Dá se říci, že mezi lety 2015 a 2016 nedošlo pro nemocniční lékaře k žádným dramatickým změnám. Problémy jsou chronické a také se chronicky prohlubují. Dají se rozdělit do čtyř zásadních oblastí: výše platů a mezd, nejednotnost odměňování, množství přesčasové práce, vzdělávání.
___
___
Výše platů a mezd lékařů
V ÚZIS jsou k dispozici data za rok 2014, novější nejsou. Proto lze pouze odhadovat, zda spěje vývoj k lepšímu, či k horšímu. Ale ať tak, či tak, změny nebudou nijak dramatické. V nemocnicích, které jsou příspěvkovými organizacemi, činil průměrný hrubý plat se započítánímvšech příplatků a přesčasů 61 371 Kč měsíčně. Průměrný tarifní plat bez přesčasů a příplatků dělal pouze 30 101 Kč měsíčně. V nemocnicích, které jsou obchodními společnostmi, pak byla průměrná hrubá mzda včetně příplatků a přesčasů 56 336 Kč/měsíčně. Údaj o průměrné mzdě bez přesčasů není znám.
Od roku 2014 došlo k navýšení tarifních platů o 2krát 5 %, tedy v roce 2016 bude průměrný hrubý tarifní plat něco přes 33 000 Kč měsíčně. O kolik narostly mzdy v nemocnicích, které nejsou příspěvkovými organizacemi, nelze ani hrubě odhadnout. Růst mezd byl v řadě nemocnic menší než avizovaných 2krát 5 %, leckde proběhl nesystémově či se změnila struktura celkového složení mzdy. O tom, že i státní statistiky jsou zavádějící, svědčí nejlépe následující graf.
Složky platu lékařů podle položek
Obdobné údaje z nemocnic-obchodních společností nejsou k dispozici. Zajímavé je na grafu světle modré pole. Osobně by mě zajímalo, zda si odpovědní vládní činitelé skutečně myslí, že odměny za přesčasy tvoří pouze 8 % příjmů nemocničních lékařů. Každý nemocniční lékař ví, že je to nesmysl a že ve skutečnosti se přesčasy skrývají pod nejrůznějšími položkami. Státní statistiky jsou sice možná přesně spočítané, ale vstupní data jsou – aslespoň v tomto případě – zjevná hausnumera. Vládní činitelé ale toto budou popírat do posledního dechu. Vždyť tato hausnumera se jim tak dobře hodí do krámu. I ze zkreslených státních statistik ale vyplývá, že závazek České republiky ze 17. 2. 2011 splněn nebyl. Pokud by tomu tak bylo, pak by měl činit základní příjem (plat či mzda) lékaře minimálně 36 325 až 72 650 Kč měsíčně podle kvalifikace. Toto není splněno ani náhodou.
LOK-SČL proto podal 30. 12. 2015 žalobu na Českou republiku u Obvodního soudu Praha 2. To, co následovalo, by bylo hodné pera Jaroslava Haška či Franze Kafky. Dne 2. 3. 2016 soud vyzval k doplnění žaloby, 6. 4. 2016 byla žaloba doplněna, 29. 4. 2016 se soud odmítl žalobou zabývat, 2. 8. 2016 Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí Obvodního soudu o odmítnutí žaloby, 23. 8. 2016 se Obvodní soud dotázal LOK, zda na žalobě trvá. LOK sdělil, že trvá.
Po devíti měsících je tedy stav takový, že existuje rozhodnutí Městského soudu v Praze, že se žalobou někdo musí zabývat. Není ale jasné, kdo to má být. Obvodní soud pro Prahu 2 nyní přemýšlí o tom, zda to bude on, nebo někdo jiný. Problém tedy nyní není v tom, aby bylo dosaženo rozsudku, ale v tom, aby se žaloba vůbec projednávala. V první polovině roku 2016 se podařilo dosáhnout dohody, která by měla vést k postupnému nárůstu základních platů, a to o vždy o 10 % v letech 2017, 2018 a 2019. Dne 12. 9. 2016 vláda svým nařízením zvýšila od 1. 1. 2017 tarifní platy ve zdravotnictví o 10 %, jak bylo přislíbeno. První krok tedy splněn byl. Problém je v tom, že dohoda přesahuje funkční období této vlády. Dále se toto navýšení opět nedotkne těch lékařů, kteří jsou odměňováni mzdou. Že v těchto nemocnicích může být problém, se ukázalo již v minulých letech. Sice existují přísliby, ale rozhodně nejsou nijak přesvědčivé. Už jenom to, že tyto přísliby byly uzavřeny se zástupci krajských samospráv, které se počátkem října vymění, nevzbuzuje příliš optimismu. K dokreslení bych uvedl dva citáty. Mimochodem, pan premiér není příliš v obraze, mluví o platech, ale jde o mzdy.
Předseda vlády Bohuslav Sobotka při návštěvě Nemocnice Znojmo: „U nemocnic, které mají jinou právní formu, je to na zřizovatelích. Tam bychom rádi jako vláda uzavřeli memorandum s kraji a dohodli se na zvýšení platů bez ohledu na to, jakou má nemocnice právní formu.“ (Zdroj: iDnes.cz 28. 7. 2016) „Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) nerozumí důvodům žaloby lékařských odborů na Českou republiku. Dříve uzavřené memorandum podle něj není právně vymahatelné a žaloba komplikuje vztahy mezi lékaři a vládou.“ (Zdroj: ČTK 1. 4. 2016)
Takže jedno memorandum nemá žádnou právní váhu, ale jiné bude bezpečnou garancí pro tisíce nemocničních zdravotníků. Co si o tom máme myslet, pane premiére?
Nejednotnost odměňování
Přitom by tyto nedůstojné tanečky mohly okamžitě skončit, kdyby bylo sjednoceno odměňování nemocničních zdravotníků podle principů platů (státních tabulek), jak již dlouho prosazuje LOK. Největší odpor je z vedení krajů. Koneckonců i ze zkreslených statistik vyplývá, že v nemocnicích jsou vyšší příjmy zdravotníků tam, kde mají platy. Přitom v úhradách od zdravotních pojišťoven je nijak nezohledňuje, jakou má nemocnice právní formu. Sjednocení odměňování v lůžkových zařízeních by neměl být žádný problém. Slovně s ním souhlasí ministr zdravotnictví, předseda vlády také, tak hurá to toho! Ale skutečnost je opět jiná.
První možnost: veřejné neziskové nemocnice. Zákon byl halasně ohlašován, pak v tichosti fakticky odpískán. Nyní se opět vynořil jako duch ze záhrobí a byl odeslán do vlády. Zákon ale kategoricky odmítá pan Babiš a dále ho nechtějí některé kraje. Přiznám se, že nevím, v jaké podobě nyní zákon ministerstvo opustil, ale poslední verze předložená k připomínkám byl blábol nepřijatelný pro nikoho. Osobně nevěřím, že by za této vlády zákon vstoupil v platnost.
Druhá možnost: samostatný zákon řešící odměňování zdravotníků (podobně jako u soudců vychází z principu poskytování veřejné služby). I když je zákon napsán v paragrafové formě, nechce o něm nikdo ani slyšet. Třetí možnost: úprava § 109 zákoníku práce, který vyjmenovává organizace odměňující platem. Zřejmě jde o nejjednodušší způsob, jak sjednotit odměňování nemocničních zdravotníků. Příslušná úprava byla předložena v rámci probíhající novely zákoníku práce a prošla připomínkovým řízením se souhlasným stanoviskem.
Tedy předseda vlády souhlasí, ministr zdravotnictví souhlasí, připomínková místa souhlasí. Výborně, jde o hotovou věc. Ale v novele zákoníku práce předložené 9. 9. 2016 do Poslanecké sněmovny není po této úpravě ani stopy. Takže opět otázka – co si o tom máme myslet, pane premiére?
Množství přesčasové práce
Počet přesčasových hodin potřebných k zajištění péče v lůžkových zařízeních je nepochybně gargantuovský. O skutečném rozsahu přesčasové práce neexistují žádná validní data. Důvodem je pokračující plošné a systematické podvádění při vykazování množství přesčasové práce, jak nakonec dokazuje směšný graf z ÚZIS uvedený výše. Jaká je realita, ukáže nejlépe následující příklad. Jde o srovnání dvou pracovišť dvou nemocnic. Jedná se o velké nemocnice, obě pracoviště jsou pracoviště operačního oboru.
Pracoviště 1. V rámci českých nemocnic se jedná spíše o výjimku. Je vykazována a proplácena všechna skutečně odvedená přesčasová práce. K 31. 8. 2016 již všichni lékaři vyčerpali roční limit přesčasových hodin, někteří až dvojnásobně. Pracoviště 2. Počet vykázaných přesčasových
hodin k 31. 8. 2016 nepřesáhl roční přípustný limit. Na oficiálních výkazech je ale uváděn pouze přibližně poloviční počet odpracovaných hodin. Ostatní jsou propláceny víceméně načerno. Oficiální výkazy práce přitom působí na první pohled komicky, protože podle nich mají víkendové dny pouze 12 hodin.
Samozřejmě že první, co každého napadne, je otázka, jak je možné, že tento stav trvá již tolik let a není ani náznak nějakého řešení. Odpovědí je několik. Zřizovatelům nemocnic tento stav víceméně vyhovuje. Pokud se nemocnice nehroutí a občané se nebouří, pak pro ně nejde o problém. Investice do lidských zdrojů totiž nejsou prostředky, se kterými se dá nakládat kreativně. Je pravda, že nyní již i z této strany slyšíme slova znepokojení. Je to dáno tím, že některé z nemocnic se hroutit začínají. Co se týče přístupu lékařů, zde je to složitější. Většina lékařů na dodržování počtu přesčasových hodin dávno rezignovala. Ostatně dobře vědí, že někdo to odsloužit musí a že je nikdo nenahradí. Pokud toto již nejsou ochotni akceptovat, odcházejí z nemocnic. Na lékaře, kteří odmítají sloužit, se totiž většinou vedení, a bohužel i řada jejich kolegů, dívá
jako na zrádce a potížisty.
Mnoho hlavně mladších lékařů vidí v prakticky neomezeném množství přesčasové práce dobrý zdroj příjmů. Jsou tak ochotni akceptovat stejné principy, ze kterých vycházeli v SSSR, když zvyšovali produkci pšenice rozoráváním celin. Osobně znám lékaře, kteří odslouží během měsíce tři víkendové služby v různých nemocnicích. To není normální.
Ale nikdo jim to nezakazuje. Jaká je pak kvalita práce takto přetíženého lékaře? To také nikoho z vedení nemocnic nezajímá. Prostě hlavní je, když je v nemocnici někdo s diplomem z lékařské fakulty.
Celá oblast poskytování lůžkové zdravotní péče funguje jen za cenu systematického a trvalého porušování zákonů České republiky.
Lži a podvádění se staly normou. Pokud by byly zákony dodržovány, došlo by ke katastrofálnímu zhroucení zdravotní péče.
Všichni to vědí, ale v zásadě jsou všichni s takovým stavem smířeni, ne-li přímo spokojeni.
Vzdělávání
O této oblasti se nebudu podrobněji rozepisovat, je předmětem jiného článku. Ale jednu poznámku si neodpustím. Novela zákona 95/2004 o specializačním vzdělávání lékařů se připravovala skoro dva roky. Nakonec vznikl návrh, u kterého byl veřejně deklarován konsenzus a který skutečně mohl řadu věcí změnit k lepšímu. Schválila ho i vláda. A pak ho v Poslanecké sněmovně hoši, co spolu mluví, zmasakrovali za několik málo hodin. A ještě se k tomu hrdě hlásí, jak nám prezentoval prof. Vyzula na mimořádném sjezdu ČLK.
V jaké zemi to vlastně žijeme?
Česká republika se definuje jako právní stát (článek 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Principy právního státu jsou (podle Encyklopedie práva): Zákonnost (každý, včetně státu, je povinen zachovávat právo a jednat podle práva). Právní jistota (každý má jistotu, že práva jednou nabytá mu nebudou zpětnou účinností zákona odňata, že právo nebude působit zpětně, že mu bude státem poskytnuta ochrana proti porušení jeho práva apod.). Přiměřenost práva (k cíli, jehož má být právem dosaženo, nesmí být používáno nepřiměřených prostředků a zejména porušována základní lidská práva a svobody).
Dvě otázky na závěr
1. Je ještě Česká republika právním státem (pokud kdy byla)?
2. Chce vláda České republiky pro své občany kvalitní a fungující zdravotnictví, nebo kvalitní iluzi fungujícího zdravotnictví?
Zdroj: MUDr. Miloš Voleman, místopředseda LOK-SČL, Tempus medicorum 10/2016