Mumio je látka tmavohnědé až černé barvy se třpytícím se povrchem. Nejčastěji se považuje za vedlejší produkt vzniku ropy a následných geologických pochodů. Jiná teorie hovoří o přeměněných exkrementech horských hlodavců. Hmota je plastická s bodem tání při 80 °C, takže při rafinaci připomíná svými vlastnostmi skutečně asfalt.
___
___
Má charakteristickou aromatickou vůni a hořkou chuť podobnou pelyňku. Obsahuje v průměru asi 15% vody, 14% látek bílkovinné povahy, 4% tuku, 4% steroidů, dále aminokyseliny a organické kyseliny, vitaminy, vosk a další sloučeniny. Kolem 18% minerálních látek je zastoupeno draslíkem, hořčíkem, fosforem, sodíkem, vápníkem, železem, kobaltem, molybdenem, manganem, cínem, mědí, křemíkem, kadmiem, titanem, zlatem, zinkem aj.
Předpokládá se, že mumio se vytvářelo od 100 až do 1 000 let. Je vlastně kondenzátorem určitého druhu energie s pulzní působností a neustále se měnící biologickou aktivitou. Svým nestabilním složením odporuje farmaceutickým předpisům mnoha států, a proto je nelze zařadit do oblasti alopatických léčiv.
Mumio se nachází v horách Střední Asie a Dálného východu, především v tan-šanu a Pamíru, ale také Altaji a Kavkazu. Bývá tam uloženo ve skalních dutinách nebo v nepřístupných jeskyních, a to často ve formě malých stalaktitů, které svým tvarem připomínají kapky.
První zmínky o léčení s použitím mumia jsou staré více než 3 000 let. Skutečností je, že je využívali ve starém Egyptě, Persii, Řecku i Římě, ale především v místech nálezů, tj. v Indii, Mongolsku, Člně, Afghánistánu a celé Střední Asii, kde jej dobře znal například Avicenna (asi 980-1037). Svoje jméno dostalo z řečtiny, kde mumio znamená »uchovávající tělo«, neboť v Egyptě se skutečně používalo k balzamování faraonů. V uzbečtině se nazývá »archar taš«, mongolsky »chadny chajlmal«, tibetsky »barak šun« apod. Skutečností je, že v Tibetu byla tato látka považována za »krále léčiv« a jedno z přísloví východních národů uvádí, že »pouze mumio chrání před smrtí«.
Ve středověké Evropě znali mimořádné účinky mumia osvícení představitelé lékařské vědy, například Paracelsus (1493-1541). Do středu pozornosti se dostalo znovu až v padesátých letech minulého století, kdy se stalo předmětem seriózního vědeckého výzkumu.
Nyní se užívá k léčbě široké škály nemocí, např. hypertenze (vysokého krevního tlaku), infarktu myokardu, varixů a zánětu žil. Dále to jsou respirační a plicní onemocnění, chřipka, bronchitida, tuberkulóza, nemoci trávicího, močového a pohlavního ústrojí, jater a žlučníku, roztroušená skleróza, alergie a ekzémy. Používá se však i u řady nádorových onemocnění a vynikajících výsledků bylo dosaženo při léčbě komplikovaných zlomenin.
Pro užití vnitřně se mumio rozpouští ve vodě, mléku, etanolu, medu nebo šťávách, přidává se do bylinných čajů nebo másla. Užíváse zpravidla 3x denně před jídlem, a to zhruba 4 týdny. Jednotlivá dávka se s ohledem na hmotnost pacienta pohybuje od 200 do 500 mg, u dětí pouze 10-100 mg. Využívá se i tablet a kapslí, je možno inhalovat prášek, připravují se kapky s pomocí oleje a také čípky. Zevně se potom používá hlavně ve formě tinktur, mastí nebo tamponů, ale také sedacích koupelí.