Když jsem dneska vařila čaj, jen tak jsem koukala jak pára stoupá z hrnečku. Myslela jsem na věci typu, kdy jsem naposledy čistila konvici od vodního kamene a jestli to příště zase udělám octem nebo nějak chemicky, jak mi poradila kamarádka. Rytmicky jsem při tom pohybovala rukou nahoru a dolů a tím jsem tahala za provázek čajové marionety, která byla právě na vrcholu své hvězdné kariéry. Za pár chvilek skončí v odpadcích mezi dalšími vymáchanými čajovými sáčky.Když jsem sáček vyndávala z horké vody a neohrabaně jsem ho ždímala pomocí lžičky, vybavila se mi moje babička. Vždycky v létě jsem u ní trávila prázdniny. Měla úplně malinkatou kuchyni s opravdovými kamny na dřevo a uhlí. Říkala, že na jiných kamnech by už neuměla vařit. Mě se to jako dítěti líbilo, krásně to tam vonělo dřevem a připadala jsem si jako v pohádce. Celá ta kuchyňka měla takový čarovný nádech. Vedle uhláku byl pověšený pohrabáč a pod ním zabalená peroutka v novinách. Když se čistily litinové tály, muselo se s peroutkou opatrně, aby nebyly saze úplně všude. Jen jednou za rok jsem měla povoleno se od sazí pořádně ušpinit… na Mikuláše, když jsem dělala čerta… ale pak to nešlo několik dní dolů! Vedle kamen stála stará jazýčková váha a hmoždíř. Místo hodin měla babička budíka a místo rádia dráťák. Ze zdi vedl jen tenký kohoutek se studenou vodou. Když se večer setmělo, zakrývali jsme okno závěsem na malých skobičkách. A co bylo vůbec nejhezčí byla dřevěná podlaha. Vrzala podle toho jak moc jste přenesli váhu z jedné nohy na druhou. Pod oknem stál stůl. Byl neskutečně velký v poměru k celé kuchyni. Pod deskou byly dva malé úchyty a těmi se z pod stolu vytáhla mycí deska s dvěma lavory na mytí nádobí. Prostě kuchyňka staré babičky a ne supermoderní kuchyně, kde ještě pořád máchám porcovaný čaj.
Takže si asi dokážete představit jaké krásné vzpomínky mám na prázdniny v domě, kde ani stůl nebyl jen stůl. A právě na tom stole bylo vždycky sítko, hned vedle misky s citronem. V tom sítku byl vždycky použitý sáček čaje. Některým z vás teď nejspíš naskočila nechutí husí kůže, jiní si třeba vzpomněli na vlastní prarodiče. Ano… je to tak… babička vždycky říkala, že je škoda vyhazovat sáček dokud ještě barví.
Ve mně ta vzpomínka zůstane na věky. A když vyhazuji ještě horký sáček, usměju se: „jen jednou a dost…“
Když teď přijedu na návštěvu k babičce do té staré kuchyně a babička mi uvaří čaj na plynovém sporáku, marně se rozhlížím a hledám ten hnědý suchý sáček v sítku. Pokrok sáčky vysvobodil a babička si kupuje čaj granulovaný. A já teď marně přemýšlím, jestli by byl lepší ten „recyklovaný“ nebo ten nový „nečaj“.