Taky jste koukali na film "Román pro ženy?" Já ne, ale kamarádka mě poprosila, abych jí ho nahrál na DVD, tak jsem na začátku viděl něco, co mě zaujalo - byla tam scénka, ve které byla dívka, jež si čte v metru zamilovaný vzkaz, který je na místě, kde bývají normálně reklamy. Nestihl jsem to přečíst celé (stejně asi jako nikdo ostatní) a tak jsem na internetu našel jedno jediné místo, kde je tento text celý. Nyní si ho můžete přečíst i vy.___
___
Nepřestávám na Tebe myslet, na tvoje věčně studené ruce, na tvou bledou pleť, na to zlatavé chmýří na krku, na tu jizvičku na pravém koleni… Na to jak si přidržuješ sukni, když vystupuješ z auta… Jak přivíráš oči, když se ráno sprchuješ. Jak spíš. Jak dýcháš. Jak žiješ.Kdykoliv jsem v kině, sám, pochopitelně, představuji si, že sedíš jako dřív nalevo ode mě. Podáš mi své brýle, já je vyčistím papírovým kapesníkem, vrátím ti je a ty si je znovu nasadíš. Světla zhasnou, ale já v nastalé polotmě nadále pozoruji tvůj profil – trochu tě tím škádlím. Cítíš můj pohled, otočíš se ke mně a ostýchavě se usměješ, nakonec se mi zlehka opřeš hlavou orameno a dlaň mi zasuneš mezi kolena.
Jednoho ponurého prosincového večera jsem dostal nápad, pronajmu si na pár týdnů tyhle rámečky v metru a začnu ti psát… Milostný dopis na místo stupidních reklam na koberce nebo životní pojištění. Mnohokrát jsem si představoval okamžik, kdy si mojí „reklamy“ poprvé všimneš. Představoval jsem si, jak zvědavě přistoupíš blíž, jak se nechápavě začteš a jak přitom nepatrně nakrčíš nos a mezi tvým obočím se objeví ta známá, milá, něžná vráska… Vzpomínám a detailně si vybavuji i zdánlivé hlouposti – například ten tvůj vyděšený, neodolatelný komický obličej, který děláš, když si strkáš do ucha tyčinku… Nebo ta nedělní rána, když ses probudila v báječné náladě a rozhodla se, že nám usmažíš čerstvé lívance.
Patříme k sobě, lásko. Miluju Tě! Vrať se.
Tvůj Oliver.