Dobré odpoledne, dnes je sobota 16.11.2024, svátek slaví Otmar, zítra Mahulena.

Manželka po smrti rodiče vůbec neplakala - je to v pořádku?

Mojí ženě před nedávnem náhle zemřel otec. Manželka po jeho smrti vůbec neplakala, i když tátu měla moc ráda. Sama zařídila vše kolem pohřbu a odmítala jakoukoli nabízenou pomoc. Připadá mi, že funguje jako stroj. Navenek se zdá být v pořádku, ale hodně zhubla a nemůže spát. Začínám mít o ni strach. Vojta
___
___


ODPOVĚĎ:
Hloubku smutku skutečně nelze měřit množstvím uroněných slz. Každý má navíc svůj způsob, jak se s podobnými situacemi vyrovnávat. Někdo nefunguje vůbec, jiný jen jako stroj. Někdo se uzavře do sebe a emoce spíše skrývá, jiný je naopak ventiluje zdánlivě velice dramaticky a okázale. Zanedbatelné nejsou ani běžné zvyklosti daného společenství. Některá mají zavedené rituály, které určují, co je v tu chvíli patřičné a co nepatřičné. V nich se do jisté míry stírají individuální odlišnosti. Stačí si třeba připomenout obrázky z romských pohřbů. Našinec by mohl nabýt dojmu, že se ty plačící a kvňející ženy nemohou už nikdy vzpamatovat, zatímco ony jsou schopny se chvíli po obřadu vrátit zcela do normálu. S něčím podobným se můžeme setkat i u některých kmenových společenství.
Jinde se zase "nosí" spíše vnější uměřenost. Ať tak či tak, jednu věc nelze oddiskutovat: nevyjádřené emoce mohou zlobit déle a intenzivněji než ty, jimž dáme volný průběh.

Vaši manželku asi držela pohrornadě možnost postarat se a zařídit vše potřebné. Možná až nyní, kdy již není třeba nic dalšího okolo tatínkova skonu zařizovat, na ni doléhá tíha té ztráty. Je celkem lhostejné, zda ji budeme nazývat smutkem nebo depresí. V každém případě si touto fází projít musí. Navenek se sice zdá být v pořádku, nelze ale vyloučit, že ve skutečnosti jen dokáže mít vnější projevy smutku a stesku pod kontrolou. Nevyjádřený smutek se pak může transformovat do podoby somatických potíží (nechutenství, poruchy spánku ... ). Někdy samy odeznějí, pokud by ji však měly trápit v nezmenšené míře déle než zhruba šest týdnů, bylo by dobré uvažovat na čas třeba o podpůrné farmakoterapii, o lécích proti úzkostem či depresím. Což už je ale pomoc, která vyžaduje odbornou intervenci. Nejbližší okolí však také není zcela bezmocné. Pokud by si chtěla o svém trápení promluvit, pak by se mělo změnit v jedno velké ucho. Pokud ne, potom je možné nabízet alespoň nějaké smysluplné aktivity. Jakékoli, které by jí umožnily přijít na jiné myšlenky. Přitom je třeba respektovat, že jediným "expertem" na to, co nám pomáhá, jsme stejně nakonec jen my sami. Na okolí je, aby bylo s to požadovanou pomoc poskytnout, případně nabídnout. Rozhodně bychom ji nikdy neměli vnucovat.

PhDr. Petr Šmolka, klinický psycholoog