Právo a sebeobrana

___

___

Je-li někdo lékařem, má zpravidla důvěru a úctu občanů. Stavět zájmy pacientů proti zájmům lékařů, jak to někdy v minulosti dělala některá, většinou málo reprezentativní pacientská sdružení, je nesmysl. Také lékař by měl se svým pacientem jednat vlídně, s pochopením pro člověka, který možná trpí, obává se o svůj další osud, nebo jde o příbuzného, jenž se obává o jemu blízkou osobu nebo třeba o své dítě. Lékař by měl umět naslouchat a povzbudit, jeho informace, byť mají být v zásadě pravdivé a někdy musí být i tvrdé, by vždy měly vyznít pokud možno povzbudivě, a ne zcela beznadějně.

Tato vlídnost a přátelský přístup musí mít ovšem i své mantinely a je třeba vědět, kdy a jak reagovat na zneužívání lékařské péče nebo lékařovy vlídnosti, pokusy o manipulaci a podobné jevy.
Přestože si lidé v naprosté většině lékařů váží, považují povolání lékaře za nejprestižnější a nejvíce vážené, prakticky ve všech předatestačních kurzech i jiných vzdělávacích právních akcích pro lékaře zpravidla opakovaně zazní otázka, jak má lékař reagovat na agresivitu, vyhrožování, ohrožování, agresivní chování zraněného opilce, který odmítá léčbu, v lepším případě utíká z nemocnice a v horším případě verbálně, a někdy i fyzicky napadá lékaře, sestřičky a další zdravotnický personál. 

Již méně často, ale přece jen, se setkáváme s případy, kdy někdo lékaři vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví, ublížením jeho rodině, jindy mají výhrůžky „právní povahu“. Vyhrožuje se žalobou, trestním oznámením, stížností.

Občas, byť sporadicky, jsem se v praxi setkal i s případy tzv. pronásledování, které je v současné době také trestným činem, pokud nabude povahy určité nebezpečnosti. Případy, se kterými jsem se setkal, byly vždy pro lékaře nepříjemné a zpravidla šlo o zamilovanou pacientku, která lékaře opakovaně vyhledávala nikoli ze zdravotních důvodů, byť návštěvu někdy maskovala zdravotními důvody, a naopak pacienta zamilovaného do své lékařky, které tato situace vůbec nebyla příjemná. 

Setkal jsem se v praxi i s případem, kdy pacient si na lékaře opakovaně, téměř periodicky stěžoval, stížnosti formuloval poměrně sofistikovaně a opíral se o platné právní předpisy. Když mu lékař navrhl, aby si zvolil jiného lékaře, pokud s ním není spokojen, odmítl lékaře změnit, protože se prý rozhodl svými stížnostmi, trestními oznámeními a podobnými akty lékaře „převychovat“, aby se polepšil a jednal podle jeho představ. Zbavit se takového pacienta byl pro lékaře velký problém a pacient byl pro něho „noční můrou“. 

Česká lékařská komora dlouhodobě prosazuje, aby do zákona, jehož obsahem je vztah mezi lékařem a pacientem, byla včleněna stejná formulace, jaká je v zákoně o advokacii – totiž aby lékař mohl vyřadit pacienta ze své péče, pokud je zásadním způsobem narušen mezi nimi vztah vzájemné důvěry. Toto právo má advokát podle zákona o advokacii vůči svému klientovi, s tím, že musí ještě nejméně patnáct dní vyřizovat neodkladné záležitosti klienta. Samozřejmě i lékař by v takové situaci musel poskytnout neodkladné zdravotní výkony pacientovi, kterého by vyřadil ze své péče. Jiného lékaře by si pacient mohl zvolit, a pokud by s volbou neuspěl, byla by povinna mu jej zajistit jeho zdravotní pojišťovna, jak je tomu i nyní. V současné době je právní kanceláří České lékařské komory tento návrh, spolu s řadou dalších návrhů na novelizaci zákona o zdravotních službách, předán Ministerstvu zdravotnictví ČR a prezident ČLK dohodl s ministrem, že tyto návrhy podpoří v Parlamentu
ČR. Je tedy předpoklad, že lékař bude moci ukončit vztah s pacientem v případě, kdy dojde ke ztrátě vzájemné důvěry, a to i za situace, pokud by s tím pacient nesouhlasil. 

Nyní právo změnit lékaře má pouze pacient, a lékař se tak často ocitá v patové situaci.  

Typické krizové a konfliktní situace Typický příklad, o kterém často slyšíme v atestačních a dalších kurzech a právních školeních pro lékaře, je situace, kdy do nemocnice přiváží zdravotnická záchranná služba podnapilého agresivního pacienta, který je potlučený a je třeba vyšetřit, zda nejde o nějaký závažný zdravotní stav, například provést CT mozku, zrentgenovat končetiny apod. Občas záchranku doprovází i hlídka Policie ČR. Posádka záchranky předá pacienta nemocničnímu personálu a odchází, má-li policejní doprovod, odchází tento doprovod také. Pacient se chová agresivně, odmítá léčbu, vyhrožuje lékařům a zdravotním sestrám, ohrožuje své okolí. Někdy nabízí podpis reversu, ale je ve stavu, kdy není způsobilý pochopit informace lékaře a provést platný projev vůle – právní jednání spočívající v podepsání platného reversu. Co teď? 

Nejsem kompetentní hodnotit situaci z psychologického hlediska, radit, jaký přístup ke komu zvolit, jak třeba i podle typu osobnosti volit někde autoritativní jednání, jinde jednání vstřícné a vlídnější. Nemohu samozřejmě ani hodnotit, kdy lze rychle podat léčivý přípravek, který pacienta snad trochu zklidní, a kdy takto postupovat nelze. A nemá smysl citovat zde právní předpisy, které odpověď na nastolenou otázku přímo nedají. 

Smysl má spíše věcně poradit tak, aby postup byl na jedné straně v souladu s právem a na straně druhé by lékařům a dalšímu personálu pomohl se situací se vyrovnat co nejlépe. 

První možná situace – útěk z nemocnice 

Záchranka odjela a policisté odešli, lékař se snaží s pacientem komunikovat a pacient, který je podnapilý, agresivní a nechce v nemocnici zůstat, prostě řekne „nazdar doktore, nic nepodepíšu a odcházím, tady se mi to nelíbí“ a zmizí. Jak v takové situaci postupovat? 

Především nemocnice není věznice a lékaři a sestry nejsou bachaři. Nebudou tedy útěku bránit a nebudou se s pacientem prát. Takovou povinnost jim žádný právní předpis neukládá. Řešení v současné době stanoví zákon o zdravotních službách. Zde musím pouze konstatovat, že prosadit, aby zákon na tuto situaci pamatoval výslovným ustanovením, byl docela problém, když legislativci na Ministerstvu zdravotnictví ČR zastávali názor, že jde o „kazuistický paragraf“ a takovou situaci by bylo třeba řešit podle obecných právních předpisů, nikoli dávat zákonem přímo návod, jak postupovat. 

Ke cti bývalého ministra zdravotnictví doc. MUDr. Leoše Hegera, CSc., je nutno říci, že se postavil proti svým legislativcům a uznal, že tato situace nastává poměrně často a že je třeba, aby zákon výslovně stanovil, jak má lékař postupovat. Lékař zpravidla nemá ve zdravotnické dokumentaci informaci o blízké osobě pacienta, která má právo být informována o jeho zdravotním stavu. Pokud v dokumentaci, již předává záchranka, takový údaj je, měl by se pokusit informovat osobu pacientovi blízkou,  která je v dokumentaci uvedena. Většinou tomu tak ale asi nebude. Dále je jeho povinností informovat o útěku pacienta, pokud uzná, že by mohl být ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo jeho zdraví (což je v dané situaci skoro vždycky) Policii ČR. Vytočí tedy linku 158, nechá si případně spojit příslušné policejní pracoviště a sdělí, že v určitou hodinu z určitého oddělení nemocnice, svévolně, bez souhlasu lékaře odešel pacient, u kterého byl důvod k nedobrovolné hospitalizaci, a jeho odchodem z nemocnice může být vážně ohroženo jeho zdraví nebo i jeho život. Současně se dotáže, se kterým policistou hovoří, a zapíše do zdravotnické dokumentace, v kolik hodin a kterému policistovi případ oznámil. Je-li přítomna zdravotní sestra, bude vhodné, aby i ona tento záznam podepsala. Pro tuto chvíli případ pro lékaře končí. Stává se, že policista na druhém konci aparátu klade otázku: „No a co máme dělat?“ Je pravdou, že zákon na tuto otázku odpověď již nedává. Nicméně není věcí lékaře, aby radil policistovi, jak si má počínat, pokud mu oznámil nastalou situaci. Je pravděpodobné, že se policie pokusí pacienta nalézt, a nelze vyloučit, že ho policisté přivedou zpět do nemocnice. Pak se může celá situace opakovat. V takovém případě je vhodné požádat policisty, aby pokud možno setrvali na oddělení do doby, než budou provedena nejnutnější vyšetření, případně než bude pacient zklidněn medikací. Pokud tak neučiní, mohou očekávat, že pacient znovu uteče a bude jim znovu útěk hlášen. 

Druhá možná situace – pacient se domáhá propuštění na revers 

I v tomto případě je z právního hlediska řešení poměrně jasné. Lékař musí z medicínského hlediska posoudit, zda pacient je způsobilý k platnému projevu vůle, tzv. právnímu jednání, tedy zda je schopen pochopit a dobře uvážit informace, které od lékaře obdrží, zda jeho zdravotní stav umožňuje plnohodnotné řádné a svobodné rozhodnutí. To může být někdy složité, a je-li k dispozici konziliář psychiatr, je vhodné ho pozvat k vyšetření pacienta a zaujetí stanoviska, včetně zápisu do zdravotnické dokumentace. Není-li takový konziliář k dispozici, musí se rozhodnout lékař sám. Zpravidla u agresivních, potlučených opilců dospěje k závěru, že v tomto zdravotním stavu není způsobilý revers podepsat, a pokud odmítne podepsat souhlas s hospitalizací a bude se domáhat propuštění, nezbývá než zahájit tzv. detenční řízení – tedy oznámit soudu nucenou hospitalizaci pacienta. V každé nemocnici by měl být dán jasný algoritmus, jak se takové oznámení má soudu podat. V současné době je nejvhodnějším postupem využití tzv. datové schránky. Možné je však i podání zprávy e-mailem, faxem apod. Není důležité, kdy příslušný soudce sdělení obdrží, ale důležité je, aby do 24 hodin od okamžiku, kdy pacient vyslovil nesouhlas s hospitalizací a hospitalizován přesto proti své vůli byl, bylo u soudu o této skutečnosti podáno hlášení. Toto hlášení se může omezit na konstatování nejnutnějších údajů – tedy kdo, odkdy, na kterém oddělení a z jakého důvodu je bez svého souhlasu hospitalizován.

Hlášení se podává okresnímu soudu v místě sídla zdravotnického zařízení. Nepodání hlášení nebo jeho opožděné podání je správním deliktem a lze za něj uložit poskytovateli zdravotních služeb pokutu. 

Pokud by lékař naopak uvážil, že pacientův zdravotní stav je takový, že umožňuje platné právní jednání – podpis reversu, pak je třeba, aby pacienta důrazně poučil o možných důsledcích jeho rozhodnutí, znovu se dotázal, zda i po tomto poučení trvá na propuštění na revers, dobře zaznamenal do zdravotnické dokumentace, která vyšetření provedl, a na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že pacient byl schopen revers podepsat, a poté s využitím vzoru podle přílohy k vyhlášce o zdravotnické  dokumentaci předložil pacientovi k podpisu písemný informovaný nesouhlas s hospitalizací – revers. Toto řešení bude v případě agresivních opilců, které přivezla potlučené záchranka, asi méně časté.

Třetí možná situace – pacient je agresivní a ohrožuje zdravotníky i okolí 

Jde o situace poměrně často lékaři popisované, kdy pacient již od okamžiku převzetí od zdravotnické záchranné služby zdravotníkům sprostě nadává a vyhrožuje, nechce na sebe nechat sáhnout, je agresivní, někdy i fyzicky napadá zdravotnický personál. Pokud byl takový pacient dovezen záchrankou za účasti policistů a je zřejmé, že pokračuje v agresivním jednání a nechce se nechat vyšetřit ani hospitalizovat, je vhodné požádat policisty, aby setrvali ve zdravotnickém zařízení a neodcházeli, neboť jejich zákrok nekončí předáním pacienta do nemocnice, ale končí až situací, kdy pacient nebude ohrožovat zdravotníky a své okolí. Pokud by policisté odmítli ve zdravotnickém zařízení setrvat, ač agresivní pacient zde ohrožuje zdravotnický personál, bude třeba obrátit se přes linku 158 na operačního důstojníka krajského ředitelství Policie ČR a žádat, aby nařídil přítomným policistům setrvat ve zdravotnickém zařízení a dbát na zvládnutí agresivního pacienta a ochranu životů a zdraví zdravotníků a dalších pacientů. Pokud by se nepodařilo dohodnout, aby tento příkaz operační důstojník vydal přítomným policistům, lze se obrátit i na operačního důstojníka Policejního prezidia ČR. Povinností Policie ČR je nejen řešit trestné činy a přestupky, ale také bránit jejich vzniku. Na to je třeba apelovat při jednání s policisty i operačními důstojníky. Pokud to policie odmítne učinit, porušuje zákon se všemi důsledky. Operační důstojník
si zpravidla nedovolí nevydat příkaz k tomu, aby policie nadále v zákroku pokračovala až do doby, kdy nebude hrozit nebezpečí napadení ze strany agresivního pacienta. Pokud Policie ČR se záchrankou nepřijela, což je asi častější případ, a agresivní pacient vyhrožuje a ohrožuje zdravotníky, případně své okolí, je vhodné zavolat linku 158 a žádat, aby se okamžitě výjezdová skupina Policie ČR dostavila do nemocnice a zabránila možnému trestnému činu nebo přestupku, které při agresivním jednání pacienta hrozí. Má-li nemocnice svoji ochranu, je vhodné požádat, aby se dostavila na místo a pomohla se zvládnutím agresivního, opilého pacienta. Je třeba také zdůraznit, že lékaři i zdravotní sestry mají stejně jako všichni ostatní občané právo na tzv. nutnou obranu – tedy sebeobranu – a v případě hrozícího nebo již nastalého útoku na tělesnou
integritu kteréhokoli člověka mohou takový útok sami odvrátit, přičemž obrana nemusí být, jak se někdy mylně mediálně tvrdí, „přiměřená“, ale pouze nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Za zcela zjevně nepřiměřenou obranu způsobu útoku označil Ústavní soud ČR i Nejvyšší soud ČR případy, kdy obránce zraní nebo usmrtí útočníka, který neútočil na jeho fyzickou integritu, ale pouze na jeho majetek (například zastřelí nebo zraní prchajícího zloděje). Opakovaně z judikatury Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že bránit se agresivnímu
útočníkovi, který není ozbrojen, se zbraní není zcela zjevně nepřiměřená sebeobrana a zbraň lze proti útočníkovi použít. Pokud útočník napadá lékařku, zdravotní sestru – tedy ženy, a ty použijí proti němu třeba i razantně zbraň, kterou nemusí být pistole, ale může jí být i lékařský nástroj, k tomu, aby ochránily svůj život a své zdraví, nemůže to být považováno za zcela zjevně nepřiměřenou obranu. Další možností je umístění pacienta
na záchytnou stanici na dobu nutnou k odeznění opilosti, je-li pod vlivem alkoholu a chová se agresivně. Podle zákona tak lékař může učinit, pokud není ohrožen život nebo zdraví pacienta selháváním základních životních funkcí. Je však pravda, že v případě, kdy pacienta přivezla záchranka a je podezření například na hematom v hlavě, zlomeninu nebo jiný závažný zdravotní stav, bude asi vhodné nejprve, třeba i s pomocí policistů, provést základní nutná vyšetření a teprve potom rozhodnout o převozu pacienta na záchytnou stanici.

Čtvrtá možná situace – vyhrožování

Zde již nemusíme být pouze v nemocnici na příjmu a nemusí jít o agresivního pacienta, kterého přivezla záchranka, může jít třeba i o střízlivého pacienta, ať již duševně nemocného, nebo jen agresivního. Situace může nastat v ambulanci soukromého lékaře stejně jako v nemocnici. Dostatečně známý je případ psychiatra, na kterého, po předchozích mnoha výhrůžkách a avizování budoucího útoku, zaútočil bývalý pacient a těžce ho zranil s pomocí mačety. Případ skončil uložením ochranného léčení nepříčetnému pachateli útoku, ale také vysokým odškodněním lékaře
za nečinnost Policie ČR, na kterou se marně v této situaci obracel a která jednala zcela diletantsky, jak uznaly posléze nejen soudy, ale i Ministerstvo vnitra ČR. 

Případy vyhrožování není radno podceňovat. V roce 2009 se České lékařské komoře podařilo prosadit do nového trestního zákoníku ustanovení, podle kterého případ vraždy, ublížení na zdraví nebo vyhrožování zdravotníkovi je hodnocen vyšší trestní sazbou, a to stejnou jako v případech, kdy se pachatel dopustí tohoto jednání vůči tzv. úřední osobě (dříve tzv. veřejnému činiteli). Případ vyhrožování lékaři usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením závažné škody může být tedy posouzen jako trestný čin nebezpečné vyhrožování s vyšší trestní sazbou než v případě,
že je vyhrožováno běžnému občanovi. Pokud se vyhrožující současně domáhá, aby lékař něco učinil s tím, že pokud to neučiní (např. mu nevystaví neschopenku), zabije ho nebo mu ublíží nebo způsobí nějakou závažnou škodu, pak již nejde o pouhé nebezpečné vyhrožování, ale jde o trestný čin vydírání. 

V každém případě je třeba případ okamžitě  hlásit Policii ČR a postarat se, aby byl předán službě kriminální policie a vyšetřování a neprodleně řešen. Lze doporučit, aby se lékař, kterému bylo vyhrožováno, obrátil i na právní kancelář České lékařské komory, která se pokusí pomoci situaci řešit a současně apelovat na orgány Policie ČR, aby případ nebyl podceněn, s využitím kauzy napadeného psychiatra, kterému musel stát poskytnout vysoké odškodné. Vedle toho je vhodné učinit vlastní opatření k ochraně svého života a zdraví, například neumožnit, aby kdokoli a kdykoli vstoupil bez předchozího ohlášení do ordinace (například koule na dveřích ordinační místnosti), nebo se ozbrojit alespoň pepřovým sprejem, jsem-li držitelem zbrojního průkazu, pak po dobu, kdy vyhrožování a ohrožení trvá, nosit střelnou zbraň. Zcela chápu, že se lehce radí a rada někdy těžko realizuje, ale na druhé straně, je-li člověk na takové situace připraven, dokáže jim mnohem lépe čelit, než pokud se v nich ocitne, aniž tušil, že se tak někdy může stát.

Pátá možná situace – pronásledování

V řadě evropských zemí je trestným činem tzv. stalking, tedy nebezpečné pronásledování, kterým je nežádoucí a nevyžádané kontaktování jiného, ať již osobním stykem, esemeskami, nebo jiným způsobem, které kontaktovaný odmítá a vnímá je jako pro sebe nepříjemné a nebezpečné. Česká lékařská komora společně s Bílým kruhem bezpečí a některými dalšími organizacemi při tvorbě nového trestního zákoníku žádala ministra spravedlnosti Pospíšila, aby začlenil toto jednání, tzv. nebezpečné pronásledování neboli stalking, do nového trestního zákoníku. Obdrželi jsme dopis, kterým to ministr odmítl, avšak prostřednictvím poslanců se podařilo dosáhnout toho, že tento trestný čin je součástí trestního zákoníku účinného od roku 2010. Je tedy zcela legitimní se v této situaci obrátit na Policii ČR a oznámit trestný čin. Ale co když jde o pacienta, který si vždy vymyslí nějaký důvod, proč musí lékaře nebo lékařku navštívit, a těžko mu v tom bránit nebo to považovat za trestné jednání? Kupodivu znám z praxe více případů, kdy takto nebezpečně pronásledován byl zamilovanou pacientkou lékař muž. Situace byla velmi nepříjemná
a zasahovala i do rodinného života a řešení bylo velmi obtížné; končilo psychiatrickou hospitalizací zamilované pacientky a jejím zklidněním. V opačném případě zamilovaný pacient neustále seděl v čekárně a měl potřebu navštívit svoji lékařku, která neměla možnost vyřadit ho z poskytování zdravotních služeb, protože k tomu neměla zákonný důvod a ztráta vzájemné důvěry nebyla a bohužel dosud není takovým důvodem.
V tomto případě situaci vyřešil manžel pronásledované lékařky prostředky, které bych označil jako „mimoprávní“. 

Je však třeba vědět, že i toto jednání je trestné, a pokud v něm pachatel pokračuje i přes zásah Policie ČR, případně i přes zahájené trestní stíhání, musí orgány činné v trestním řízení zajistit bezpečnost pronásledovanému a zamezit dalšímu pronásledování, ať již způsoby podle trestního řádu, nebo v případě duševní choroby prostředky podle zákona o zdravotních službách. 

Shrnutí: 

1. Lze doporučit vlídnost a přátelský přístup k pacientovi, avšak nepřipustit, aby se lékař stal předmětem manipulace a zneužívání pacientem. Stanovit jasné meze a mantinely. 

2. V případě agresivního pacienta, který není s ohledem na svůj zdravotní stav způsobilý podepsat revers a uteče z nemocnice proti vůli lékaře, je třeba informovat Policii ČR, pokud je ohrožen život nebo vážně ohroženo zdraví uprchlého pacienta, a tuto skutečnost zaznamenat do zdravotnické dokumentace. Je-li z dokumentace známa osoba pacientovi blízká oprávněná získávat o něm informace, je třeba informovat pokud možno i tuto blízkou osobu. 

3. V případě nabídky negativního reversu je třeba zvážit, zda zdravotní stav pacientovi umožňuje platný projev vůle – tedy zda je schopen pochopit informace od lékaře a plnohodnotně se rozhodovat. Pokud ano, lze pacientovi revers nechat podepsat. Je-li k dispozici konziliář psychiatr, je vhodné využít i jeho konzilia. 

4. Není-li pacient způsobilý k platnému projevu vůle a podepsání negativního reversu, ale odmítá hospitalizaci, odmítá podepsat souhlas s přijetím do nemocnice a dožaduje se propuštění, je třeba tuto skutečnost do 24 hodin oznámit okresnímu soudu v místě sídla nemocnice. 

5. Pokud je pacient agresivní, napadá z důvodu opilosti a agresivity zdravotnický personál, případně další osoby, je třeba povolat Policii ČR, případně ochranku nemocnice. Pokud by policisté neprojevili ochotu okamžitě se dostavit a zakročit, lze využít kontaktu na operačního důstojníka krajského ředitelství Policie ČR, případně Policejního prezidia ČR. I zdravotník má právo na nutnou obranu, která nemusí být „přiměřená“, ale  pouze nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. Po provedení nejnutnějších vyšetření lze také rozhodnout o tom, že opilý pacient, který se chová nepřiměřeně situaci a narušuje stav na oddělení, případně ruší ostatní pacienty a ohrožuje zdravotníky, bude převezen na záchytnou stanici. K tomu lze rovněž vyžádat asistenci Policie ČR.

6. Je-li lékaři vyhrožováno, ať již pacientem, nebo jinými osobami, je třeba tuto situaci nepodceňovat. Vyhrožování lékaři nebo jinému zdravotníkovi je kvalifikovaným trestným činem, stejně jako vyhrožování úřední osobě, proto je třeba učinit hlášení Policii ČR a učinit přiměřená opatření

k vlastní sebeobraně. 

7. Jde-li o tzv. pronásledování, tedy bezdůvodné opakované kontaktování, které je nepříjemné a nežádoucí, je i toto jednání v současné době trestné. Případ lze ohlásit Policii ČR a trvat na zabránění v pokračování trestného činu a případném trestním stíhání pachatele. 

Jsem si vědom, že zdaleka nebyly vyčerpány všechny situace, které mohou nastat v souvislosti s agresivitou pacientů nebo jiných osob, s nimiž se lékař při výkonu svého povolání, ať již v nemocnici, nebo v soukromé ambulanci, může setkat. Každá situace samozřejmě vyžaduje podle okolností specifický individuální přístup. Lze se obrátit na právní kancelář České lékařské komory, a to i s použitím tísňové linky. Jsou ovšem situace, kdy na to není čas a reagovat je nutno okamžitě. Pak snad může aspoň trochu napomoci tento článek.

Zdroj: JUDr. Jan Mach, ředitel právní kanceláře ČLK