Právní úprava regulace reklamy na zdravotní služby dle našeho názoru není v České republice dostatečná. Zmíněná nedostatečnost přitom nespočívá ani tak v nedokonalé úpravě, kam až poskytovatel zdravotních služeb může s propagací své praxe zajít, ale spíše v následné možnosti postihnout ty poskytovatele, kteří v těchto svých aktivitách překročí rámec zákonných mantinelů.
__
__
Pokud jde o obecně závazné právní předpisy, tedy o takovou úpravu, která je obsažena v zákonech, jež jsou závazné pro všechny subjekty na území ČR, tedy nejen pro členy České lékařské komory (ČLK), v občanskoprávní i trestněprávní oblasti je daná problematika zakotvena v občanském i trestním zákoníku v podobě zákazu praktik nazvaných jako „nekalá soutěž“. Dané jednání může mít několik skutkových podstat, z nichž nejčastější jsou zlehčování (uvádění údajů snižujících kvalitu konkurenčního subjektu), srovnávací reklama (uvádění údajů, které předmětný subjekt vyvyšují nad ostatní konkurenci), vyvolání nebezpečí záměny (taková propagace, která má v klientech vyvolat dojem, že jde o jiný, často renomovaný podnik, zboží či služby) anebo parazitování na dobré pověsti (uvádění nepravdivých údajů o spojení s jiným renomovaným subjektem). Dopustí-li se někdo při propagaci svých služeb, včetně služeb zdravotních, takového jednání, může za něj nést následky jak v občanskoprávní rovině v podobě náhrady škody a nemajetkové újmy tomu, kdo byl jednáním poškozen, tak i v trestněprávní rovině, kdy sankcí může být třeba i nepodmíněný trest odnětí svobody.
Co se týče stavovské úpravy přijaté Českou lékařskou komorou, zde k tomu máme k dispozici jediné ustanovení, a to § 2 odst. 16 Etického kodexu ČLK, které uvádí, že lékař se musí zdržet všech nedůstojných aktivit, které přímo nebo nepřímo znamenají propagaci nebo reklamu jeho osoby a lékařské praxe a ve svých důsledcích jsou agitační činností, cílenou na rozšíření klientely. Nesmí rovněž tyto aktivity iniciovat prostřednictvím druhých osob. Není žádnou vadou, že se jedná o ustanovení opravdu jediné, jeho text je totiž jednoznačně formulován a dává rovněž patřičný prostor pro posouzení orgánů ČLK v konkrétní individuální situaci, zda reklama je, či není za hranicí zmíněné důstojnosti. Rovněž i z takto formulovaného textu zřetelně plyne obecný výklad, že pokud lékař inzeruje své služby věcným způsobem a uvádí pouze základní kontaktní údaje a náplň své praxe, je toto zcela v souladu s citovaným ustanovením, ale dopouští-li se jednání ne nepodobného tomu, které je popsáno v předchozím odstavci, toto již zakládá flagrantní porušení stavovského předpisu.
Potíž je právě v již jednou zmíněné postižitelnosti těch, kteří se dopustí porušení citovaného ustanovení Etického kodexu ČLK. Poměrně dost poskytovatelů zdravotních služeb dnes (26.11.2018) již existuje ve formě právnické osoby (nejčastěji s. r. o.), kdy majitelem je osoba, která není lékařem, a tudíž ani členem ČLK. Těchto případů je čím dál více. Každý takový poskytovatel ve formě právnické osoby sice podle zákona musí mít ustanoveného tzv. odborného zástupce, který již lékařem a členem ČLK být musí, nicméně odpovědnost odborného zástupce je zákonem vymezena tak, že ten odpovídá skutečně pouze za odborné vedení a kvalitu poskytovaných zdravotních služeb, tedy zjednodušeně řečeno, za medicínskou stránku věci. Je obtížné dovozovat právní odpovědnost odborného zástupce za porušení právních předpisů v oblasti reklamy, inzerce, PR či marketingu, jestliže tento lékař nemá s danou problematikou fakticky ani právně nic společného a mnohdy sám ani neví, jakým způsobem je reklama na zdravotní služby poskytovatele, jehož on garantuje pouze po odborné stránce, publikována majitelem či PR oddělením (pracovníkem) navenek vůči veřejnosti. I pokud by taková odpovědnost ve výjimečném konkrétním případě byla disciplinárními orgány ČLK alespoň dovozena, hrozilo by nebezpečí, že při soudním přezkumu rozhodnutí o disciplinární odpovědnosti a uděleném disciplinárním opatření by byla lékařem podaná žaloba proti ČLK úspěšná.
Na závěr ještě velmi stručně ke specifičtější problematice reklamy na léčivé přípravky – omezení v reklamě v této oblasti jsou českým právním řádem rovněž zakotvena, a to zejména v zákoně č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, v platném znění. Jednou z hlavních zásad této právní úpravy je zákaz reklamy na léčivé přípravky, jejichž výdej je výhradně vázán na lékařský předpis, jestliže jde o reklamu zaměřenou na širokou veřejnost. Tento druh reklamy je přípustný jen v odborných lékařských publikacích.
Mgr. Bc. Miloš Máca, právník-specialista,