V prosinci jsem měla narozeniny a mílovými kroky se přibližuji ke třicítce… což je dle mého ženského soudu dost děsivé. Když ale zapomenu na to číslo, je mi celkem fajn, mladě řekla bych až pubertálně! Moji kamarádi mě jako puberťačku označují do dnes, ačkoliv si myslím, že na to od pohledu nevypadám. Dokonce se mi v mém zaměstnání stalo, že mě všichni považovali za kašpárka kolektivu. Jaké bylo rozčarování některých mých kolegů, když mi manžel přivedl do práce mého tříletého syna. Teprve potom si někteří ujasnili, že mě mají oslovovat mladá paní a ne ta ztřeštěná od vedle.
Jak jsem psala, před několika dny se mi stala podivná věc. Byla jsem na rodinné oslavě a moje švagrová, která ví, jak jsem stará (respektive mladá) ,začala vyprávět, jak si se spolužačkou pouštěly „elpíčka“ a poslouchaly Hložka a Kotvalda. Usmívala jsem se, protože jsem si vzpomněla, jak jsme těžko sháněli plakáty a podpisy do památníčků. Zřejmě si mého pohledu všimla a vyhodnotila ho jako nechápavý . S kamennou tváří se na mě podívala a řekla: „Elpíčka jsou takový ty velký černý cédéčka, co jsou na půdě!“ Chvilku jsem nevěděla jestli si ze mě dělá legraci,ale myslela to úplně vážně. Řekla jsem jí, že vím, že půlka těch černých cédéček na půdě je mých. Smály jsme se pak ještě dlouho.
Nejvíc mě totiž rozesmálo, jak mi chtěla neohrabaně popsat, co je to vlastně za věc, to elpíčko. A tak jsem se zamyslela, jak jednou budu vyprávět svému synkovi, jak vypadal můj svět, když jsem byla malá. A to jsem toho zdaleka nestačila zažít tolik jako moji rodiče. Jak mu budu popisovat, že jsme si schovávali obaly od čokolády, co nám někdo přivezl z Německa. Jak jsme se nechávaly stříhat podle Makepeaceové, protože to byla taková ikona západu. Jak mu asi vysvětlím, že jsme koukali jen na dva programy, protože jiné prostě nebyly.Že pomeranče byly jen o vánocích. Jak jsme si učebnice balili do papírových obalů. A konečně… nevím přesně co mu řeknu, až se mě zeptá, co se to válí na půdě za divný velký černý cédéčka!
Pro web zbynekmlcoch.cz napsala Martina Linková