Nepřímé důkazy živí hypotézu o tom, že bdění a práce v noci způsobuje potlačení tvorby melatoninu a to se projeví např. vznikem rakoviny prsu, prostaty a tlustého střeva. Pokud se teorie potvrdí, veřejné osvětlení se stane i záležitostí veřejného zdraví.
hormon melatonin příznaky nedostatku
Biologické hodiny, kdy a kde se tvoří melatonin
M. byl objeven koncem padesátých let a zpočátku se předpokládalo, že se jedná o fylogeneticky archaickou látku, která u nižších obratlovců, zejména obojživelníků, řídí zbarvení kůže, a která u savců nemá žádnou významnější funkci M. byl isolován A. Lernerem z hovězích epifýz, tehdy ještě nerozpoznanou úlohou. Od té doby byl m. nalezen ve všech dosud zkoumaných živých organismech, od jednobuněčné mořské řasy až po vyšší rostliny, bezobratlé živočichy, jako jsou ploštěnky, a obratlovce - plazy, ptáky i savce, včetně člověka. M. byl tedy během vývoje druhů zakonzervován. Podstatné je, že u všech živých organismů, ať už jsou aktivní ve dne jako člověk, či v noci jako malí hlodavci, se melatonin tvoří výhradně v noci, je to tedy jakýsi signál noci, který předává do organismu informaci o denní době. Aktivita enzymu v epifýze je v noci až stonásobně vyšší než ve dne. Rytmus řídí biologické hodiny, které se nacházejí v mozku ve dvou shlucích nervových buněk uložených blízko (chiasmatu) místa, kde se kříží optické dráhy a bývá proto nazýván suprachiastmatická jádra.
Cirkadiánní cyklus
Zhruba denní, tj. cirkadiánní rytmus (rytmus) v tvorbě m. pokračuje i tehdy, žijí-li živočichové ve stálé tmě. V takovém případě biologické hodiny "volně běží" s periodou velice blízkou, ale nerovnající se 24 hodinám, a vysoká tvorba m. vyznačuje subjektivní noc jedince. K 24-hodinovému dnu jsou biologické hodiny a tudíž i rytmická tvorba m. synchronizovány pravidelným střídáním světla a tmy, zejména světlou periodou dne a sice modrým spektrem světla. Melatoninový signál, tj. jeho vysoká hladina v tělních tekutinách v noci, nepřenáší pouze signál o denní době, ale též o délce dne, tj. o roční sezóně. U všech dosud sledovaných savců se m. tvoří po krátkou dobu v průběhu dlouhých letních dnů, ale po dlouhou dobu během krátkých zimních dnů. Melatoninový signál je tudíž součástí řízení denního i ročního programu savčího organismu.
Narušení cyklu a možnost vzniku rakoviny
O vztahu biologických hodin k rakovině svědčí jen nepřímé důkazy. Jsou ale dost pádné. David E Blask implantoval lidské rakovinné buňky způsobující rakovinu prsu (MCF-7), do třísla potkanům. Pak sledoval jak tyto buňky rostou v závislosti vystavení potkanů různému světelnému režimu. Jedna skupina potkanů byla dána do prostředí, kde se střídalo světlo a tma a kde světelný režim byl nastaven na 12 hodin světla a 12 hodiny tmy. Druhá skupina potkanů byla chována při trvalém světle. Trvalé vystavení světlu růst nádoru výrazně urychlilo. Jakmile ale byli potkani vystaveni střídání světla a tmy, růst nádorů se zpomalil. Vědci předpokládají, že za urychlení růstu nádoru může potlačení tvorby nočního m. Ukazuje se, že vyřazení ochrany m. na receptorech rakovinných buněk, jim dovoluje příjímat více kyseliny linolenové, což ve svém důsledku vede k většímu růstu rakovinných buněk. M. funguje jako ochranný onkostatický hormon a jako silné antioxidační činidlo. Tyto jeho funkce využívají jak rostliny, tak živočichové již hodně dlouho.
Vliv genů a genetiky
Geny které nám vytvoří biologické hodiny, které poté řídí celou řadu buněčných funkcí, si neseme od prvních jednoduchých organismů, které vznikly na Zemi před zhruba 4 miliardami let. Seřizování přesného času našich hodin se děje prostřednictvím tmy, která dovoluje kolísání hladiny melatoninu s jeho vysokou hladinou v době mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní. Denní světlo potom nastavuje nový 24 hodinový cyklus. Celý systém je na střídání světla a tmy značně citlivý a je u savců je spouštěn fotony, které jsou zachycovány specializovanými buňkami v sítnici oka.
Nejsou obavy přehnané
Člověk se vyvinul z primátů, kteří po miliony let seřizovali své hodiny podle tmavé noci a následného světla při východu Slunce. Před pěti sty tisíci lety se ale náš předek Homo erectus naučil zacházet s ohněm. Začal si s ním svítit a v chladných obdobích se s ním ohříval. S narušováním hodin bychom tedy měli mít relativně dlouhou zkušenost a tím být adaptovaní. Ale není tomu tak. Ukazuje se, že příroda to zařídila tak, že specializované buňky sítnice, o kterých je v tomto článku řeč, reagují na modrou složku světla a blikajícím červenooranžovým plamenem se nenechají vyvést „z klidu“. Teprve až Edisonovu elektrickému světlu, které je s námi od roku 1879 a naší snaze pracovat na směny se podařilo narušit náš zaběhlý cirkadiální rytmus. Na vině je ale též snaha osvětlovat co nejvíce a co nejdéle stále větší plochy rtuťovými výbojkami, vysokotlakými sodíkovými lampami, halogenovými žárovkami, neony. To vše mění tmu na světlo mnohem razantněji a emituje se při tom hodně světla v modrém vlnovém pásmu. Lékařské pokusy přitom ukázaly, že modré světlo, na rozdíl od světla petrolejových lamp, snižuje hladinu našeho melatoninu velmi razantně.