se kterými uzavřela sposmlouvu o poskytování a úhradě hrazených
služeb.“ Z tohoto ustanovení zákona tedy jasně vyplývá, kdo má „černého Petra“ v situaci, kdy nejde o neodkladnou péči, ale je třeba zajistit péči o pacienta na náležitě vybaveném zdravotnickém pracovišti. Povinnost je jednoznačně dána jeho zdravotní pojišťovně (jde-li samozřejmě o pojištěnce, což je v naprosté většině případů).
Lékař „nižšího pracoviště“ by měl pacienta a jeho rodinu informovat, že povinnost zajistit mu náležitou odbornou péči na náležitě vybaveném pracovišti nebo v centru vysoce specializované péče má podle zákona jeho zdravotní pojišťovna. Může se samozřejmě sám obrátit na zdravotní pojišťovnu pojištěnce s odkazem na ustanovení § 46 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění a požádat, aby zdravotní pojišťovna svou zákonnou povinnost splnila. Povinnost zajistit zdravotní péči, která není neodkladná, ale je potřebná a je třeba ji realizovat na lépe vybaveném zdravotnickém pracovišti, nemá tedy lékař, a to ani registrující všeobecný praktický lékař, ani příslušný ambulantní specialista, ani lékař v nemocnici, ve které je pacient momentálně hospitalizován a která mu není způsobilá poskytnout náležité zdravotní služby, ale tuto povinnost mají ze zákona zdravotní pojišťovny.
Zdravotní pojišťovny tedy nemají pouze kompetenci kontrolovat poskytovatele zdravotních služeb, regulovat úhradu poskytnutých zdravotních služeb a spolurozhodovat o tom, kdo bude, či nebude smluvním partnerem zdravotní pojišťovny, ale především mají povinnost vytvořit takovou síť smluvních zdravotnických zařízení, která bude dostačující pro zajištění zdravotní péče pro jejich pojištěnce. Pokud se na ně obrátí pojištěnec, jeho rodina nebo i lékař, který nemůže zajistit péči na náležitě vybaveném zdravotnickém pracovišti, je jejich povinností zajistit náležité zdravotní služby pojištěnci a jeho umístění tak, aby tyto služby byly náležitě zajištěny. Pokud pak zdravotní pojišťovna zjistí, že její síť smluvních zdravotnických zařízení není dostatečná k tomu, aby svou povinnost podle § 46 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění náležitě plnila, musí se starat o to, aby rozšířila síť svých smluvních zdravotnických zařízení tak, aby tuto povinnost splnit mohla.
Zdroj: JUDr. Jan Mach, advokát, ředitel právní kanceláře ČLK, Tempus medicorum 07-08/2018