Přesčasy jsou ve státním zdravotnictví v ČR zajímavá věc. Zákoník práce definuje standardní pracovní dobu jako 40 hodin týdně, tj. 160 hodin měsíčně. Přesněji řečeno jde každý měsíc o počet pracovních dnů krát 8 (číslo se měsíc od měsíce liší). Co je nad tento rámec, to je přesčas.
___
___
Při studiu medicíny se o přesčasech nic moc nedozvíte, jen získáte mlhavé tušení, že to „k tomu prostě patří“. Při příchodu do nemocniční praxe zjistíte, že je tomu skutečně tak. Jak praví základní mantra: „Péče musí být zachována 24 hodin v kuse 7 dnů v týdnu.“ Nic dalšího není důležité.
Nu, a protože zachovat tuhle mantru by nebylo tak snadné, máme tu přesčasy. Během vývoje státního zdravotnictví v posledních desetiletích (možná déle) se nám vytvořil a zakonzervoval velmi ošklivý systém, který s nadmírou přesčasů vyloženě počítá. Je to vcelku gaunerský systém – lékař pracuje 24 a (velmi často) více hodin v kuse, je unavený, přepracovaný, ale vydělá si peníze navíc. Status quo je pro stát samozřejmě velice výhodný, protože za cenu neustálých a nadměrných přesčasů může být chod nemocnic zajištěn relativně nízkým počtem zaměstnanců.
Lékaři – naši předchůdci – se do tohoto chomoutu nechali zapřáhnout, což byla zásadní a neodpustitelná chyba. Na druhou stranu chyba dosti pochopitelná, protože platy jsou nastaveny tak, aby si lékař bez přesčasů nijak výrazně vysoké peníze nevydělal. Pohlédnuto na celou situaci z dálky, jde o vyloženě geniální tah – tisíce vysokoškolsky vzdělaných zblblíků (tj. nás nemocničních lékařů) se plahočí a ještě jsou spokojeni, že si mohou přivydělat. Tento fakt je ostatně důvodem, proč je zvyšování hodinové mzdy lékařů pro systém nebezpečné – když systém nechá lékaře si slušně vydělat za standardní pracovní dobu, do přesčasů se řadě z nich chtít nebude.
Napadá mne k tomu krátká anekdota o Mao Ce-Tungovi. Zeptal se svých poradců: „Soudruzi, jak přimějete kočku sežrat pepř bez donucení?“ Nikdo nevěděl. „Soudruzi, no přece musíte vetřít kočce pepř do zadku. Kočku to bude pálit, sama dobrovolně pepř olíže a ještě bude spokojená, jak se jí ulevilo.“ Přidejme šťastné kočce fonendoskop a bílý plášť a máme dokonalý obraz českého lékaře. Že i v tomto systému založeném na maskování nedostatku pracovních sil se začíná objevovat viditelný nedostatek lékařů, lze považovat za… těžko najít ta správná slova, ale šlo by o velmi vulgární termíny. Rozhodně skutečný nedostatek je odhadem tak 2–3krát vyšší, než budou udávat oficiální čísla. Do celé věci v roce 2014 zasáhla Evropská unie zákazem povinných přesčasů nad 150 hodin a dobrovolných přesčasů nad 416 hodin ročně. O těchto změnách se hovořilo mnoho let, pochopitelně se na ně prakticky žádné pracoviště nepřipravilo a praxe nadměrných přesčasů pokračuje, samozřejmě se navenek hezky po česku falšuje, jak jen to jde. Je příkaz EU stran přesčasové práce správný?
Obecně řečeno se mi podobné příkazy a zákazy nelíbí, protože podle mého názoru by každý měl mít právo pracovat podle svého uvážení. Je však třeba říci, že ksindlovský systém, kdy řada lékařů měsíčně odpracuje 100 a více hodin práce navíc, aniž by měli možnost s tím cokoliv dělat, si o ochranu zdraví zaměstnanců vyloženě říká. Ano, není to v žádném případě řešení hodné tržní ekonomiky. Na druhou stranu je státní zdravotnictví tvrdě regulované (obvykle v neprospěch lékařů) a mluvit tak v něm o tržních řešeních není zcela na místě. Povšimněme si však, že o tržních pravidlech ve zdravotnictví se mluví vždycky jen tam, kde to našim politickým představitelům vyhovuje.
EU dala běžnému lékaři-zaměstnanci mimoděk do ruky obrovskou zbraň, v podstatě odjištěnou atomovou bombu. Pokud zaměstnanec odpracuje 150 hodin přesčasů (a to průměrný lékař odpracuje za 1–2 měsíce), pak má právo další přesčasy v daném roce odmítnout. To v podstatě znamená, že se zastaví za svým nadřízeným a ústně, či lépe písemně sdělí, že bohužel z osobních důvodů již nebude sloužit. V normálně nastaveném systému by to třeba nebyla až taková katastrofa, ale v našem zmíněném systému by to při masovějším provedení bylo zcela zničující.
Až se budeme zamýšlet nad nedostatkem nemocničních lékařů v ČR, zeptejme se sami sebe, zda za to nemůže i jejich přepracovanost a touha po kvalitnějším osobním životě. Ono s běžnými 5–6 nočními službami měsíčně o nijak kvalitní život nejde. Část zničeného času má na svědomí vlastní služba a část den po službě, kdy je běžný člověk naprosto vyřízený. A další záhadná věc: i když se neustále opakují různé audity, kontroly kvality péče a podobné administrativní buzerace, kontrolu personální situace a dodržování zákoníku práce ještě nikdy nikdo neprovedl. Nemáte občas takový pocit, že cítíte v ústech příjemnou chuť pepře?
Zdroj: MUDr. Jiří Štefánek
Tempus Medicorum 09/2016