Téměř přesně po třech létech jakési „legislativní džungle“, kdy některá ustanovení nového občanského zákoníku o pitvách byla v rozporu s ustanoveními zákona o zdravotních službách a kdy právníci vedli spory, zda má přednost nový občanský zákoník, nebo zákon o zdravotních službách, se konečně zákonodárce odhodlal k řešení formou novelizace nového občanského zákoníku.
___
___
Tato novelizace byla podstatně širší a týkala se řady jiných věcí než pouze pitev, pro nás je však zajímavá část týkající se provádění pitev a snad též část týkající se určování omezení svéprávnosti člověka.
Ustanovení § 113 nového občanského zákoníku uvádí, že člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem. Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům bez souhlasu zemřelého lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon. Z toho by bylo možno vyvodit, že pokud zákon o zdravotních službách stanoví podmínky, za kterých lze provádět pitvy, není k takové pitvě třeba souhlasu zemřelého, který by učinil za svého života. Navíc, podle ustanovení § 9 odstavce 2 novéhoobčanského zákoníku, soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy.
Z toho logicky vyplývá, že občanský zákoník je v poměru tzv. subsidiarity, tedy v poměru zástupném, zatímco speciální zákony, např. zákon o zdravotních službách, jsou vůči němu v poměru speciality, a pokud upravují určitou oblast lidské činnosti nebo osobních práv odlišně, mají před občanským zákoníkem přednost.
Zmatek však vnesla do legislativy ustanovení § 115–117 nového občanského zákoníku, nyní uvedenou novelou po třech létech zrušená. Podle § 115 zemřel-li člověk, aniž projevil souhlas s pitvou nebo s použitím svého těla po smrti, platí, že s provedením pitvy nebo s takovým použitím svého těla nesouhlasí. Podle § 116 nového občanského zákoníku, kdo souhlasí, aby po jeho smrti bylo jeho tělo pitváno nebo použito pro
účely lékařské vědy, zapíše své stanovisko do rejstříku vedeného podle jiného právního předpisu. Tento souhlas lze projevit i ve veřejné listině nebo vůči poskytovateli zdravotních služeb s účinky vůči tomuto poskytovateli.
Podle § 117 souhlas s pitvou nebo s použitím svého těla po smrti pro potřeby lékařské vědy výzkumu nebo k výukovým účelům lze odvolat. Odvolá-li souhlas člověk ve zdravotnickém zařízení, může tak učinit prohlášením v písemné formě. Z těchto ustanovení nového občanského zákoníku vyvodili někteří právníci, že pitvy jsou vlastně (patrně s výjimkou soudní pitvy nařízené orgány činnými v trestním řízení) u nás nově zakázány a nic na tom nemění ani skutečnost, že zákon o zdravotních službách stanoví zcela jiná pravidla. Část právníků tedy tvrdila lékařům, že lze nadále pitvat podle zákona o zdravotních službách, část právníků tvrdila, že je třeba pitvání se raději zdržet do doby, než se odstraní kontradikce mezi oběma zákony. V některých nemocnicích na to „vyzráli“ tak, že v rámci souhlasu pacienta s hospitalizací automaticky pacient podepisoval i souhlas s případnou pitvou. To ho jistě „povzbudilo“, pokud šel na nějaký banální výkon.
Stanovisko právní kanceláře České lékařské komory bylo takové, že s použitím citovaného § 9 odstavce 2 nového občanského zákoníku má interpretační přednost speciální zákon, tzv. lex specialis, tedy zákon o zdravotních službách, a ustanovení §§ 115–117 nového občanského zákoníku, pokud jsou v rozporu se zákonem o zdravotních službách, se tedy nepoužijí. Na základě tohoto stanoviska v některých nemocnicích se nadále pitvy prováděly jako předtím, někde naopak bylo provádění pitev skutečně vázáno na předchozí souhlas zemřelého.
V dubnu 2016 byla provedena novela zákona o zdravotních službách zákonem č. 147/2016 Sb., která stanovila, že pitva zemřelého se provede vždy v případech, kdy není dostatečně objasněna příčina smrti, základní nemoci, dalších nemocí nebo jejich komplikací nebo klinická diagnóza.
Tedy poměrně velmi široké vymezení, kdy má být pitva provedena. O provedení pitvy podle tohoto ustanovení zákona o zdravotních službách rozhoduje lékař provádějící prohlídku zemřelého, jeho rozhodnutí může změnit patolog určený k provedení pitvy. Ustanovení nového občanského zákoníku, která nadále byla s tímto ustanovením v rozporu, však tímto zákonem zrušena nebyla.
K jejich zrušení došlo až v prosinci 2016 novelou nového občanského zákoníku, provedenou zákonem č. 460/2016 Sb. Touto novelou nového občanského zákoníku byla bez dalšího zrušena ustanovení §§ 115, 116 a 117. Bylo tedy zrušeno ustanovení, podle kterého, pokud člověk zemřel, aniž projevil souhlas s pitvou nebo s použitím svého těla pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům, platilo, že s pitvou nebo použitím svého těla pro uvedené účely nesouhlasí. Bylo zrušeno ustanovení, že kdo souhlasí s pitvou svého těla nebo s jeho použitím pro vědecké, lékařské nebo výukové účely, zapíše své stanovisko do k tomu určeného rejstříku nebo jej uvede ve veřejné listině. Bylo zrušeno i ustanovení, že souhlas s pitvou nebo s použitím svého těla po smrti pro lékařské nebo vědecké účely či výukové účely lze odvolat. V platnosti zůstalo ustanovení, že provést pitvu nebo použít lidské tělo k vědeckým, lékařským nebo výukovým účelům bez souhlasu zemřelého lze, stanoví-li tak jiný zákon. Pokud jde o pitvu bez souhlasu zemřelého, ať již patologicko-anatomickou, nebo zdravotní, stanoví tyto podmínky zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, v platném znění, tedy i ve znění provedeném novelou č. 147/2016 Sb. Podle novely zákona o zdravotních službách provedené zákonem č. 147/2016 Sb.– § 88a – lékař provádějící prohlídku těla zemřelého může rozhodnout, že se neprovede patologicko-anatomická nebo zdravotní pitva v některých případech, kde je jinak její provedení stanoveno zákonem, jestliže jde o úmrtí, jehož příčina je zřejmá a zemřelý pacient za svého života vyslovil prokazatelný nesouhlas s provedením pitvy, nebo zákonný zástupce nebo opatrovník zemřelého pacienta nebo osoba pacientovi blízká požádali o neprovedení pitvy. Podle § 88a odstavce 2 novelizovaného zákona o zdravotních službách může poskytovatel provádějící pitvu rozhodnout o neprovedení patologicko-anatomické nebo zdravotní pitvy ve stejných případech jako prohlížející lékař, avšak pokud v rozporu s rozhodnutím prohlížejícího lékaře o tom, že zdravotní pitva má být provedena, rozhodne patolog, že se zdravotní pitva provádět nebude, je o tomto rozhodnutí o neprovedení zdravotní pitvy poskytovatel v oboru soudní lékařství povinen informovat Policii České republiky.
Bez ohledu na stanovisko zemřelého učiněné za jeho života nebo jeho zákonného zástupce či osoby blízké nebo opatrovníka tedy lékař provede patologicko-anatomickou pitvu v případech stanovených § 88 odstavci 2 zákona o zdravotních službách, v případech, ve kterých se dosud tato pitva povinně prováděla (například úmrtí žen v souvislosti s těhotenstvím, potratem, umělým přerušením těhotenství nebo v šestinedělí, dětí mrtvě narozených a zemřelých do věku 18 let, pacientů, kteří zemřeli při operaci, při nechirurgickém intervenčním výkonu v souvislosti s komplikací navazující na operaci nebo nechirurgický intervenční výkon nebo při úvodu do anestezie, jestliže bylo tělo použito k transplantaci tkání nebo buněk, nebo pro výzkum a výukové účely, v případě, že k úmrtí došlo v souvislosti se závažnou nežádoucí příhodou při klinickém hodnocení humánního léčivého přípravku nebo při ověřování nových poznatků či zdravotnických prostředků, v případě podezření, že k úmrtí došlo v souvislosti s odběrem orgánů za účelem transplantace tkání nebo buněk pro použití u člověka). Kromě těchto dosud zákonem stanovených případů, kdy se vždy má provést patologicko-anatomická pitva, zákon stanoví, že patologicko-anatomická pitva se provede vždy v případě, kdy není dostatečně objasněna příčina smrti, základní nemoci, dalších nemocí nebo jejich komplikací nebo klinická diagnóza.
Jde tedy o poměrně významné rozšíření povinné patologicko-anatomické pitvy, od které však lze upustit na základě rozhodnutí prohlížejícího lékaře nebo patologa určeného k provedení pitvy, pokud zemřelý za svého života nebo jeho blízcí po jeho smrti si pitvu nepřejí a lékař, který rozhodl o provedení pitvy, uváží, že její provedení nutné není.
Konečné slovo má tedy vždy lékař! Pro připomenutí ještě uvádím, že zdravotní pitvy provádí poskytovatelé v oboru soudního lékařství a zdravotní pitva se povinně provede při náhlých a neočekávaných úmrtích, jestliže při prohlídce těla zemřelého nebylo možno jednoznačně zjistit příčinu úmrtí, při všech násilných úmrtích, včetně sebevraždy, při podezření, že úmrtí může být v příčinné souvislosti s nesprávným postupem při poskytování zdravotních služeb, které vyslovil buď zdravotnický pracovník zúčastněný na poskytování zdravotních služeb, nebo lékař, který provedl prohlídku těla zemřelého, nebo osoba blízká zemřelému, při podezření, že úmrtí mohlo být způsobeno v souvislosti se zneužíváním návykových látek, jakož i u osob, které zemřely ve výkonu vazby trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence. Jde-li současně o povinnou
pitvu patologicko-anatomickou a zdravotní, provede se pitva zdravotní. Provedení soudní pitvy nařizují podle trestního řádu orgány činné v trestním řízení – Policie ČR, státní zastupitelství a soud.
Po třech létech kontradikce mezi novým občanským zákoníkem a zákonem o zdravotních službách se tedy české legislativě podařilo kontradikci odstranit. Skutečnost, že to trvalo tři roky, svědčí o úrovni legislativního prostředí v naší republice. Rozhodování o omezení svéprávnosti Nový občanský zákoník zrušil možnost zbavení způsobilosti k právním úkonům (nyní svéprávnosti), takže v České republice od účinnosti nového občanského zákoníku nikdo nemůže být nesvéprávný, ale mohou být pouze lidé s omezenou svéprávností. Původně stanovil tříletou lhůtu, dokdy je nutno přezkoumat všechny osoby dříve zbavené způsobilosti k právním úkonům nebo omezené ve způsobilosti k právním úkonům s tím, že je třeba provést znalecký posudek a rozhodnout soudně, zda bude příslušný občan omezen ve svéprávnosti a v jakém rozsahu, nebo zda dříve stanovené omezení zcela skončí.
Podle novelizovaného ustanovení § 59 nového občanského zákoníku soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení nebo jinak určenou dobu, nejdéle však na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let. Uplynutím doby omezení svéprávnosti právní účinky omezení zanikají. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok. Nový občanský zákoník rovněž prodloužil tříletou lhůtu pro posouzení, do jaké míry má být omezen ve svéprávnosti občan, který byl podle dřívější právní úpravy zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Míru omezení svéprávnosti musí u každého takového člověka posoudit soud. Protože ve stanovené tříleté lhůtě od účinnosti nového občanského zákoníku – tedy do konce roku 2016 – toto nebylo možno stihnout, stanovila novela lhůtu pětiletou, tedy do 31. prosince 2018.
Novelizován byl i zákon o zvláštních řízeních soudních, pokud jde o posuzování omezení svéprávnosti. Podle novely, je-li zjevné, že stav posuzovaného se oproti rozhodnutí o omezení svéprávnosti či poslednímu rozhodnutí o prodloužení tohoto omezení nezměnil, může soud upustit od provedení důkazů novým znaleckým posudkem a výslechem znalce a nahradit jej jiným důkazem, zejména písemnou zprávou ošetřujícího lékaře ve spojení s naposledy vypracovaným znaleckým posudkem. Výslech znalce, který jej vypracoval, se v takovém případě nevyžaduje.
Pro prodlužování rozhodnutí o omezení svéprávnosti tedy vždy nebude nutný nový znalecký posudek, nadále je však nutno znalecky posoudit všechny občany, kteří byli podle předchozího občanského zákoníku zbaveni způsobilosti k právním úkonům nebo v této způsobilosti omezeni, což vyžaduje nemalé úsilí soudních znalců, zejména z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, a nemalé finanční prostředky, které stát vynakládá na tyto mnohdy zcela zbytečné znalecké posudky. Jeden ze soudních znalců, který se této činnosti věnuje, mi sdělil, že vyšetřoval člověka, který rozhodně nebyl schopen žádného právního jednání. Když sdělil soudci, že tento člověk není schopen vůbec ničeho, s ohledem na svůj tristní zdravotní stav, soudce mu sdělil, že alespoň v něčem musí posuzovaný být „svéprávný“ – tedy mít možnost právně jednat – a není možno stanovit, že není schopen vůbec žádného právního jednání.
Znalec tedy uvedl, že posuzovaný je schopen disponovat částkou 10 Kč měsíčně. S tímto závěrem byl soudce zcela spokojen a na jeho základě mohl rozhodnout. K uvedeným změnám, kterými se zákonodárce poměrně klopotně a pomalu snaží napravit některé nedostatky vzniklé překotným přijetím nového občanského zákoníku bez řádného projednání stovek připomínek odborníků k jeho návrhu, by patrně nemuselo dojít, kdyby byl návrh nového občanského zákoníku řádně projednán i s ohledem na připomínky k jeho textu, včetně těch, které vznesla Česká lékařská komora a týkaly se pitev i některých dalších skutečností.
Shrnutí
Je postaveno zcela najisto, že patologicko-anatomická pitva i zdravotní pitva se provedou ve všech případech, kdy tak stanoví zákon o zdravotních službách, a zemřelý za svého života ani jeho zákonný zástupce, opatrovník nebo osoby blízké po jeho smrti nemohou provedení patologicko-anatomické nebo zdravotní pitvy stanovené zákonem o zdravotních službách nikdy zakázat. V některých případech, je-li příčina úmrtí zřejmá, může však prohlížející lékař vzít v úvahu stanovisko zemřelého projevené za jeho života nebo stanovisko osob zemřelému blízkých a rozhodnout, že pitva provedena nebude. Rozhodnutí je zcela v kompetenci prohlížejícího lékaře. Rozhodnout o upuštění od provedení pitvy může i poskytovatel provádějící pitvu.
Předmětnou novelou nového občanského zákoníku ve spojení s předchozí novelou zákona o zdravotních službách provedené zákonem č. 147/2016 Sb. je tedy konečně po třech letech postaveno najisto, že lékaři mohou pitvat zemřelé podle kritérií stanovených zákonem o zdravotních službách a jsou zrušena ustanovení o tom, že tak mohou učinit pouze v případech, kdy se zemřelý za svého života zaregistroval do registru osob souhlasících s posmrtným provedením pitvy.
Zkoumání míry omezení svéprávnosti člověka znaleckým posudkem a posléze soudním rozhodnutím má být provedeno nikoli do tří let od účinnosti nového občanského zákoníku, tedy do 31. 12. 2016, ale do pěti let od účinnosti nového občanského zákoníku, tedy do 31. 12. 2018. Bude-li omezení svéprávnosti nadále pokračovat a nebude důvod pořizovat nový znalecký posudek, může se soud spokojit s jinými důkazy, například s výslechem ošetřujícího lékaře.
Zdroj: JUDr. Jan Mach, ředitel právní kanceláře ČLK
Tempus medicorum 02/2017