Při koupi auta či zájezdu k moři zvažujeme, zda cena odpovídá kvalitě. Současně se asi zamyslíme nad tím, kolik vzdělání a vlastní práce musíme vynaložit k jejich zaplacení. U kadeřníka napadne možná každou lékařku, kolik jí pojišťovna zaplatí za jedno vyšetření či ošetření pacienta. Základem našich „byznys úvah“ je prostě srovnávání.
___
___
Jak je to se službou, kterou poskytujeme my zdravotníci? Vzhledem k tomu, že zdravotní systém a „zdravotní daň“ máme v podstatě jednu (i když pojišťoven je sedm), nezbývá než srovnávat kvalitu a cenu naší práce se světem. To za nás dělá OECD – Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj.
Ukazatel cost effectiveness sleduje kvalitu zdravotní péče na základě mnoha údajů. Například kojeneckou úmrtnost, organizaci péče o diabetiky, délku intervalu mezi objednáním k plánované operaci a jejím provedením, mezi diagnózou zhoubného onemocnění a zahájením jeho léčby apod. Z grafu je patrné, že země na západ od našich hranic mají méně efektivní zdravotní systémy, než máme my. Přesvědčit se o tom
můžeme v případě úrazu v některé z těchto zemí. Kolik tam naše poměrně levná muzika stojí. Stačí se podívat na cenu lůžkodne (cena za lůžko a celodenní stravu) ve Fakultní nemocnici Motol jako největší nemocnici v naší zemi a ve stejné fakultní nemocnici ve Vídni (AKH).
Zatímco cizinec zaplatí v Praze za jeden lůžkoden 4000 Kč, ve Vídni 879 EUR (asi 23 000 Kč). Přitom české pojišťovny při přepočítání přes systém DRG zaplatí Motolu asi jenom 2000 Kč! Nezbývá než si položit otázku, kde je reálná cena? Laik začne uvažovat, zda nemocnice okrádá cizince, nebo pojišťovny nemocnici.
Srovnáme-li ale například cenu lůžkodne v pražském a ve vídeňském hotelu Hilton, je rozdíl malý – 3800 Kč versus 179 EUR (4800 Kč). Jak si to vysvětlit? Cena materiálních vstupů – energie, ložního prádla, pracích prostředků atd. – přece není ve Vídni 5- až 10krát vyšší než u nás! Co vysvětluje velikost tohoto rozdílu? V Rakousku totiž vědí, že v nemocnici nejenže uklízečky vymění ložní prádlo a uklidí, ale kolem postele tam 24 hodin denně běhají maturantky (zdravotní sestry) a vysokoškoláci (bakaláři, lékaři). Zatímco hotelovou recepci obsluhují v noci dvě dámy, v nemocnici musí být v pohotovosti personál, i kdyby jen čekal na práci, podobně jako hasiči. Rozdíl je tedy v ohodnocení personálních vstupů.
Abych nemluvil obecně. Jako chirurg jsem provedl dotazníkovou akci mezi primáři lůžkových chirurgických oddělení. V šedesáti nemocnicích, které odpověděly, v 55 % případů schází do plného stavu lékaři, 90 % oddělení zaměstnává cizince (to jsou i Slováci) a 94 % není schopno zajistit plný provoz a služby a přitom současně dodržovat přesčasy stanovené zákoníkem práce (maximálně 416 hodin za rok)! V anketě byl průměr 1000 přesčasových hodin. Přitom 51 % chirurgů členů ČCHS je starších 50 let. Jenom pro zajímavost: na Slovensku lékaři starší 50 let nemusí ze zákona sloužit noční služby.
Politiky bohužel moc nezajímá budoucnost, a když ano, tak jen ta krátká do příštích voleb. Měli by to být ale oni, kdo upozorní občany na kritickou situaci v našich nemocnicích, nikoli lékařská komora. Jsou to přece oni, kdo řídí resort, a měli by vědět (či spíše vědí), jaká je reálná situace. Máme přece úřady práce, které situaci sledují.
Každý řidič kamionu má tachograf, a pojede-li v rozporu s předpisy (povinné přestávky na odpočinek), bude sankcionován. Jak ale trestat ty, kteří na úkor svého soukromého života a možná i zdraví pečují o nemocné? Objem přesčasové práce je nakonec jedním z důvodů, proč mladí chirurgové odcházejí do ciziny.
Mladý lékař v České republice obtížně vyjde se základním platem, proto je nucen pomoci si (často nezákonnými) přesčasovými hodinami.