Transplantace dřeně je, laicky řečeno, výměna špatně fungující krvetvorby, která má své sídlo v dutinách kostí, za zbrusu novou krvetvornou tkáň od zdravého dárce a současně s tím i kompletní obnova celého systému obranyschopnosti organismu.
___
Technika odběru
Technicky přitom nejde o žádnou operaci v pravém slova smyslu, žádné "sekání do kostí". Krvetvorné buňky, které získáme od dárce, jsou tekuté a běžným pohledem nerozeznatelné od normální krve. Dárci se mohou odebrat jednoduše buď odsátím jehlami z dutiny pánevní kosti, nebo přímo ze žilní krve pomocí speciálního přístroje - separátoru, podobně jako se daruje na transfúzních stanicích plasma nebo krevní destičky. Pacientovi se darovaná dřeň podá do žíly naprosto primitivním způsobem jako každá jiná transfúze. Kmenové krvetvorné buňky samy krevní cestou samy zaplavou do kostí, kde se uchytí, začnou znovů růst, množit se a v průběhu určité doby obnoví tvorbu zdravých krvinek i zdříve ztracenou obranyschopnost těla proti všem infekcím a škodlivinám.
Provedení transplantace a její úskalí
Až potud by to bylo velmi jednoduché. Složitost procesu je v tom, že převést krvetvorné buňky z jednoho člověka do druhého jen tak beztrestně nejde. Přirozenou vlastností a úkolem určitých typů bílých krvinek je bránit svůj organismus proti všemu, co do těla nepatří. Tato jejich schopnost je umožněna individuálně zvláštními tvary bílkovin na povrchu veškerých tělesných buněk i krvinek. Říká se jim tkáňové znaky nebo také transplantační znaky (odborně HLA antigeny). Tkáňové znaky se musí při transplantaci co možná do detailu shodovat, jinak tělo transplantovanou dřeň buď vůbec nepřijme, a nebo (při menší míře neshody) se transplantované krvinky sice uchytí, ale postupně začnou tělo svého nositele ničit, protože je vnímají jako "cizí". Různých kombinací tkáňových znaků mezi lidmi jsou bohužel tisíce a tisíce a najít dárce, který by se pro pacienta "hodil", je proto nesmírně obtížné.
Tkáňové (transplantační) znaky jsou vrozené: polovinu těchto znaků zdědíme od své matky a polovinu od otce. Proto se shoda nejsnáze najde mezi vlastními sourozenci - pokud ovšem máte to štěstí a se svým bratrem či sestrou zdědíte po matce i po otci právě přesně stejné poloviny znaků (tzv. haplotypy) a ne zrovna ty opačné, případně jen jednu půlku stejnou a druhou opačnou. Podle snadno odvoditelného pravidla se tak najde pravá - genetická shoda mezi vlastními sourozenci jen se čtvrtinovou pravděpodobností. Rodiče s vlastními dětmi si mohou být navzájem dárcem a příjemcem krvetvorných buněk jen ve zcela výjimečném případě.
Kdo transplantaci potřebuje - indikace
Jenom v naší zemi stovky pacientů ročně. Přes veškeré pokroky současné medicíny stále existují nemoci, které jednodušším způsobem vyléčit nelze a u kterých např. chemoterapie, imunoterapie či jiné moderní postupy mohou vést jen k dočasnému zastavení choroby. To sice přinese zlepšení subjektivního i celkového stavu, nemoc však v těle zůstává a po určité, delší či kratší době se vrací. V takových případech je samozřejmě potřeba porovnat rizika, která transplantace může přinést, s budoucími riziky vyplývajícími ze samotné choroby. Situace u každého nemocného je zcela individuální a individuální musí být i rada lékaře, pokud pro ten či onen případ transplantaci dřeně doporučí či ne. Povinností lékaře je vysvětlit nemocnému i jeho rodině všechny okolnosti jednotlivého případu, možnosti, které mohu přinést různé jiné typy léčení a pokusit se o spravedlivý odhad budoucí prognózy. Samozřejmě také velmi záleží na tom, zda vhodný dárce dřeně může být k dispozici nebo ne. Definitivní rozhodnutí, zda se vydat cestou transplantace nebo ne, ale vždycky zůstane na pacientovi.
Nemoci, keré se dnes léčí transplantací dřeně, jsou:
- některé typy akutních i chronických leukémií (u dospělých i u dětí)
- tzv. preleukemické stavy (myelodysplastický syndrom, Fanconiho anémie aj.)
- některé zhoubné nádory dospělých i dětí
- těžké krvetvorné útlumy, nezvladatelné konvenční terapií (těžká aplastická anémie aj.)
- těžké vrozené poruchy imunity u dětí
- někeré vrozené poruchy látkové přeměny a další (obvykle již vzácné) odchylky, související s vadami krve a obranyschopnosti (imunity)
Kromě výše uvedené transplantace krvetvorby od jiného zdravého člověka - dárce (které se správně medicínsky říká transplantace alogenní) existuje ještě druhý typ transplantace - autologní s vlastními krvetvornými buňkami. Při autologní transplantaci je nemocný dárcem sám sobě: V určité, k tomu vhodné době si nechá své vlastní krvetvorné buňky odebrat a uschovat ve zmrazeném stavu. Poté podstoupí intenzivní chemoterapii a na závěr se mu jeho původně zamražené krvetvorné buňky vrátí, aby pomohly obnovit funkci kostní dřeně, kterou chemoterapie poničila. Autologní transplantace je dnes rutinní metodou při léčbě řady onkologických diagnoz. Umožňuje bezpečné podání i velmi vysokých dávek chemoterapie a zvyšuje tak naději na vyléčení mnoha typů nádorových onemocnění. Nehodí se však pro případy, kdy jsou základní (kmenové) buňky pro tvorbu krve a obranného systému kriticky poškozené či vadné z povahy základní nemoci.
Co nemocného čeká po alogenní transplantaci dřeně
Každopádně "běh na dlouhou trať". I když se dárce dřeně pro nemocného vybere sebelépe, trvá dlouho, většinu řadu dlouhých měsíců, než si transplantované krvinky v těle nového nositele zvyknou a naučí se je považovat za svoje. Systém obranyschopnosti organismu se po transplantaci vytváří od samého začátku, jako u ještě nenarozeného dítěte, z nových darovaných krvinek. Po transplantaci se mění kupříkladu i tak charakteristický znak, jako je krevní skupina: pacient po transplantaci získává doživotně krevní skupinu svého dárce.
Úskalí je mnoho a třebaže je nemocný po transplantaci pod velice pečlivým lékařským dohledem a řadu měsíců užívá léky, které jej mají ochránit a napomoci k postupné stabilizaci stavu, rizika existují a mohou být i smrtelná. Přesto, pokud se podaří přejít po pomyslné úzké lávce přes rozvodněnou řeku na druhý břeh, na protějším, třeba i vzdáleném břehu čeká uzdravení. Nemocný, který se touto obtížnou cestou vydá, může ztratit, může ale také definitivně vyhrát a překonat chorobu, nad kterou jinak zvítězit nelze.
Jaká jsou procenta úspěšnosti vyléčení (prognóza)
Jednoduše odpovědět je velmi těžké. Úspěch transplantace záleží na mnoha věcech: na typu původní nemoci, na její fázi, na výběru dárce, na věku a kondici nemocného a řadě dalších okolností. Obecně lepší výsledky transplantací jsou u dětí a mladých lidí. Postupující vývoj transplantační medicíny a metod podpůrné léčby ale dává nemalou šanci i mnoha lidem ve vyšším věku, kdy byly dříve transplantace nemyslitelné.
Výsledky nepříbuzenských transplantací od mladých dobře vybraných dárců jsou dnes plně srovnatelné s výsledky transplantací s použitím příbuzného dárce. Při pečlivě zvážené indikaci nabízejí šanci na uzdravení z nemocí, které jsou jiným jednodušším způsobem dlouhodobě nezvládnutelné. Přesto, individuální rizika transplantace pro konkrétní jednotlivý případ může posoudit s čistým svědomín jen odborník, který průběh nemoci u svého pacienta dopodrobna zná a zná i výhledy, které v daném případě může poskytnout netransplantační léčba. Pro pacienty nezbývá lepší rada, než o své situaci otevřeně hovořit, získat dostatek racionálních informací a podle nich volit svou budoucí cestu.